Minigolf je maxi zábava
Koncem loňského roku nám napsala paní Jarka Streifová. Její dopis nás nejen zaujal, ale také inspiroval. Je o minigolfu, dnes už čtrnáctiletém vnukovi paní Jarky Tomášovi, jeho sportovních začátcích i prvních turnajových úspěších, ale také o krásných společně strávených chvílích, kdy se při této stále oblíbenější hře sešla a bavila celá rodina. A co paní Jarku k napsání dopisu vedlo?
„Mám pocit, že málo lidí ví, jak strávit hezké chvíle,” píše. „Já jich spoustu prožila s vnukem při minigolfu v Galerii Butovice. Poslední roky jsem sice stále častěji prohrávala, ale já si především užívala přítomnost mého protihráče. Říkám tomu štěstí. Štěstí být spolu. Dnes si chodím také občas zahrát, ale většinou už jen s přáteli. Tomáš hraje, jak říká, vyšší level s trenérem Tomášem Navrátilem.”
A tak jsme se za Tomášem Navrátilem, který není jen trenér a náš dlouholetý úspěšný hráč a medailista, ale také prezident Českého minigolfového svazu, vypravili, abychom si o minigolfu trošku popovídali.
Dopis paní Jarky minigolf vykresluje jako určitý druh rodinné zábavy. Je to opravdu tak? Když přijde vícečlenná rodina, mají šanci se zapojit opravdu všichni?
Určitě to tak je. Já říkám, že kdo už umí a kdo ještě může stát na nohách, ten si může zahrát. Je relativně málo aktivit, do kterých se může zapojit opravdu celá rodina. To se týká hlavně rodin s náctiletými dětmi. Pro ty jen těžko nacházíte něco, co by je fakt bavilo a zároveň to bylo dostatečně in.
Může se stát, že si někdo párkrát zahraje a zjistí, že by se chtěl minigolfu věnovat intenzivněji a na vyšší úrovni? Jakou má šanci?
Hřišť je po České republice spousta, počet se pohybuje okolo tří set. Vždyť i na třináctce v Centrálním parku je minigolfové hřiště už skoro deset let. To v Galerii Butovice je mladší, ale má hned několik výhod. Je to široko daleko jediný minigolf pod střechou, který splňuje certifikát Světové minigolfové federace pro sportovní minigolfová hřiště a jediný minigolf na světě, který má zmíněný certifikát a zároveň umožňuje UV provoz, kdy se zapínají dekorativní UV světla a dráhy, míčky, překážky, hole i stěny pokryté speciálními barvami se rozzáří. Sedm dnů v týdnu od deseti dopoledne do deseti večer si tady může zahrát kdokoli z veřejnosti, zahraje si na kvalitním hřišti a dobře. Úplní začátečníci se seznámí se základními pravidly a do začátku dostanou i první rady. Když bude mít někdo zájem, nemusí zůstat jen u občasného hraní. Minigolf se hraje jako regulérní soutěž s mistrovstvím Evropy i světa, to všechno existuje. U nás jsou každé úterý taková setkání hráčů a zapálenější veřejnosti, kde, a to je unikátní věc, si klidně můžete zahrát s mistrem Evropy, který tady trénuje. Ten, kdo se chce minigolfu věnovat vážněji, tuto možnost určitě přivítá. Pro děti tady máme kroužek minigolfu a to je více méně také unikát. Má zhruba 14 dětí, což je největší mládežnická skupina věnující se minigolfu v České republice. Do kroužku k nám chodí děti zhruba od 5 do 15 let. Velkou devizou minigolfu je, že děti učí soustředit se, nakládat s emocemi a zvládat stresové situace. Navíc i objektivitě a samostatnosti. Minigolf není kolektivní sport, i když existují jak zábavné, tak prestižní soutěže družstev. Děti tak na nikoho nic nesvedou, úspěch i prohra jsou pouze jejich. Tady se za spoluhráče nebo „máminu sukni“ prostě neschovají.
A co talent? Jakou hraje roli?
I ten, kdo se žádnému sportu nikdy nevěnoval, se může vypracovat na velmi dobrého hráče. Pětadvacet let hraji minigolf a zhruba pět let se tady intenzivně věnuji veřejnosti a neznám člověka, kterého bych nenaučil alespoň jednu nebo dvě dráhy zahrát na jeden úder. Jedinou podmínkou je chuť se učit. Teď samozřejmě nemluvíme o super špičce a reprezentaci, kde už určité předpoklady roli hrají a pochopitelně musíte tomu sportu dát maximum.
Zmínil jste určité předpoklady. To znamená?
Pro hru na vyšší úrovni musíte mít určité fyzické předpoklady. Ono se to nezdá, ale například vícedenní turnaje mohou dát docela zabrat. Ale není to atletika, takže bych spíš kladl důraz na psychiku. Koncentrace je nezbytná. Soustředění se na jednu věc v danou chvíli, to je v minigolfu zásadní.
Kdy se minigolf stal součástí vašeho života?
