Příběh legionáře ze Stodůlek
Jako malý kluk jsem si zapamatoval vyprávění svého strýce Václava Helta. Narodil se 25. června 1898. Když vypukla 1. světová válka, bylo mu 25 let. Strýc Václav narukoval do Salzburku, kde prodělal základní výcvik a byl odeslán na ruskou frontu.
První lístek z polní pošty byl odeslán z 3. Kumpanie Karpaty, byl adresován: Josef Vlasák Stodůlky č. 55. Text na lístku vypovídá o tom, jak se vojáci těžce vyrovnávali s krutou válečnou realitou: “Milovaný švagře a sestro! Přijměte ode mne srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Já jsem dosud zdráv a mislým, že Vás ve zdraví vinajdu. Jsme nyní v Karpatech, jest zde dosti chladno zvláště v noci, když člověk spí v zákopech. Jak mě bylo krušno při prvních výstřelech si můžete představit, avšak člověk všemu zvykne. Teď si toho moc nevšímám, jen když letí šrapner nebo granát, tak se přikrčím k zemi, jeli to v noci, tak se probudím a za chvíli spím zase. Člověk je od toho kraválu, padlých, raněných a mrtvých kamarádů a šrapnelů…… Poslední pozdrav a nashledanou se těší Václav Helt.” Razítko: Feldpostamt 28. III. 1915.
Strýc vyprávěl, jak se s kamarádem domluvili, že půjdou do zajetí. »Když přišel rozkaz k ústupu, tak jsme tam zůstali a čekali, až přijdou Rusové. „Vychodi, vychodi,“ dávali rozkaz. Rusky nedovedl ani jeden, ani druhý. Pušky jsme stále drželi v ruce, přestože Rusové nám říkali: „Davaj vintovku, davaj vintovku“. Teprve až mě ruský voják praštil pažbou do zad, tak jsem pušku pustil. Pak nás sehnali do houfu a tu jsme viděli, kolik nás tam zůstalo. Naše útrapy měly teprve začít. Když jsme se dali dobrovolně zajmout, netušili jsme, kolik verst budeme muset jít pěšky, než se dostaneme k vlaku. Pak jsme jeli mnoho dní nekonečnou ruskou zemí. Dostali jsme se do sběrného tábora „Zolotaja Orda, Taškent, Ruská Asie.«
Celkem přišlo od strýce z ruského zajetí 15 lístků polní pošty. První lístek je datován 28. 6. 1915. Strýc vyprávěl, kolik chlapců tam zemřelo. V Taškentu byla velká vedra. Následky dosavadního strádání se podepsaly na jeho zdraví. Strýc v Taškentu onemocněl a ocitl se v nemocnici. Vyprávěl, že nemohl vůbec chodit, zřejmě trpěl těžkým revmatismem.
Další lístek datovaný 2. 4. 1917 přišel příbuzným do Stodůlek z Rostava na Donu. V Rostově strýc pracoval ve fabrice a díky tomu si trochu polepšil - na den měl asi devět rublů. Naučil se solidně rusky a začal se v novém prostředí více orientovat. Když zaslechl zprávu o vzniku legií, neváhal a nechal se zapsat. Měl velkou touhu dostat se domů a v náboru do legií viděl určitou příležitost, jak se z Ruska dostat.
Po vstupu do těchto dobrovolných vojenských jednotek nastala v jeho korespondenci velká odmlka. Účastnil se bojů o Samaru. Po říjnové revoluci se legionáři vraceli transsibiřskou magistrálou. Také strýc se vracel přes Samaru, Čeljabinsk, Omsk, Tomsk, Krasnojarsk, kolem Bajkalského jezera, Čitu do Vladivostoku. Tam se legie nalodili a vraceli se domů kolem Indie, Suezkým průplavem a do Terstu a odtud vlakem. Část legionářů se z Vladivostoku vracela zpátky k Bajkalskému jezeru. Kolem Bajkalu byly tunely a bolševici znemožnili legionářům těmito tunely projet. Proto někteří museli plout na lodích přes Bajkal.
Domů se můj strýc Václav Helt navrátil po dlouhých šesti letech, začátkem roku 1920. Při své anabázi urazil 6 000 kilometrů. Bydlel u své sestry ve Stodůlkách, v domě čp. 55. V roce 1938 se bourala stará chalupa a on se odstěhoval ke své neteři, která žila také zde ve Stodůlkách. Přišel domů ve svých 31 letech a už se neoženil. Měl však veselou povahu a všechny útrapy překonal vtipem a humorem. Dožil se poměrně vysokého věku – zemřel 26. března 1969.
Jeho nejstarší sestra Jechová měla syna Josefa. Ten narukoval na srbskou frontu a hned v prvních dnech války tam padl. Strýc měl větší štěstí. On to byl vlastně strejda mého otce, kronikáře Františka Vlasáka, tedy bratr mé babičky. Já mu však říkal “strejdo” a velmi rád jsem mu naslouchal. Na památku mi po něm zbyly kromě vzpomínek a kromě lístků polní pošty také vylisované květiny od Bajkalu, mezi nimi také plesnivec alpský. Strýc je celou dobu uchovával a bez úhony ty tisíce kilometrů přinesl domů. Mám je dodnes schované v knížce.
V závěru vzpomínky bychom rádi vyzvali pamětníky ze Stodůlek, Vidoulí a celé Prahy 13, kteří měli v rodině někoho z příbuzných v odboji za 1. nebo 2. světové války, aby nás kontaktovali. Rádi si s nimi popovídáme a sepíšeme i jejich příběh.