Na plachetnici až k hranici trvalého ledu
Na plachetnici až k hranici trvalého ledu
Z devítky radních naší městské části jsme se v abecedním pořadí dostali ke jménu RNDr. Miloš Gregar. Je nejen členem Rady MČ Praha 13, ale také zastupitelem hl. m. Prahy. Narodil se v Praze 6, vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor ochrany životního prostředí a krajinné ekologie, specializace klimatologie a meteorologie. Je ženatý, má dva syny, Jana a Martina, mezi jeho koníčky patří například lyžování a jachting.
Naše dnešní povídání bychom mohli začít tím, že byste nám prozradil, co se ve vašem životě od našeho posledního rozhovoru před 4 lety, kromě toho, že jste změnil svou image, ještě změnilo.
Čtyři roky jsem působil jako radní hl. m. Prahy pro životní prostředí, kam jsem odcházel ze soukromé společnosti. Tu jsem na toto období zakonzervoval a teď ji zase pomaloučku oživuji. Nicméně jsem magistrát neopustil úplně. Jsem zastupitelem hl. m. Prahy a člen dvou výborů – infrastruktury a životního prostředí. A co se ještě změnilo? Trochu jsem zestárnul, trochu zešedivěl, mladší syn studuje na gymnáziu a starší je zhruba na rok ve světě, momentálně na půl roku v kanadském Vancouveru, kde přes den studuje a večer pracuje. Dospěla i Eliška, náš oblíbený leonberger a je z ní dáma v nejlepších letech.
Mohl byste nám trochu přiblížit činnost zmíněných výborů?
Tyto výbory se zabývají jednak koncepčními záležitostmi z hlediska ochrany životního prostředí, projednává a připravuje se tam zadání pro nový územní plán hl. m. Prahy, výbor infrastruktury slouží zjednodušeně řečeno i jako místo diskuzí o tom, jakým směrem a v jakém rozsahu by se městská infrastruktura, to jsou všechny možné dráty, roury, kanály, ale i čistírna odpadních vod, měla rozvíjet.
Jak moc nebo málo naslouchají radní závěrům jednotlivých výborů? Dnes už to můžete posoudit z obou rovin.
To je zajímavá, ale ne úplně jednoduchá otázka. Ne vždy se názory shodnou. Jedním z důvodů je objem informací. Jako člen výboru nemohu mít pochopitelně tolik informací jako radní, který den co den problémy aktuálně a operativně řeší. Navíc jednání výborů jsou časově omezená. Z toho vyplývá trochu zjednodušující pohled, který výbor může mít. Na druhou stranu členové výborů nejsou utopeni v jednotlivých detailech, takže netrpí provozní slepotou. Proto tento jejich zjednodušující pohled může být velkým přínosem a radní většinou názory výborů akceptují.
Jsou nějaké projekty, které jste odstartoval, ale jejich dokončení čeká na jiné?
Určitě. Začal jsem pracovat na projektu Zelený pás okolo Prahy, který se teď dostal do programového prohlášení Rady hl. m. Prahy. Jsem přesvědčený, že tento projekt si opravdu zaslouží pozornost. V rámci nového územního plánu to určitě bude jedna z dominant. Tento projekt ideově vznikl někdy ve 20. letech minulého století. Měl to být jakýsi zelený prstenec okolo Prahy, který naváže na obytné části metropole. Už tehdy byl územní plán schválen s tím, že zelený pás bude sloužit jako rekreační prvek a zároveň jakýsi filtr vůči pražskému průmyslovému okolí. Měl to být stabilizační prvek právě do městského prostředí. Tehdy projekt narazil na veliké problémy, zejména z hlediska vlastnických vztahů. Já jsem se k tomuto nápadu vrátil hlavně proto, že došlo k situaci, kdy stát reprezentovaný Pozemkovým fondem, disponuje značným množstvím pozemků, které jsou pro tento záměr vhodné a za předem daných pravidel je může převést na město. Všechno je teď v běhu, snad to tedy bude mít dobré pokračování. Velkým projektem je ústřední čistírna odpadních vod. Ta dnes, z pro mě málo pochopitelných důvodů, nepokračuje tak, jak bych si představoval. Z hlediska technického a z hlediska přípravy stavby, včetně jejího financování, zas až tolik problémů nebylo. Ty se vyskytly především ve třech oblastech. Jednak z hlediska průtočného profilu koryta Vltavy, kde kvůli protipovodňovým opatřením bylo nutné jeho zvětšení a díky tomu mělo dojít k odtěžení části Císařského ostrova a vykácení značného množství vzrostlých stromů. Tady jsme žádali od projektantů přepočet matematického modelu a úpravu projektu. Druhá byla otázka architektonického pojetí a zakrytí aktivačních nádrží. Třetí oblastí bylo definitivní vyřešení kalového hospodářství, což je asi nejbolavější problém, ale jeho řešení bylo v principu známé. Věřím, že kolegové vše dotáhnou do úspěšného konce a termín, který jsme občanům slíbili, tedy konec roku 2011, bude dodržen.
