Mám rád knihy, které pohladí po duši

Knihy nás provázejí od nejútlejšího dětství celým životem. Jsou lidé, kteří si neumějí představit, že by si před spaním nepřečetli alespoň pár stránek, někteří vezmou knihu do ruky jen málokdy, především mladší generace upřednostňuje elektronickou podobu... My jsme si zašli popovídat s panem Vladimírem Čejkou, který knihám zasvětil celý svůj život.

Dnes jste majitelem jednoho z největších antikvariátů v České republice. Vaše původní profese byla ale úplně jiná.

Původním povoláním jsem chemik potravinář v pivovarech – v Benešově, v Popovicích, byl jsem ředitelem Sladovny a sodovkárny v Kralupech, pracoval jsem na ministerstvu, v zahraničním obchodu, ve firmě mého kamaráda. V devětačtyřiceti jsem zjistil, že pokud se té práce budu držet, tak to se mnou asi brzy švihne a začal jsem se poohlížet po něčem jiném. V mém věku to ale nebylo zas až tak jednoduché. Nakonec, ač jsem se tomu dlouho bránil, padlo rozhodnutí. Budu se živit svým koníčkem. Knížky mě bavily odmalička, od chvíle, kdy jsem se osamostatnil a získal první bydlení, jsem začal knížky sbírat. Takže nějaký přehled jsem měl a podle úsloví „nouze naučila Dalibora housti“ Čejka založil antikvariát. Samozřejmě to bylo obrovské riziko, nicméně jsem měl štěstí při výběru lokality. Ačkoli jsem v té době bydlel v Kralupech, zvolil jsem Lužiny. Z prostorových důvodů jsme se letos museli přestěhovat. Nyní nás zákazníci najdou ve druhém poschodí nákupního centra Luka. Dá se říci, že díky velmi širokému sortimentu, který mohu nabídnout, jsem už vstoupil do podvědomí zákazníků nejen u nás, ale i ve světě. Jednou věcí jsem ale v rámci republiky unikátní. Kniha z mého antikvariátu, Nerudovy Písně kosmické, cestovala v roce 2009 týden na palubě raketoplánu Atlantis STS-125 vesmírem.

Jak k tomu došlo?

To byla náhoda, zapracoval internet. Přišel pán, vybral si dvě vydání Písní kosmických a teprve potom mi řekl, že je z astronomického ústavu a že by tato kniha měla letět reketoplánem. Tehdy to snad bylo na popud astronauta Andrew Jay Feustela nebo někoho z jeho rodiny. Vybavuji si, že to bylo Kobrovo vydání s krásnou raženou, zlacenou vazbou, tuším, že s ilustracemi Viktora Olivy. Dnes je kniha vystavená v Ondřejově. Bohužel jsem si nenapsal nákupní číslo, takže se mi nepodařilo „vystopovat“ původního majitele. Dodnes netuší, že kniha z jeho knihovny se dostala do kosmu.

Co můžete zákazníkům nabídnout a z kolika titulů mohou vybírat?

Máme prakticky všechno. Od beletrie přes matematiku po poezii, a to nejen v češtině. Osobně přesné počty knih nesleduji, ale existuje web muj-antikvariat.cz, podle kterého eviduji asi 40 000 titulů. Počet knižních jednotek je tady něco přes 100 000, časopisy, staré noviny apod. nepočítám.
Je otázka citu, co vykoupit, mít to ve skladu třeba pět nebo osm let a čekat na správného zákazníka, a co odmítnout. Něž jsem otevřel antikvariát, tak jsem se intenzivně věnoval sbírání, chodil jsem po aukcích, získával informace o tom, co je a co není hodnotné, co je zajímavé sběratelsky a co pouze čtenářsky. Když to řeknu obrazně, nakoupit tunu knih není problém, ale prodat půl metráku někdy problém je.

Sám knihy sbíráte, máte představu kolik svazků čítá vaše sbírka?

