Komično není v pitvoření, nýbrž v moudrosti
Desátého listopadu by se dožil sta a jednoho roku jeden z nejoriginálnějších českých divadelníků druhé poloviny dvacátého století herec, spisovatel, dramatik a režisér Miroslav Horníček. V roce 1935 ho v Plzni uchvátili Voskovec a Werich Baladou z hadrů. Začal amatérsky hrát a za války získal angažmá v plzeňském Městském divadle. V roce 1945 odešel do pražského Divadla Větrník, kde byli Vlastimil Brodský či Miloš Kopecký. Když scéna ani ne po dvou letech zanikla, většina přešla do malostranského Divadla satiry. Po likvidaci divadla komunisty v roce 1949 měl Horníček spolu s Hlinomazem nastoupit do Realistického divadla, po přímluvě Miloše Kopeckého je Jindřich Honzl přijal na zkoušku do Národního divadla, kde pak Horníček strávil pět sezon. Nebyla to pro herecky nevyzrálého samouka šťastná doba. Velký skok do zlaté kapličky s hrami jako Velká tavba o budovatelích vysoké tavicí pece, v montérkách a s vášnivými diskuzemi o pětiletce. Nicméně velkým vzorem a učitelem byl v Národním divadle Jan Pivec, který ho seznámil s podstatou divadelního přednesu. Za všech okolností se soustředit především na myšlenku a vyznění její důležitosti. Repliky pronášet klidně, v oznamovacím tónu, s přesnou artikulací a vybranými důrazy na situaci. Horníčkův strýc, herec Emil Bolek jej tehdy doporučil Werichovi, jenž si hledal nového spoluhráče místo Voskovce. Po zhlédnutí představení v Národním mu řekl: „To, co jsem dneska od vás viděl, není zahraná divadelní role, ale potrat!“ Ale vybral si ho za parťáka. V následujících šesti letech sehráli společně množství skvělých představení. Horníček si určil polohu vedlejšího komentátora, hráče čekajícího na míč a osvojil si metodu epické zkratky. Jeho účinkování s Werichem je obecně vnímáno za nejúspěšnější a nejvýraznější také proto, že se „obnovil“ odkaz Osvobozeného divadla. Zároveň byl naplněn význam klaunství, které oba celoživotně vyznávali a jež korespondovalo s vážností situace v Československu. Začátkem šedesátých let už měl Werich komunistů dost a z Divadla ABC odešel. Posléze i Horníček. Už v roce 1959 spolu s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem inicioval vznik Divadla SEdmi MAlých FORem. A společně s Milošem Kopeckým také během necelých tří let společně odehráli přes dvě stě padesát repríz s osobně napsanou hrou Tvrďák aneb Albert, Julius a tma. V této dekádě dospěl Miroslav Horníček do vrcholné životní intelektuální formy. Na Expu 1967, Světové výstavě v Montrealu dostal roli průvodce filmovým představením Kinoautomatu, v němž diváci mohli v zásadních momentech do příběhu zasahovat pomocí hlasovacích tlačítek. Text se naučil nazpaměť, protože neuměl anglicky. Po návratu se s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustil do televizních Hovorů H. Při jejich vysílání v letech 1968–69 ulice zely prázdnotou. Husákovská normalizace jej po pětadvaceti reprízách samozřejmě zrušila. Nicméně o Horníčkův kultivovaný humor společnost nepřišla. V roce 1972 vznikl desetidílný televizní seriál Byli jednou dva písaři. Scénář podle námětu Gustava Flauberta napsal Jaroslav Dietl, režii měl Ján Roháč. V hlavních rolích vystupovali Miroslav Horníček (Pécuchet) a Jiří Sovák (Bouvard) s vrchovatou měrou improvizace. Této jediné herecké role si Horníček opravdu vážil. Po „Písařích“ se zaměřil převážně na literární a dramatickou tvorbu. Jeho obsáhlý profesně-umělecký rejstřík zahrnoval činnost literární, vypravěčskou, režijní, malířskou, fotografickou a hereckou. A to v hereckém oboru neměl vzdělání. Nezaměnitelný styl a způsob práce ho předurčoval k autorskému projevu s činoherním výrazem. Nejlépe by se to dalo vyjádřit termínem inspirovaný divadelník. Miroslav Horníček zemřel 15. února 2003 v Liberci ve věku 84 let.
„Na počítači nepíšu. Počítačů se bojím. Bojím se, že uprostřed rozepsané povídky v tom stroji dojde petrolej.“