Chci předat své zkušenosti druhým
Chci předat své zkušenosti druhým
Začátkem prosince se v atriu radnice konal tradiční Adventní koncert, jehož pořadateli byly Společnost Západního Města a Praha 13. Protagonisty byli Dita Stejskalová, Smyčcové kvarteto Bohemian Symphony Prague, prof. Karel Prokop, houslistka Ludmila Pavlová a sólista opery Národního divadla Jiří Kubík. A právě s ním jsme si domluvili krátký rozhovor. Jiří Kubík se narodil v Krnově, vystudoval konzervatoř ve třídě prof. Zdeňky Divákové a poté Janáčkovu Akademii múzických umění ve třídě prof. Jarmily Hladíkové. Působil na uměleckých scénách v Ostravě, Opavě, Olomouci, v roce 1991 přijal angažmá v Národním divadle. Je držitelem řady ocenění, z nichž některá získal ještě v průběhu studií.
Co vás přivedlo k vážné hudbě?
Ta cesta byla trochu složitější. Naše rodina byla celá sportovní, všichni hráli tenis. Já jsem se tak trochu odrodil, protože otec v době, kdy sám aktivně hrál a trénoval, tak na mě neměl mnoho času. Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Udělal jsem zkoušky do vrcholového střediska sportovní gymnastiky a v podstatě celé dětství, od 9 do 15 let, jsem strávil v tělocvičně.
Takže jste měl představu, že z vás bude profesionální sportovec?
To si nemyslím. Já už jsem tehdy tušil, že by mě nečekala moc dlouhá kariéra, spíš jsem chtěl studovat kombinaci tělesná výchova – biologie, protože mě hodně zajímala genetika. V té době jsem sice hrál na klavír, na gymnáziu jsem si přibral ještě zpěv, ale intenzivně jsem se mu začal věnovat až tak kolem osmnácti. Moje maminka zpívala v operetě a to mě hodně ovlivnilo. Nakonec divadlo, kde už jsem byl trochu chycený, vyhrálo. Ono není divu. Divadlo dokáže dětskou dušičku uchvátit, všechno vypadá jako kouzelná pohádka. Opereta je přece jenom dětskému uchu bližší než ta vážná múza, ke které jsem se dostal později. Podpora ze strany maminky ale ze začátku nebyla. Ona totiž už dobře věděla, co to obnáší. Já jsem tehdy samozřejmě tu obrácenou stranu mince nevnímal.
I když jsem díky hudbě prožil nejkrásnější období svého života, asi bych zvažoval, zda se do toho, vzhledem k poměrům, které dnes panují v divadle, pustím znovu.
Myslíte, že byste zvolil pedagogickou činnost? O té jste původně také uvažoval.
Je pravda, že mě to napadlo, ale v souvislosti s tělesnou výchovou a biologií. Ale učit zpěv? Říkal jsem si, že do toho se nikdy nepustím, protože je to obrovská zodpovědnost. Vychovat člověka, aby byl schopný se zpěvem živit, to není snadné. Ale nikdy neříkej nikdy. Učím na plný úvazek na pražské konzervatoři. Zkombinovat divadlo, koncertní činnost a hostování v zahraničí je sice obtížné, ale zatím mi ve škole vycházejí vstříc. Musím říci, že jsem v této práci našel obrovskou zálibu, naprosto mě pohltila. Možná je to i tím, že nemám vlastní děti, takže alespoň touto formou mohu někomu dalšímu dát svou lásku a předat mu alespoň část svých zkušeností a životní filozofie.V posledních letech jsem potkal dost kvalitních lidí, kteří mě hodně naučili, tak jsem si řekl, že by ode mne bylo sobecké, nechat si to jen pro sebe. Problém je v tom, že své žáky musím připravit i na strašně těžký chleba. Získat dnes angažmá není snadné. Nestačí být perfektně připravený, ale člověk musí být ve správný čas na správném místě a potkat správné lidi. A k tomu všemu je ještě potřeba štěstíčko. Pokud tato kombinace není, tak může být desetiletá práce, nechci říci zbytečná, ale člověk místo nezíská a na jeviště se nedostane.
To pro začínající umělce není povzbudivé.
Dnešní situace není povzbudivá pro nikoho. Já jsem u divadla třiatřicet let, takže vím, o čem mluvím. Současné poměry jsou opravdu neudržitelné. Ale to je na opravdu dlouhé povídání. Zlomkem všech problémů jsou například termínované smlouvy, které se každý rok obnovují. Já ji mám prodlužovanou už sedmnáctkrát. Tyto smlouvy jsou jakýmsi mečem v rukou vedení divadla. Jejich prodloužení nebo neprodloužení nemusí nikdo zdůvodňovat, takže stačí osobní nesympatie a je konec. A vůbec nezáleží na tom, že člověk dlouhé roky pracoval na špičkové úrovni s dirigenty a režiséry světových jmen. Dneska člověk z ministerstva jmenuje ředitele, ten jmenuje šéfa a ten si bez jakékoli kontroly dělá s lidmi naprosto co chce. Když člověk navíc nemůže říci vlastní názor, tak to strašně křiví charakter a prostředí v souboru je už psychicky neúnosné. Tvůrčí atmosféra, kdy si i starší režisér vyslechl názory ostatních, je pryč. Snad se to změní.
Pojďme k něčemu veselejšímu. Povídáme si ve vašem krásném třebonickém domečku, jak se vám tady bydlí?
Úžasně. Lepší místo jsme si snad ani nemohli vybrat. Báječný vzduch, příroda, co víc by si mohl člověk přát. Je pravda, že tady není kanalizace, plyn a že jinak úžasný výhled kazí silo, ale s tím bohužel nic nenadělám. Naopak je řada věcí, které se mění k lepšímu. Byla například postavena nová požární zbrojnice a provedena revitalizace místního rybníku. To vše přispívá k tomu, že jsou Třebonice hezčí a hezčí. S partnerem Martinem Otavou jsme se rozhodovali, zda koupíme byt nebo se pustíme do stavění. Kdybychom si mohli pořídit nějaký rekreační objekt, možná by vyhrál byt. Oba jsme ale často v zahraničí, nemáme stálou pracovní dobu, takže bychom se tam dostali jednou za čas. Takhle jsme v Praze, ale máme zahradu, kde trávíme pomalu všechen volný čas. Navíc jsme si v poschodí udělali malou zimní zahradu, díky které jsme obklopeni přírodou vlastně pořád. Jsme tady opravdu spokojení. Tady si člověk vyčistí hlavu a alespoň na chvíli zapomene na každodenní starosti. A když už si nějaké dělá, tak o to, aby nám zase vykvetly lekníny, rozkvetly růže, aby bylo ve studni dost vody na zalévání a aby se tady líbilo všem našim přátelům.