Oko zdaleka není jen oknem do naší duše
V roce 1995, tedy před pětadvaceti lety, založil doc. MUDr. Ján Lešták, CSc. v poliklinice Lípa Centrum oční oddělení, které již od počátku poskytovalo kvalitní a rozsáhlé služby. A protože nás zajímalo, co založení zmíněného oddělení předcházelo a samozřejmě i to, co následovalo, zašli jsme pana docenta trošku vyzpovídat.
Pane docente, odkud pocházíte? Vy asi nejste křtěný Vltavou, že?
Máte pravdu. Pocházím z obce Badín v okrese Banská Bystrica. Je to jediná obec na Slovensku, která má vysokou školu, přírodní rezervaci, golfový areál i letiště. To si lidé asi budou spíše pamatovat jako letiště Tri Duby nebo letiště Sliač. A pozor, obec Badín má i jednoho čestného občana – mě.
Kdy jste se rozhodl stát se lékařem?
Víte, já jsem vůbec lékařem být nechtěl. Vyrůstal jsem na vesnici a chtěl jsem být strojařem. Měl jsem podanou i přihlášku na Strojnickou fakultu Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Ale mezi tím přišli z vojenské správy dělat nábor na vysoké vojenské školy a já jsem v tom tehdy viděl spíše výhody než nevýhody. Když jsem tuto možnost oznámil doma, tak táta rozhodl – jestli na vojenskou školu, tak jedině na medicínu. A tak se stalo. Jako jeden z mála studentů v ročníku jsem věděl, co chci konkrétně dělat. Od čtvrtého ročníku jsem nestudoval nic jiného než oftalmologii. Ostatní zkoušky člověk dělal proto, aby dostudoval.
Proč jste si zvolil právě tuto specializaci?
Jako absolventi vojenské lékařské akademie jsme nebyli školeni k tomu, abychom rovnou nastoupili do vojenských nemocnic, ale měli jsme dělat praktické doktory pro jednotlivé vojenské útvary po celé republice. Já jsem věděl, že pokud se chci dostat do vojenské nemocnice dříve než moji spolužáci, tak musím mít daleko větší znalosti z daného oboru než všichni ostatní. Po vysoké škole jsme nastupovali na roční postgraduál do vojenské nemocnice. To je takové to „kolečko“, kdy se mladý lékař seznamuje s jednotlivými odděleními nemocnice. Já jsem ale po celou dobu byl jen na očním. Pak jsem byl dva roky jako praktik u spojařů v Ruzyni. V roce 1983 jsem oficiálně nastoupil jako kádrový důstojník na oční oddělení vojenské nemocnice. Ale upřímně, u vojáků jsem natrvalo zůstat nechtěl.
Splnila práce v nemocnici vaše očekávání?
Ano i ne. Po praktické stránce rozhodně. Byly ale věci, které jsem časem těžce snášel. Po odsloužení dvaceti let služby v armádě, šest let byla vysoká škola a čtrnáct let jsem dělal ve Střešovicích, jsem odešel do privátu.
Můžete být konkrétnější?
Byly věci, které mě hodně demotivovaly. Když se maximálně snažíte, plníte si všechny svoje povinnosti, jste v práci první a poslední odcházíte..., dostanete nějaký plat. Stejný, jako váš kolega, který je tam víceméně „do počtu“. To se ale vůbec netýká jen zdravotnictví. Lidi „do počtu“ jsou bohužel všude. Tak jsem si zkrátka řekl, že takhle to nechci.
A co následovalo? Otevření očního oddělení v poliklinice Lípa Centrum?
Ano, moje privátní praxe odstartovala 1. března 1995 v Lípě. Důvodů, proč jsem si vybral Prahu 13, bylo hned několik – velká koncentrace obyvatelstva, dobré dopravní spojení a nově zkolaudovaná poliklinika. Poměrně brzy jsem musel začít řešit velký zájem pacientů, proto už v květnu 1996 nastoupila specialistka na glaukom MUDr. Hana Pešková, o rok později špičkový odborník na vitreoretinální problematiku prof. MUDr. Ivan Karel, DrSc. a doc. MUDr. Šárka Pitrová, CSc. Ta díky své špičkové erudici a více než dvacetileté zkušenosti s prováděním operací na předním segmentu oka významně napomohla k rozšíření spektra prováděných operací. A počet lékařů a samozřejmě i pacientů dále narůstal. V roce 1997 jsme na poliklinice začali provádět nitrooční operace jen ambulantním způsobem, spektrum výkonů se rozrostlo o ambulantní operace katarakty. Pracoviště se tak stalo prvním v České a Slovenské republice, kde se tyto výkony prováděly bez hospitalizace. V roce 2002 se rozsah chirurgických výkonů rozrostl o zákroky ve sklivci a na sítnici, které se do té doby prováděly jen na několika vybraných očních klinikách fakultních nemocnic. V tomto období mělo pracoviště kromě již zmíněných řadu dalších špičkových lékařů. A nastal problém – poliklinika nám začala být malá a bylo nutné hledat nové možnosti.
