Život plný hudby
Život plný hudby
Díky rozsáhlé bytové výstavbě přibývají v naší městské části nejen nové objekty, ale také ulice. Jednou z těch novějších je například ulice Wiedermannova, která vychází severním směrem z ulice Armády. Bedřich Antonín Wiedermann (1883 – 1951), profesor pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze, je považován za největšího českého varhanního virtuosa a skladatele. A protože v Praze 13 žil jeho synovec Jiří Wiedermann, sólista opery Slovenského národního divadla, koncertní umělec, pedagog, zašli jsme si o těchto dvou významných umělcích popovídat s manželkou Jiřího, paní Miluší Wiedermannovou.
Protože se manžel narodil v říjnu (14. 10. 1919), bude začátek našeho povídání patřit jemu. Větev Wiedermannů je z Nákla u Litovle. Většinou to byli kantoři. K tomuto povolání se dříve vázala povinnost hrát na varhany, housle a další hudební nástroje, zkrátka provozovat muziku. Mezi významné členy manželovy rodiny patří například pradědeček Antonín, sběratel písní, folklorista, muzikant, řídící školy, nebo již zmíněný strýc Bedřich.
Jiří se narodil v Újezdu u Brna, kde byl jeho otec v blízkých Dědicích, a později ve Vyškově, řídícím školy. Manželovo hudební a hlavně vokální nadání se začalo projevovat na učitelském ústavu, kde studoval po skončení arcibiskupského gymnázia v Kroměříži. Tam si ho všimla v hudebním světě známá osobnost, profesor Rudolf Wünsch. Na jeho a strýcovu radu začal Jiří studovat konzervatoř a záhy, bylo to v době války, získal angažmá jako sólista v tzv. lidovém divadle v Brně na Veveří. První jeho rolí byl Tomeš v Hubičce Bedřicha Smetany. Já jsem v té době studovala hudbu, klavír a sólový zpěv, ale protože jsem byla po maturitě totálně nasazená, nemohla jsem být řádnou studentkou konzervatoře. Dostala jsem se ale do rukou profesora Bohumila Soběského, který učil na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Stávalo se, že si studenti čas od času mohli za-zpívat sólo, ale obvykle to bývalo v kostele, na svatbách nebo farách. Mně se přihodilo, že jsem měla zpívat na svatbě v Husově sboru v Brně Věrné milování. Se mnou měl zpívat Zdeněček Švehla, emeritní sólista Národního divadla. Když jsem přišla na hodinu zpěvu, řekl mi profesor Soběský: „Slečno Foitová, pan Švehla je indisponován a nemůže zpívat. Nesehnal jsem tenora, tak budete zpívat O sanctissima Antonína Dvořáka s barytonem Jiřím Wiedermannem.“ 
Zeptala jsem se: „To je nějaký příbuzný toho mistra varhaníka a skladatele Wiedermanna?“ A on říká: „Jo, jo, jo, to je jeho synovec.“ No, přišla hodina H, otevřely se dveře, vstoupil mládenec, překrásný, černou hřívu jako Janáček. Naším společným zpíváním na svatbě, to bylo v roce 1943, všechno začalo a v roce 1945, hned po osvobození, byla svatba naše. Skautská, protože já jsem skautovala, můj otec, mamička a bratr také, takže přišlo zhruba 150 skautů z Brna - Králova pole. Na naší svatbě byla provedena skladba pro varhany, violonchello a baryton od strýce Bedřicha. Skladba, která nás v kostele doprovázela, měla ten den svou premiéru. Po osvobození se obnovila činnost brněnského divadla a všechno se začalo pomalu vracet do zaběhnutých kolejí. Jiří se tam vrátil, ale už se objevily i další příležitosti - jít do Prahy, do dnešní Státní opery, nebo do Ostravy. Jiří Ostravu, kde se nám v roce 1948 narodil syn a kde jsme žili až do roku 1953, zvolil hned ze dvou důvodů. Jednak jsme tam měli možnost získat byt, tím druhým důvodem byla obava z toho, že v Praze by si někdo mohl říci, že žije ze slávy svého strýce. Po sedmi letech v Ostravě přišlo na popud dirigenta Chalabaly další stěhování, tentokrát do Bratislavy. Tam, jako sólista opery 
Slovenského národního divadla, působil Jiří čtyřicet let. V jeho provedení mohli diváci vidět například Figara v Lazebníku Sevillském, Dona Juana, největší úspěch zaznamenal jako Papagéno v Kouzelné flétně, která měla padesát repríz. V průběhu těch čtyřiceti let Jiří také studoval u profesorky Elizabet Radó na Musikaademie ve Vídni a později nostrifikoval na JAMU v Brně. Mimo divadelní a koncertní činnosti se věnoval i činnosti pedagogické na hudebních vědách Univerzity J. A. Komenského u prof. Eugena Suchoně, byl i hlasový poradce ve SLUKu. To byl Slovenský lidový umělecký kolektiv, který sjezdil snad celý svět. Při tom všem koncertoval (např. se Slovenskou filharmonií), nahrával, vystupoval v rozhlasu a v televizi, byl také hlasový poradce a sólista více než stočlenného Smíšeného sboru bratislavských učitelů. Byl opravdu velmi vytížený, přesto si vždy našel čas na rodinu. Byly to krásné časy. Já byla po celou dobu po jeho boku, spojovala nás nejen rodina a práce, ale měli jsme i společného koníčka. Pod Děvínskou kobylou v Bratislavě jsme zhruba od roku 1955 měli chatu s obrovskou zahradou. Tam jsme s plnou vervou hospodařili a později i vychovávali vnoučata. To platilo do rozpadu federace, kdy jsme se vraceli do Čech. Říkám, že jsme se vraceli, ale my jsme ze Slovenska spíš utíkali. Ta situace byla tehdy velmi zlá a kdo to na vlastní kůži nezažil, těžko by uvěřil. 31. 12. 1992 spadla klec a Slovensko, kde jsme čtyřicet let žili, bylo rázem cizina. V Praze jsme začínali svým způsobem od nuly.
Ani tady ale Jiří nesložil ruce do klína a o veškeré dění na třináctce se velmi živě zajímal. Zúčastňoval se i besed o divadle a kultuře vůbec a své posluchače seznamoval s kouzlem operní hudby. To všechno krásné, co jsme spolu v šedesátiletém manželství zažívali, skončilo 17. prosince 2005, kdy manžel zemřel. A protože ani syn ani vnukové se hudbě profesionálně nevěnují, skončila tak pravděpodobně i hudební sága rodu Wiedermannů.