Jan Zrzavý
Pohádkový dědeček. Maličký, drobný, schýlený, na hlavě vždy baret nebo častěji čepičku. Černou nebo červenou. Český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf i herec. Především jeden z nejvýznamnějších představitelů české výtvarné meziválečné avantgardy. Narodil se 5. listopadu 1890 v Okrouhlicích nedaleko Havlíčkova Brodu. Jako malý chlapec onemocněl a doktor tatínka varoval, aby na synka mnoho nenakládal, že bude zázrak, vydrží-li do dvaceti. A tak otec synkovi nechal volnou ruku. Učení Janovi nešlo – střídal školy i města. Když pak na průmyslovce v Brně opět vážně onemocněl, tak mu otec povolil studia malířství, ale u přijímacích zkoušek neuspěl. Začal studovat malbu soukromě, naposled v ateliéru Františka Ženíška. Na podzim roku 1907 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, ovšem po dvou letech byl pro špatnou docházku a proto, že kazí žáky a odvádí je od řádného studia divokým malováním, vyloučen. V mnoha ohledech měl životopis shodný se svým pozdějším velkým přítelem – skladatelem Bohuslavem Martinů. Ten byl ovšem z pražské konzervatoře propuštěn „pro nenapravitelnou nedbalost“. Zrzavý se v dalších letech celkem čtyřikrát pokoušel o přijetí na akademii, nicméně nebyl přijat. Hynais mu dokonce řekl, ať jde raději na zahradnictví, že kreslí jako tercián. Toužil také stát se hercem (a později si skutečně zahrál v několika filmech) ale Vojan, kterého požádal o pomoc, mu zase řekl, ať se drží palety. Tak maloval a maloval. Společně s Josefem Váchalem, Janem Konůpkem a Františkem Koblihou v roce 1910 založili volné umělecké sdružení Sursum (Vzhůru). Na podzim 1912 vystavovalo Sursum v Obecním domě a Zrzavého obraz Spící hoch byl v Kubištově recenzi prohlášen za nejlepší práci výstavy. Díky tomu Zrzavého přijali za člena Mánesa. Svou první veřejnou výstavu měl na podzim 1918 v Topičově salónu, pak ve Weinerově síni s Tvrdošíjnými. Richard Weiner obrazy pochválil, Josef Čapek strhal. Ale on se už zlomit nenechal. V roce 1924 si v Paříži pronajal samostatný ateliér. Tady tvoří ilustrace pro Máchův Máj i Erbenovu Kytici. Na podzim roku 1932, během samostatné výstavy v Ostravě, kdy sfáral do hlubinného dolu a získal zakázky k portrétování rodinných příslušníků místní honorace, objevil svůj nový malířský motiv. Ostrava pro něj znamenala víc než kterékoli české a moravské město. Zvláště černé haldy, které jej podnítily k malbě tak osobitých obrazů. Po hlubokém rozhořčení z mnichovské dohody přestal jezdit do Francie a více se věnoval scénografii pro Stavovské a Národní divadlo. Za války nesměl veřejně vystavovat - nacistické úřady označily jeho tvorbu za zvrhlé umění. A za pár let ho zase komunistické úřady vyloučily z výstav – jeho dílo bylo pokládáno za nerealistické a formalistické. Koncem padesátých let začala být jeho tvorba zaslouženě oceňována a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem. Tvorba Jana Zrzavého se vždy vymykala ze stanoveného rámce, on sám vzbuzoval neobyčejnou pozornost veřejnosti, jež mu v šedesátých letech přisoudila roli široce uznávané a oceňované celebrity, vyvolávající až zbožnou úctu. Jeho osobitý styl byl založen na imaginaci a bývá charakterizován jako poetizmus. Byl vždy svůj, originální svým zjevem, osobností i dílem, samorost nadaný specifickou nepřizpůsobivostí k okolí. „Nebát se být výjimečný,“ říkal. „A skoro všichni ti Zrzaví, jak jsem je poznal, byli umínění, vzteklí, někdy lakomí, byli sví, ale všichni se v životě uplatnili.“
Jan Zrzavý umírá v Praze 12. října 1977.