Řešení vám nabídnul pozemek v ulici V Hůrkách vedle nově budovaného Komunitního centra sv. Prokopa.
Přesně tak. Po výběrovém řízení začaly v dubnu 2001 stavební práce a ještě téhož roku v prosinci byly v novotou vonícím polyfunkčním objektu, který byl později přejmenován na Kliniku JL, provedeny první oční chirurgické výkony. Následně zde přibyly další odbornosti a v roce 2009 ještě přístavba pro magnetickou rezonanci.
Klinika JL dnes patří mezi prestižní zdravotnická zařízení. Cestu k vám si našli nejen pacienti z třináctky, ale z celé republiky i ze zahraničí.
Jsem rád, že našim pacientům můžeme nabídnout tu nejlepší péči. Je to především díky tomu, že všichni lékaři patří mezi uznávané odborníky a že mohou využívat nejmodernější přístrojové vybavení. Je ale potřeba, aby si lidé uvědomili, že ani největší odborník mnoho nezmůže, když k němu přijdou pozdě.
Teď máte asi na mysli prevenci, o které se dnes poměrně často hovoří. Je tedy dobré nechat si oči čas od času zkontrolovat, i když nemám žádné problémy?
Za předchozího režimu bylo dané zákonem, že pacient starší čtyřiceti let musel jít na oční vyšetření a musel si nechat oči zkontrolovat. To se zrušilo. Přitom preventivní vyšetření může odhalit spoustu problémů. Proto se Česká oftalmologická společnost snaží zaimplantovat nový výkon preventivního vyšetření, kdy by měli být pacienti ve věku 40–60 let jednou za čtyři roky kompletně vyšetřeni. Takže ano, prevence je důležitá. Oko zdaleka není jen oknem do naší duše. Člověk nemusí mít žádné oční problémy a přitom u něj můžou léta probíhat onemocnění, jejichž následky se už nedají vrátit zpátky.
Vyplývá z toho, že když pacient přijde včas, je možné zastavit nebo alespoň zpomalit negativní proces, který už probíhá?
Když přijde včas a není spuštěný ještě proces degenerativního onemocnění, lze jej zastavit ve stadiu, v jakém jsme ho diagnostikovali. Některé choroby ale bohužel zastavit nejdou. Například v naší vyspělé populaci nejčastěji vyskytovaná a věkem podmíněná makulární degenerace neboli onemocnění čípku, centrální onemocnění sítnice. Dokáže nenávratně poškodit zrak, s tím nejde nic dělat. Ale snažíme se to i v těchto případech nějak zastavit. Snaha je, zachovat zrakové funkce v takovém stavu, v jakém byly v době stanovení dané diagnózy. Nejčastější operací oka, která se u nás a ve vyspělém světě provádí, je operace šedého zákalu. Je ale řada dalších diagnóz, které zrak reverzibilně poškozují. Vážnějším onemocněním je třeba zelený zákal. A teď se vracíme k tomu preventivnímu vyšetření, protože zelený zákal může mít genetický podklad. Nejčastěji se objevuje od čtyřiceti let věku u lidí, kteří mají vysoký krevní tlak, cukrovku... Ten dotyčný nemusí mít vůbec problémy, ale jakmile trvá vysoký nitrooční tlak určitou dobu, tak proces poškození nejen gangliových buněk sítnice, ale i celé sítnice a zrakové dráhy se spustí a nikdo už to nezastaví. Důležité je diagnostikovat ho v počátečních stádiích, aby zrakové funkce vydržely.
Dokáží oči odhalit i jiná onemocnění?
Ano, je to tak. Kardiologové, diabetologové, internisti posílají pacienty na vyšetření očního pozadí, abychom zjistili, v jakém stavu jsou cévy. Protože v takovém stavu, v jakém jsou v očích, jsou v celém organizmu. Tito lékaři pak na základě našeho vyšetření mohou lépe diagnostikovat. Jsou i kloubní onemocnění, imunologická, onemocnění trávícího systému, prodělaná chemoterapie... To vše se projevuje v očích. Je tady důležité si oči hlídat.
Naše zdravotnictví se už delší dobu potýká s nedostatkem lékařů a zdravotnického personálu. Týká se to i vás?
Ano, týká. Nechci být špatným prognostikem, ale medicínu teď drží hlavně penzisté. Ne že by tu bylo málo doktorů. Není a „produkuje“ se jich víc a víc. Ale když jsou na prvním místě peníze, nastává těžko řešitelný problém. A tím se nechci nikoho dotknout.
