Kdo nás pochválí?
Kdo nás pochválí?
Dobrý den, paní doktorko. Mám pocit, že nic nestíhám. V zaměstnání ode mne chtějí pořád více práce, náš nadřízený pořád jen kritizuje a nedokáže nikdy ocenit. Když se něco podaří, považuje to za automatické. Doma se také samo neuklidí, nenakoupí, neuvaří, nevypere. Rodina si žije svým životem, každý automaticky předpokládá, že to všechno udělám já. Už jsem hrozně unavená a mám pocit, že všechno dělám špatně.
Hodnocení nás samotných, naše mínění o tom, zda se nám daří nebo ne, zda jsme úspěšní nebo ne, vzniká opravdu z vnější zpětné vazby. Kritizující šéf nebo partner, soused či příbuzný mohou opravdu nadělat hodně škody. Ne vždy je ale možné z jeho dosahu na náš život odejít (i když to bývá „čisté řešení“). Jak ale fungovat, pokud jeho vliv změnit nemůžeme?
U malých dětí jsme se naučili, že pochvalou a oceněním dosáhneme většinou mnohem lepších výsledků, a navíc dítě i my jsme spokojení. Proč ale potom jsme sami na sebe v dospělém věku tak přísní a kritičtí? Ta dětská dušička v nás, když k sobě promlouváme negativním a kritickým způsobem, se samozřejmě bojí, pláče a má chuť utéct a někam se schovat. Podobně se při kritice cítíme my sami, i když už dětmi dávno nejsme. Kde ale povzbuzení a ocenění nás samotných brát, když zvenku se v době nepřetržitého tlaku na výkon stále hrne jen kritika a další a další požadavky. Pomyslná hromádka negativního hodnocení a tím i našich negativních pocitů nezadržitelně stoupá. Řešení? Zkusme pochválit a ocenit sami sebe!
Je to také vnější zpětná vazba, nemusíme na ni pasivně čekat a dodá nám stejně hodnotné pozitivní pocity jako jakákoli jiná. Zvýšíme si tak nevyrovnané skóre poměru negativního versus pozitivního hodnocení a tím dojde i ke změně vlastního pocitu. Jednoduše řečeno: nepochválí-li nás někdo zvenku, pochvalme se sami – za cokoli, co si jen trošičku pozitivní hodnocení zaslouží. Přihodíme tak zpětnou vazbou plusové body na „pozitivní hromádku“. Pokud nemůžeme zmírnit vršící se negativní hodnocení, uměle si sami můžeme navršit na pozitivní stranu.
Naše pocity se řídí poměrem negativní a pozitivní zpětné vazby. Nejde-li ubrat mínusů, je třeba přidat plusů. Pozitivního si potřebujeme „vyrobit“ více. Budeme se cítit lépe, hned nám vše půjde lépe od ruky a negativní hodnocení na nás nebude mít tak výrazný vliv.
Přeji všem čtenářům časopisu STOP, aby jejich pocity v předvánočním shonu i v novém roce byly v rovnováze, anebo ještě lépe, aby plusy měly vždy navrch. Nepochválí-li nás druzí – pochvalme se sami. Budeme se cítit lépe :-).