Vánoční obdarovávání
Slyšel jsem vyprávět příběh, v němž do jednoho kláštera zavítala skupinka hostů. Byli přijati v mnišské jídelně, které se říká refektář. Když skončila skromná večeře jeden obzvláště starý mnich, který musel být v klášteře už pěknou řádku let, začal obcházet hosty, aby jim nabídl vodu. A všichni jej odmítli, protože jim přišlo nepatřičné, dokonce se cítili celí nesví z toho, že nejstarší mnich, který by měl být všemi opečováván, dělá práci sluhy. A tak se tento starý bratr šoural od jednoho hosta ke druhému a každý ho zdvořile s úctou odmítl. Až poslední z hostů nabízenou vodu přijal. Zachytil přitom tázavé pohledy svých spolustolovníků, a tak se naklonil k sousedovi a šeptal mu: „Chtěl jsem mu udělat radost. Chtěl jsem mu ukázat, že může být ještě užitečný, že jeho službu někdo potřebuje.“ A opravdu, v očích starce se zračila radost z přijetí, radost z možnosti obdarovat hosty svou službou. O nejkrásněj- ších svátcích v roce se slaví to, že se narodil malý Ježíšek jako dárek od Boha pro všechny lidi. Andělé, kteří překvapeným pastýřům uprostřed noci zvěstují velikou radost z narození Spasitele, vlastně říkají, že Bůh chce posloužit druhým a obdarovat je, a to dokonce tím nejcennějším, co má – svým Synem. Pastýři, kteří na oplátku nesou dárky malému Ježíškovi, chtějí jednat jako Bůh, obdarovat toho, který je sám darem. Vánoce jsou krásným časem, v němž, aniž si to uvědomujeme, napodobujeme Boha. Jako on dáváme dárky a jako on se necháváme obdarovat. Možná někdo raději dostává, jiný zase raději dává. Někdo dokonce obdarovává druhé tím, že je nechá, aby jej oni obdarovali, jako tomu bylo v příběhu o starém mnichovi. Důležité je, že když druhým uděláme radost, ať už svým dárkem nebo upřímným přijetím dárku od druhého, podobáme se Bohu, který se lidem ukázal o Vánocích. Mnoho radosti z darů věnovaných i přijatých a Boží požehnání v novém roce přeje