Překonala jsem sama sebe
Překonala jsem sama sebe
Letošní prázdninové měsíce byly ve znamení nejen letních olympijských, ale i paralympijských her v Londýně. Na 4 200 handicapovaných sportovců bojovalo v jednadvaceti sportovních odvětvích o více než 1 500 medailí. Českou republiku na LPH 2012 reprezentovalo celkem 46 sportovců, kteří získali celkem 11 medailí. Nejen o tomto sportovním svátku jsme si povídali s Evou Kacanu, světovou rekordmankou, mistryní světa a Evropy, paralympijskou vítězkou a několikanásobnou přebornicí České republiky ve vrhu koulí.
Jaká byla vaše cesta až na olympijský vrchol?
Dlouhá. A po pravdě mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že se mi podaří na ten olympijský vrchol dosáhnout. Se sportem jsem začala někdy v roce 1997 a trvalo to téměř osm let, než jsem jela na svou první paralympiádu. Původně jsem se chtěla věnovat tenisu na vozíku, ale skončila jsem u atletiky, chtěla jsem házet oštěpem a skončila jsem u koule. Vzpomínám si, že jsem se na ni zpočátku dívala hodně nepřátelsky, ale bylo to o hledání. Já jsem temperamentní člověk a když už jsem zůstala na vozíku, rozhodně se mi nechtělo jenom sedět se založenýma rukama. Věděla jsem, že musím nějak smysluplně využít čas, něčemu se věnovat a nějakým způsobem vybít tu svou jižní krev. Je pravda, že začátky byly hodně krušné. A vidíte, dnes o mně kamarádi prohlašují, že jsem naprosto šílená. To když například na vozíku slaňuji ze skály. Ale já si říkám, když to jde, tak proč ne.
Na vozíku jste skončila hodně mladá. Co všechno jste musela překonat?
Dvěma slovy - sama sebe. Bylo to hodně těžké a složité. Stalo se to v době, kdy jsem měla naplánovaný život, končila jsem vysokou školu, schylovalo se k tomu, že konečně zaujmu své pracovní místo a najednou se všechno zbortilo jako domeček z karet. Trvalo téměř dva roky, než jsem si našla znovu cestu, po které se vydám. Musela jsem se srovnat s tím, že už nikdy nebudu chodit, překonat řadu bariér a naučit se s tímto handicapem žít. Všechno bylo o to těžší, že jsem neměla rodinu, která by mi pomohla. Vzniklá situace mě celkově posunula úplně jinam a donutila mě přehodnotit celý můj život a uvědomit si, jak je všechno pomíjivé.
Na první sportovní úspěchy jste ale dlouho nečekala
V roce 2000 mi zavolal pan Danko, jeden z prvních atletů na vozíku u nás, a řekl mi: „Hele, Evo, nechtěla bys začít dělat atletiku trochu pořádněji? Začneš víc trénovat a pojedeš s námi na soustředění.“ To jsem netušila, co mě čeká. Rychle jsem zjistila, že každodenní dvoufázové trénování není tak jednoduché, jak jsem si představovala. A právě na tomto soustředění mi oznámili, že pojedu na mistrovství Evropy. Viděla jsem, že jde do tuhého, u nás v Olomouci jsem si našla trenérku Ivu Machovou a začala s přípravou. Na svém prvním evropském mistrovství jsem zvítězila o jeden centimetr před medailistkou z paralympiády v Sydney. Tehdy mě neměla vůbec ráda. Jeden centimetr, to naštve. Další rok mi to ale vrátila na mistrovství světa ve Francii. Je to neuvěřitelné, ale opět rozhodl jediný centimetr. V roce 2004 jsem jela na svou první paralympiádu do Athén, což pro mě bylo hodně symbolické, protože moji rodiče a předkové pocházejí z Řecka. Předposledním pokusem jsem získala stříbro a prý jsem před tímto hodem nahlas v řečtině zakřičela: Tatínku, to je pro tebe. A vyšlo to. Musím podotknout, že řecky mluvím stejně jako česky. Tenkrát jsem si myslela, že jsem dosáhla vrcholu a že skončím.
To byste se ale připravila o kov nejcennější.
Tenkrát to bylo dost napínavé. V prosinci 2007 jsem měla autonehodu a i když jsem měla kvalifikační limit splněný, začal se mi Peking vzdalovat. Až do května jsem byla v podstatě mimo provoz. Pak jsem velmi intenzivně trénovala a kozu jsem s sebou vozila snad všude. Nakonec jsem na paralympiádu odjela, ale sama pro sebe jsem si říkala, že budu ráda, když se dostanu do finále. Hned prvním pokusem se mi podařilo vrhnout osobní rekord. Do finálových pokusů jsem nastoupila jako poslední. To už jsem věděla, že mám zlato. K němu, jako třešničku na dortu, se mi podařil vrhnout i světový rekord.
Zmínila jste, že jste s sebou vozila kozu. To mě trochu zarazilo.
To hned vysvětlím. Nebojte, žádné zvíře jsem s sebou nevláčela. Je to vrhačská stolička, která má jasně stanovené parametry, které musí splňovat. My nevrháme z vozíku, ale z této stoličky. Říkáme jí koza, někdy i ovce.
Letos na olympiádě jste doplatila na nejasnost pravidel. Bylo to hodně těžké?
Bylo. Obrečela jsem to, zůstal ve mně pocit křivdy, ale život jde dál. Rozhodně se nemíním vzdát a budu hledat cesty, jak tomu příště předejít. Mojí snahou bude, aby byla stanovena jasná pravidla. V opačném případě bych nebyla poslední, která na to doplatila.
Co vám sport dal a naopak?
Díky sportu jsem získala spoustu kamarádů a přátel, spoustu zkušeností i v tom, že člověk když chce, dokáže víc, než si sám myslí. Pro mě je sport koníček, který je hlavně o překonávání sama sebe. V posledních letech se také snažím přivádět nové sportovce, věnovat se jim, motivovat je, tak trochu je i trénovat...
Hodně času vám zabere nejen sport, ale i vaše zaměstnání. Kde pracujete?
Jsem odborný konzultant v sociálních službách. Pomáhám se vzděláváním pracovníků, s nastavením služeb, s tím, jak je poskytovat, jak dodržovat standardy kvality... Ráda bych, aby služby, které jsou poskytovány lidem s handicapem, byly co nejlepší a nejkvalitnější. Dost mi v tom pomáhá má osobní zkušenost. A mimo to jsem od loňska součástí týmu, který založil sociální firmu Přirozenou cestou se zaměřením na prodej produktů pro zdraví a pohodu a zaměstnávání osob s těžkým tělesným postižením. Nabízíme jim tak možnost seberealizace což se díky ESF a podpoře města Olomouce podařilo zrealizovat. V květnu jsme otevřeli první takovou prodejnu v ČR. Pracujeme tam tři vozíčkáři a jsme nadšeni. Já jsem hlavně poradce pro bezbariérové úpravy, marketing, psychosociální poradenství a vzdělávání.
Jaké máte plány? Bude další olympiáda?
Příští rok bude mistrovství světa ve Francii, mistrovství ČR. Dá-li zdraví a budou příznivé okolnosti, ráda bych třeba i na paralympiádu do Ria. Jestli to vyjde, to se teprve uvidí.
Blíží se Vánoce, tak všem čtenářům STOPu přeji, aby nikdy nezůstali se svým trápením sami a aby i přesto, že doba není jednoduchá, dokázali mít otevřená srdce pro ty, které mají rádi.