Naši lékaři, ale i zdravotní sestry, odchází „za lepším“ a k nám míří lékaři a sestřičky z jiných zemí. Je to adekvátní výměna?
Nevím, jestli mám kompetenci toto hodnotit, ale troufnu si říci, že rozdíly jsou opravdu markantní. U řady lékařů a sestřiček jsou znalosti úplně jinde. Musíme si uvědomit, že přicházejí do zdravotnictví, které je opravdu ve všech směrech na vysoké úrovni. Porovnávám to i na sjezdech lékařů z různých zemí. Já už dvacet let zkouším lékaře, kteří jdou na atestaci. Vloni jsme zkoušeli jednu lékařku, která pracuje v Londýně. A když jsem se jí ptal, jestli tam chce zůstat, tak řekla, že se chce vrátit, protože oftalmologie je u nás na daleko vyšší úrovni než tam.
V objektu oční kliniky najdeme řadu dalších specializovaných pracovišť. V budově jen sídlí nebo je tu určitá provázanost?
Musíme si uvědomit, že oko není „jen oko“, ale je to celá zraková dráha až po zrakové ústředí v mozku. Během té dráhy máte očnici, kde může dojít k řadě problémů, při jejichž řešení potřebujete například vyšetření na ORL, endokrinologii, interně, nebo vyšetření kardiologa, protože hodně onemocnění očí je vyvoláno kardiovaskulárním onemocněním. Protože zraková dráha se nachází v mozku, potřebujete neurologa, na zrak mohou působit i zuby. Máme tady ultrazvuk, od roku 2009 i magnetickou rezonanci. Když jsem pracoval ve vojenské nemocnici, přihlásil jsem dva vynálezy. Na přístroj, který neuvěřitelně zpřesnil diagnostiku poruch zraku. Proč to ale říkám – pomocí toho přístroje jsem zjistil, kde je porucha a pacienta jsem poslal na neurologii, kterou jsme předtím neměli nebo na CT a magnetickou rezonanci, které jsme také neměli. A pacient, přestože měl potíže, se vrátil s tím, že na něm nic nenašli. Řekl jsem si, že touto cestou nepůjdeme, proto jsou tady již zmíněné odbornosti. Proto je tu i magnetická rezonance. Troufám si říct, že jsme byli první na světě, kdo začal pomocí magnetické rezonance vyšetřovat u očních pacientů zrakové centrum v mozku. Jednoduše řečeno, když půjdete na vyšetření magnetickou rezonancí a nikdo tam nic nenajde a pak přijdete k nám a já vyslovím podezření, že jsou poškozené buňky zrakového ústředí v mozku, tak pomocí naší technologie to prokážeme. Byli jsme jedni z prvních nebo vůbec první na světě, kdo toto do oftalmologie zavedl.
Jaké máte plány teď? Chystáte něco nového?
Pro pacienta je nejdůležitější, aby měl co nejvíce odborností pod jednou střechou a nemusel běhat do Motola, pak na Karlák, do Krče a nevím, kam ještě. Nejkomfortnější pro něj je, když se vše – od diagnostického procesu po vyléčení – zrealizuje pod jednou střechou. To byla a je moje filozofie. Na příští rok plánujeme přístavbu, kde by mělo být sedmnáct ordinací. Takových, které se hodí k očnímu a magnetické rezonanci. Zmínila jste, že patříme mezi prestižní zdravotnická zařízení. Tady bych měl asi říci, že jsme zároveň i zařízením vysoké školy – univerzity ČVUT, konkrétně fakulty biomedicínského inženýrství. Tím pádem můžeme používat titul klinika. Hodně pracovišť v republice si klinika říká, ale... Studenti k nám chodí na stáže a spolupráce s fakultou nás „žene“ dopředu – abychom publikovali, vědecky pracovali atd. Na každém zdravotnickém zařízení, ale i na každé firmě je nejcennější lidský potenciál. Můžete mít nejdražší přístroje, jaké existují, ale pokud k nim nemáte někoho, kdo je bude schopen obsluhovat, tak firma nemá žádnou hodnotu. Proto si nesmírně vážím všech svých kolegů i ostatních nelékařských pracovníků. Každý z nich má velkou zásluhu na tom, že jsme dosáhli toho, co tu máme.
A jaká je spolupráce s městskou částí?
Kdykoli jsme cokoli potřebovali, tak nám bývalý starosta Petr Bratský i současný starosta David Vodrážka vyšli maximálně vstříc. Pokaždé. Je dobře, že funguje jakási symbióza. Je to vlastně jednoduché, naše klinika i starosta David Vodrážka chceme to samé – udělat pro občany maximum.