Chrám vody
Jen málo staveb získalo čestný titul Stavba dvacátého století a ještě méně jich slouží od dvacátých let minulého století do dnešní doby. Jednou z nich je vodárna v Podolí ležící na pravém břehu řeky Vltavy naproti Veslařskému ostrovu mezi Vyšehradem a plaveckým stadionem v Podolí – vynikající dílo architekta a urbanisty Antonína Engela. Bělostná fasáda, vznešenost sloupoví i rozměrů a nepřístupnost pro veřejnost vodárnu, jako by povyšovaly nad své okolí. Architektonická abstrakce a symetrie činí z Podolské vodárny opravdový chrám vody. Velkolepým dojmem působí interiér se smělými železobetonovými oblouky. Prostor je prosycen světlem a záblesky vodní hladiny se podobá gotickému chrámu, ale především evokuje podobnou křivku oblouku v konstrukci krytého plaveckého podolského bazénu. Jeho dominantní křivka je tak podobná, že to vypadá skoro jako kopie podolské vodárny zevnitř. Ale v Engelově vodárně je navíc výrazný kontrast mezi její vnější řekněme kvadratickou formou a tou vnitřní s překvapivými smělými oblouky. Zjednodušeně člověka hned napadne téměř magicky znějící formulka o kvadratuře kruhu. Zářivá, strohá konstrukce vnějšího pláště pocitově pevně uzavírající vodárenskou technologii se při vstupu do haly rázem promění v obloukovou symetrii a v tom okamžiku máte pocit, že se vnější obal musel rozlétnout a do nebe ční vznosné oblouky Engelova chrámu vody. Svou architekturou po všech stránkách převyšuje veškeré stavby tohoto typu u nás i ve střední Evro pě. Stojí na místě dvou starších vodáren – Vinohradské a Pražské. Ta zahájila pravidelný provoz 12. listopadu 1885 a zásobovala přirozeně filtrovanou vltavskou vodou tehdejší území Prahy. Zbořena byla během roku 1922, aby uvolnila místo vodárně nové. Vytvořením Velké Prahy 1. ledna 1922 se hlavní město stalo rázem více než půlmilionovou metropolí. Bylo zapotřebí postavit nový zdroj pitné vody. Po průzkumech bylo rozhodnuto využít říční vodu z Vltavy. Podle projektu Antonína Engela byla vodárna postavena v rozmezí let 1925 až 1929. Denní výkon činil 35–40 tisíc kubických metrů. Vltavská voda byla nejprve filtrována a několikrát provzdušňována, pak jemněji filtrována a dezinfikována chlórováním. Po druhé světové válce bylo třeba objem zásobování vodou zvýšit a v letech 1956–1965 byla dostavěna další část podle návrhu Antonína Engela. Stavba se neuvěřitelně vlekla a v roce 1958 Antonín Engel zemřel, aniž se dočkal finále svého díla. Koncem 80. let přestárlá vodárna hrozila kolapsem, a proto byla v roce 1992 zahájena její generální rekonstrukce. Od roku 2002 je Podolská vodárna záložním zdrojem pitné vody pro Prahu a také Muzeem pražského vodárenství.