Mně minigolf učaroval v sedmi letech, když jsem byl s rodiči na dovolené na Slovensku. V jedenácti jsem se v Olomouci, kde jsem tehdy bydlel, přihlásil do místního minigolfového oddílu a začal hrát závodně. V juniorské kategorii jsem chodíval hrát minigolf skoro každý den. Zúčastňoval jsem se turnajů a po 4 letech jsem dokázal zahrát absolutní rekord – 18 úderů na 18 drahách. Stal jsem se členem juniorského extraligového týmu, umístil se na mistrovství ČR na 4. místě v kategorii juniorů, připsal si dokonce start za českou juniorskou reprezentaci. V dospělé kategorii jsem až takových sportovních úspěchů nedosahoval, i když jsem byl například dvakrát členem stříbrného extraligového družstva. Víc jsem se začal věnovat organizační činnosti a věřím, že jsem svou činností trošku přispěl k současným úspěchům české minigolfové reprezentace. Odmala jsem měl jeden velký sen – síť minigolfových hřišť po celé republice. Když jsem v roce 1997, to už jsem byl na vysoké v Ostravě, objevil u místních vysokoškolských kolejí zdevastované minigolfové hřiště, tak jsme ho s kamarádem opravili a začali provozovat. V roce 2001 se tam uskutečnil oficiální minigolfový turnaj s pravděpodobně prvním webovým online přenosem na světě.
A krytý minigolf? To byla tak trochu neuskutečnitelná bláznivost.
A přece se to povedlo. V roce 2010 jsme s dvěma spolupracovníky otevřeli tehdy jediný krytý minigolf v České republice – Minigolf Butovice.
O golfu se říká, že po finanční stránce je to sport pro horních deset tisíc. Co minigolf?
Tak ten je pro dolních deset milionů. :-) Budu ale raději hovořit konkrétně. Když přijdete sem, tak za hodinu a půl zaplatíte kolem stovky, v ceně je i zapůjčení dost kvalitního vybavení. Pokud budete chtít hrát intenzivněji a mít vybavení vlastní, hůl vás vyjde na zhruba 1 500. Míček, kterých do začátku potřebujete tři až pět (závodní hráči jich mají desítky i stovky), stojí nějakých 350 korun. Jsme tedy na částce okolo 3 000 korun. Ale bez problému seženete i starší vybavení, takže ta částka může být i nižší. A navíc, minigolfové vybavení se neohrává. Pokud ho neztratíte nebo vlastní vinou nezničíte, máte ho v podstatě napořád. Naše již zmíněné úterní setkávání vás na pět měsíců vyjde zhruba na tisícovku s tím, že můžete každé úterý hrát v podstatě celý den. Myslím tedy, že pro ten základní rozjezd a pro to, abyste zjistili, zda je pro vás minigolf to pravé, moc peněz nepotřebujete. Vysoké ale nejsou ani poplatky v klubech.
Jak je to s počtem drah? Má jich každé hřiště stejný počet?
Každé, které má certifikát Světové minigolfové federace pro sportovní minigolfová hřiště, má osmnáct drah. U minigolfového hřiště typu eternit, tedy u toho nejrozšířenějšího typu, které veřejnost běžně zná, se vybírá z normovaných osmadvaceti druhů, takže každé hřiště může být trochu jiné. To naše si už vyzkoušely desetitisíce dětí a dospělých, ale také nejlepší minigolfoví hráči celého světa a světoví rekordmani. Minigolf je jedním ze sportů, který má u nás velkou tradici. Někdy v roce 1969 postavilo první minigolfové hřiště v České republice Výstaviště Flora Olomouc. Je pravda, že v Praze bylo ještě dříve jedno, tak zvaný beton (jeden z u nás méně rozšířených druhů minigolfu), u hotelu International v Dejvicích. V Olomouci to už ale bylo eternitové hřiště, v podstatě takové, jaké známe dnes. A záhy u nás došlo k velkému rozmachu minigolfu. A to není úplně obvyklé. Minigolfová hřiště uvidíte v Německu, Rakousku, ale třeba v Polsku nebo Maďarsku na ně téměř nenarazíte. V Rusku jsou teprve na začátku. U nás, aniž bychom si to uvědomovali, je minigolf rozšířená sportovní hra s tradicí několika desítek let. Nebál bych se minigolf nazvat českým národním sportem. Jsou odhady, že v České republice si minigolf zahraje ročně milion lidí. A takových aktivit opravdu mnoho není. I na sportovní úrovni máme stále další a další mezinárodní úspěchy. V minigolfu jsou dvě velmoci – Německo a Švédsko. My jsme hned za nimi, hodně jim šlapeme na paty a Evropa i svět se od nás pomalu začínají učit. Máme například juniorské mistry Evropy – v dívkách, chlapcích i v družstvech, máme mistra Evropy Karla Molnára, naše reprezentace pravidelně bojuje o medaile a drží se na špičce. A proto jsem rád, že k nám našlo cestu už tolik lidí. Jednotlivci, rodiny a za zvýhodněné vstupné i školy nebo školní družiny. Možná, že další medailista se zatím ukrývá právě mezi nimi.