Opusťme práci a problémy. Co vás vedlo k tomu, že jste změnil svou image a nechal si narůst vousy. Byl to momentální impuls nebo sázka?
Ani jedno. Profesně jsem se vždy věnoval otázkám životního prostředí a stále více se zajímám o problémy spojené s klimatickými změnami. Víte, že jachting, a hlavně ten námořní, je pro mě velká výzva, takže když se mi letos naskytla příležitost zúčastnit se jedné klimatologicko-jachtařské expedice, samozřejmě jsem té možnosti využil. Spolu s francouzskými glaciology jsme jeli na plachetnici z Norska (Tromso) severním Atlantikem na Špicberky, prakticky k hranici trvalého ledu. Zde se v rámci propagace mezivládního panelu, který se zabývá klimatickými změnami, prováděla pozorování ledovců. Kdo zná život na moři, ví, že je tam všechno trochu volnější, takže se člověk každý den neholí. To, co mi tam na tváři za tři týdny narostlo, jsem si už nechal. Uvidím, na jak dlouho.
Jak jste na tom s volným časem dnes? Zbývá nějaký na koníčky - lyžování a jachting?
Minulé čtyři roky, díky spoustě práce na magistrátu, to bylo hodně špatné. Na lyže jsem se ještě nedostal, na loď za celou dobu jenom dvakrát, a to navíc ještě na závody. Letos je to trochu lepší. Byl jsem na už zmíněných Špicberkách a v dubnu jsme vyhráli Velikonoční regatu na Jadranu. Příští rok se chystám, možná jako první Čech, na plavbu severozápadní lodní cestou. To je ta, kterou kdysi mezi Grónskem a severním okrajem Kanady až na Aljašku proplul norský polární badatel Roald Amundsen. Tam bych měl jet se stejnou francouzskou expedicí, se kterou jsem byl na Špicberkách. A když už hovoříme o volném času, nějaký také věnuji paralympionikům, o které se už nějaký ten rok společně s přáteli starám, a sice jachtařům v lodní třídě 2,4mR, což je speciální třída pro paralympiádu. Kluci v těchto dnech jedou v USA kvalifikaci na blížící se paralympiádu v čínském Pekingu, takže moc držím palce. Startují ve velké konkurenci, ale věřím, že se to povede. Koupil jsem vlastně první dvě lodě, jsou to malé, jednomístné, kýlové plachetničky, a dal jsem je k dispozici skupině handicapovaných jachtařů. Pak jsme s přáteli založili asociaci této lodní třídy a dokoupili další lodě, takže dnes jich v Čechách jezdí osm. Dnes už se v této třídě, kterou jsem k nám v podstatě přivedl, pořádá celá řada soutěží, například v srpnu bylo na Lipně mistrovství republiky. Jsem rád, že brány do tak krásného sportu, kterým jachting je, nezůstaly zavřené ani sportovcům s vážným handicapem, a že dokáže včlenit do aktivního života i paraplegiky.