Co se týče soukromé knihovny, tak vedle toho, že tam mám běžnou beletrii, knihy z Nakladatelství Torst, vedle sbírky Vilímkových vydání klasických verneovek, sbírám obálky Josefa Čapka, kterých mám asi 280, což je spíš otázka grafiky.Mám asi 1 400 titulů kdysi zakázané exilové literatury, která je mojí hlavní sběratelskou vášní. Je to neobyčejně zajímavá součást literatury. Zahrnuji do ní naše legionářská vydání, druhou světovou válku – hodně knih se vydávalo v Anglii, v Americe, kde své knížky vydával např. Egon Hostovský, ale i v Moskvě. Hlavní boom nastal po „únoru“, další impulz přišel po osmašedesátém roce, brzy začali svoji činnost Škvorečtí ... Dá se říci, že každý světadíl kromě Antarktidy měl nějaké české exilové vydavatelství. Hodně těch knih má velmi pěknou grafiku. Troufnu si říci, že český přístup k literatuře, ke knihám, je světově unikátní. Nebereme knihu jako „konzum“. Je to otázka vztahu a lásky ke knize.

Dnes je doba internetu. Nestává se až příliš silnou konkurencí pro klasickou knihu?

Internet je fenomén doby a nikdo se mu neubrání.Osobně se domnívám, že v rozumných mezích je jeho služba knize velká. Nezastupitelnou a jedinečnou roli budou mít e-knihy v oblasti učebnic. Kdykoli autor zaznamená nějakou změnu nebo pokrok, může okamžitě knihu aktualizovat. V otázce beletrie jsem ale staromilec.

Je možné se dnes dostat ještě k nějakému unikátu?

Takových knih je dnes ještě poměrně dost. Je to dáno tím, že buď vycházely v malém počtu, co si budeme povídat, sehnat první vydání Babičky, to je velmi složité a velmi nákladné, nebo měla kniha nějakou specifickou grafickou úpravu. Namátkou vzpomenu třeba na Nezvalův Židovský hřbitov s kolorovanými obrázky. Hlavně ve 20. a 30. letech bylo výkladní skříní každého nakladatelství mít nějakou bibliofilskou edici. Třeba Nakladatelství Symposion vydávalo známé symposionky brožované, vázané, pro movité sběratele číslované a v některých případech i podepsané. Vznikaly sbírky a ty se dědí. Do prodeje přicházejí většinou věci, které si lidé koupili náhodou. To, že se objeví, je o štěstí a o radosti. Většinou se na ně narazí z pozůstalostí. Je pro mě pokaždé šok, když zjistím, že někdo likviduje byt po babičce, neporadí se a všechny knihy sune rovnou do kontejneru. Lidé mnohdy ani netuší, jaký „poklad“ vyhazují. Proto, když mi někdo zavolá, že likviduje pozůstalost, sednu do auta a jedu téměř kdykoli a kamkoli. Také se mi stalo, že mi člověk, žijící na okraji společnosti, přinesl z kontejneru první vydání Nezvalovy Abecedy.

Jste celý den mezi knihami. Máte ve chvílích volna vůbec ještě chuť po některé sáhnout?

Když se chci pokochat třeba před spaním, tak sáhnu po Karlu Čapkovi a je jedno, co vytáhnu. Někdy zvolím Pavla Eisnera a když se chci na chvíli vrátit do dětství, tak si vezmu třeba knížku Robinson Crusoe a vzpomínám, jak na mě tehdy působil. Mám rád knihy, které pohladí po duši.

Je nějaký titul o kterém sníte, po kterém toužíte?

Člověk vždycky po něčem hodně moc touží. Je tady ale zákon schválnosti, který zafunguje téměř spolehlivě. Kdysi jsem hrozně toužil mítWerichovy Americké povídky, které vydali u Škvoreckých. Sháněl jsem je 12 let, sehnal a během dalšího roku jsem je měl třikrát. Takže nevím. Jediné, co se mi vybavuje, je Karel Kryl. On byl nejen básník, ale také velmi zajímavý grafik. Toužím sehnat pár věcí, které, většinou pro své přátele a většinou v omezených nákladech, vydal v Mnichově. Pasu po nich dvacet let, tak doufám, že někdy někdo přijde nebo zavolá a řekne:Mám tady jednoho Kryla.

Více na www.antikvariatcejka.com.

Eva Černá