Stržení mariánského sloupu
Barokní Mariánský sloup na Staroměstském náměstí byl mylně pokládán za alegorii vítězství katolíků v bělohorské bitvě. Ve skutečnosti jej nechal postavit Ferdinand III. v roce 1650 na památku vítězství pražských měšťanů a studentů nad Švédy v roce 1648 a jako poděkování za ukončení třicetileté války. Sokl sloupu, jehož autorem byl Jan Jiří Bendl, obsahoval v dolní partii postavy čtyř bojujících andělů, na hlavici sloupu stála socha Panny Marie. Stržení domnělého symbolu třistaleté habsburské poroby v den výročí bitvy na Bílé Hoře 3. listopadu 1918 představuje smutně proslulý čin Pražanů podnícený silnou revoluční euforií prvních týdnů nově nabyté samostatnosti českého státu. Byla neděle večer, první katolická neděle v samostatném Československu. Česká strana národně-sociální, socialistické organizace a sokolstvo z Prahy uspořádaly na Bílé hoře velkolepou manifestaci na oslavu samostatného státu. Národní listy odhadnou počet účastníků na 150 tisíc, konkurenční Národní politika na více než čtvrt milionu. Prohra na Bílé hoře i Staroměstská poprava českých rebelů jakoby dosud spočívaly plnou vahou na prsou národa jako zlá noční můra. Bílá hora byla odčiněna vznešenými projevy pokrokových politiků a nadšeným potleskem naslouchajících. Účastníci tábora lidu byli vyzýváni, aby se po skončení projevů odebrali na Staroměstské náměstí, kde se bude pokračovat. Na náměstí v pozdním odpoledni dorazil průvod z Bílé hory, mělo jít zejména o obyvatele tehdy samostatného města Žižkova. Sloup byl stržen ve spolupráci s žižkovskými hasiči, kteří dodali potřebné nástroje i čtyři ke všemu odhodlané muže. Zásluhu na této exemplární popravě Panny Marie si přičítal pražský bohém, anarchista, Haškův kamarád, opilec Franta Sauer-Kysela. Původní plán strhnout sloup směrem k soše Jana Husa byl změněn kvůli městskému zřízenci, který upozornil, že tíhou sloupu by byl „rozflákán kanál, který zde šel“. Podle dochovaných svědectví byl průběh velmi dramatický, bouřlivý a drsný. Část místních lidí se pokoušela stržení bránit. Jedna z žen si klekla do místa očekávaného pádu. Franta Sauer měl zvolat: „Natáhnout lano, pohřbíme paní pod sloupem.“ Vyděšená žena poté utekla. Na poprvé lano, za nějž tahaly desítky rukou, prasklo. Vyšel až druhý pokus, kdy se podařilo lano umístit nad polovinu sloupu. Sloup se musel rozkolébat. Nakonec byl stržen směrem k Týnskému chrámu – rozpůlil se již ve vzduchu a na zemi se roztříštil na sedm kusů. Hlava Panny Marie se odkutálela. Někdo ji odnesl a zachovala se. Shromáždění zapělo Kde domov můj a Pryč s tyrany. Na troskách vystoupilo několik řečníků. Obecenstvo tleskalo a jásalo. Část davu poté odešla na Žižkov, další šli ke Karlovu mostu, kde chtěli svrhnout sochu sv. Jana Nepomuckého. Z anonymity vystupuje poručík Kosek z vojenského velitelství, který zorganizoval hrstku demobilizovaných vojáků, hasičů a Sokolů a s nimi fanatickému davu přehradil přístupové cesty ke Karlovu mostu. Další dny se u sloupu shromažďovali lidé, někteří plakali, modlili se a vyjadřovali protesty. Trosky byly postupně odváženy do nedalekého Obecního dvora na Františku. Torzo Panny Marie skončilo posléze v lapidáriu. Přítomní Pražané rozebírali odštěpené kousky monumentu jako suvenýry. Hlava madony, která „odletěla jako uťatá“, jak si zapsal hlavní žižkovský anarchista a literát Franta Sauer, se objevila v roce 1957 v jednom z pražských starožitnictví. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum. Mnoho obyvatel nové republiky čin znechutil. Od počátku v něm neviděli nic politického. Bylo to jednoduše vandalství namířené proti soše Panny Marie. Blízká přítelkyně Šaldy, malířka Zdenka Braunerová, rozhodná bojovnice proti asanaci památek ve staré Praze, položila 9. listopadu 1918 do rozvalin sloupu zelený věnec s odvážným a hrdým nápisem: „Plným jménem protestuje: Zdenka Braunerová.“ Sloup byl definitivně rozebrán v noci z 18. na 19. prosince před příjezdem Tomáše G. Masaryka. O tom, že nešlo o čin směřující proti veřejnému zájmu ani o vandalství svědčí skutečnost, že nebylo na Františka Sauera, který se svým činem nijak netajil, ani na žižkovské hasiče podáno trestní oznámení.
Po více než sto letech už se zdálo být téměř jisté, že se Mariánský sloup na Staroměstské náměstí opětovně vztyčí. Stavební povolení bylo vydáno. Všechny odpovědné úřady včetně památkářů s úmyslem souhlasily. Přesto se vše opět vrátilo do typické historické nejistoty. Příběh Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí zdaleka nekončí. V bouřlivých českých dějinách, v nichž se pomníky vztyčují a zase boří, není nic definitivní.