Jak zvládat home office?
„Dobrý den, paní doktorko. Už jsem unavená, všechno máme zakázané, nic nemůžeme. Nejdříve jsem měla radost, že mám práci doma, nemusím brzy vstávat, můžu se pohodlněji oblékat, nemusím se malovat atd. Teď už mi to všechno vadí. Vlastně celý den nic moc nedělám, k ničemu se nemůžu přinutit, večer mám akorát špatnou náladu kvůli tomu, co všechno jsem neudělala...“
„Dobrý den. Dříve jsem svoje smutky řešila sportem. Chodila jsem do fitka. Dělalo mi dobře být mezi ostatními aktivními lidmi, motivovalo mě to, abych překonala svoji lenost. Teď je vše zavřené. Asi by mi sport pomohl stejně jako dřív, ale sama doma se nemůžu donutit. Nebaví mě to a vždy si řeknu, že třeba až zítra. Práci vlastně také dělám mnohem déle, doma mě všechno rozptyluje. S kolegy jsme si sice na pracovišti dali kafíčko, ale pak jsme pracovali. Teď je mi smutno. Chybí mi lidi. Občas někomu zatelefonuju, pročítám internet, bezmyšlenkovitě koukám na televizi, ale vlastně se plácám od ničeho k ničemu...“
„Dobrý den, máme školu on-line, sestra taky, táta pracuje doma na home officu. Máma naštěstí chodí do práce, to už bychom se doma snad úplně zabili. Mám se sestrou společný pokojíček. Absolvovat v jedné místnosti dvoje různé on-line vyučování docela dost hodin mě opravdu vyčerpává. Ostatní členové domácnosti mě ruší. Když škola skončí, pořád jsme doma všichni moc pohromadě na jednom malém prostoru. Nedá se to vydržet...“
Ano, už jsme všichni unavení ze všech změn, zákazů a omezení. Chybí nám zkrátka „normální život“, náš normální rytmus, na který jsme zvyklí. Ráno na budík vstát, protáhnout se, nasnídat, dámy namalovat, pánové oholit, hezky se obléknout, dojet do práce nebo do školy, kde máme zhruba osm hodin jasně daný pracovní program a odpoledne třeba jít do fitka, s kamarádem na tenis, vyvenčit psa, nakoupit, uvařit večeři a až večer se potkat se členy rodiny. Nejsme zvyklí trávit doma tolik času, být velkou část dne jen ve společnosti ostatních členů rodiny. Můžeme si sice přispat, ale už většinou nestojí za to se nějak zvlášť oblékat, malovat, holit atd. Někteří z nás spí i do jedenácti, u počítače pak sedí ještě i odpoledne v pyžamu a u toho nad klávesnicí jedí rohlík... A pak do noci dohání, co přes den nestihli a ve společném prostoru ruší ostatní členy rodiny, kteří už třeba chtějí spát. Chybí nám náš obvyklý režim. O dovolené je moc příjemné z běžného pracovního nebo školního režimu vystoupit, odpočinout si. Když je vybočení ale moc, už to není nic výjimečného. Je to běžné a časem v podstatě i nudné.
Odborně se pohodlí a vlastním podmínkám říká Komfortní zóna. Pro zdravý psychický i fyzický život je potřeba z této komfortní zóny pravidelně vystupovat do různých, třeba i nepohodlných aktivit (to je ranní vstávání, to jsou ta fitka, jít na trénink, jít si zaběhat, i když se mi třeba zrovna dneska nechce atd...). Kdo pravidelně aktivně nevystupuje ze své komfortní zóny, ze svého pohodlí, míří do psychických propadů, depresí nebo fyzického onemocnění.
Potřebujeme režim, potřebujeme povinnosti, potřebujeme i nepohodlí, abychom si chvilek odpočinku dokázali vážit. Možnosti aktivního trávení volného času jsou v současném světě opravdu hodně omezené, většina aktivit je uzavřená. Věřme, že všechna tato omezení jsou pro zdraví nás všech. Aby naše psychické zdraví ale netrpělo, je potřeba se o něj starat. Co tedy můžeme udělat sami pro sebe? Vytvořme si režim nový. Například ráno v určitou konkrétní hodinu každý den vstaňme (nemusí to být zrovna v šest, ale také ne v poledne), umyjme se, namalujme se nebo se oholme, hezky se oblečme, nasnídejme se, sedněme k pracovnímu stolu a určitý předem stanový počet hodin pracujme, uvařme si oběd, najezme se u jídelního stolu v kuchyni (ne u počítače) a po skončení pracovního programu si sami pro sebe připravme plán aktivit. Ideálně písemně. V terapii se používá termín Mechanický plán. Je to vlastně takový školní rozvrh, ale je od pondělí až do neděle, od probuzení až do usnutí. Jednotlivé kolonky nejsou vyplněné jen povinnostmi, ale i příjemnými aktivitami. Pro svůj oblíbený sport, venčení psa, večeři atd. je moudré stanovit pravidelný konkrétní den a konkrétní hodinu a už o tom nepřemýšlet, jestli se nám zrovna chce nebo raději až zítra. Každé takové rozhodnutí nám bere energii a ta nám potom chybí. Prostě jen mechanicky plňme naplánovaný program. Já vím, nezní to jako kdovíjaká zábava, u které bychom sršeli nadšením, ale věřte, taky z toho nevznikne depka jako dům.
Všem čtenářům časopisu STOP moc přeju zdraví, pevné nervy a v rámci možností co nejpestřejší život bez smutku a pocitu marnosti.