Genius loci barokních Čech
Český architekt Jan Blažej Santini Aichel se narodil 3. února 1677 v rodině kameníka italského původu, ale bohužel jako tělesně postižený. Ve své korespondenci se podepisoval, že je chromý, hrbatý a kulhavý doslova ďábel – aichel, dokonce místo „Santini“ psal ironicky „Satan“. Vyučil se v otcově kamenické dílně, ale díky postižení ji nemohl převzít. Kameníci ovšem nepatřili k stavitelskému cechu a pražská lobby mu to nedovolila. Tak se stal architektem, chcete-li projektantem. Své projekty proto musel stavebně zadávat někomu jinému. Ale díky tomu vychoval skvělou generaci stavitelů svých projektů. Jeho tři učednické roky strávené v Římě (kde si začal říkat Santini) jsou záhadou, protože žádná zmínka v archivech o mladém, kulhavém a talentovaném Čechu neexistuje. Ale když se vrací krátce po své dvacítce okolo roku 1700 do Prahy, dostá - vá skoro okamžitě obrovské zakázky, o jakých se vrstevníkům ani nesnilo. Začíná ve Zbraslavi stavět cisterciácký klášter. Toto velké dílo jako by jeho třiadvacetileté tvůrčí období života rámovalo. Dokončuje jej v roce svého náhlého skonu roku 1723. Všechny své projekty splnil v termínech, které mu byly dány. Je to osmdesátka dokončených staveb a možná stovka projektů, které nedokážeme dnes ani dohledat. Při 23 letech jeho krátkého tvůrčího období jsou to čtyři projekty ročně. A někdy tak obrovské, že představovaly největší stavby v té době u nás. Katedrála v Sedleci byla největší církevní stavbou, klášterní komplex v Plasech u Plzně byl největší klášter ve střední Evropě. Ve stejném roce projektoval kapli sv. Anny v Panenských Břežanech, za tři roky katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory, dostavbu kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti v Praze. V duchu barokní gotiky přestavěl premonstrátský kostel v Želivi a kostel Nanebevstoupení v Kladrubech. A především skvostný poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, opředený mnoha tajemstvími. Kostel tak výjimečný, že mu výhledově věnuji samostatný článek. Santini své největší stavby postavil jako oslavu světla. Prostě vzal prostor a jeho světelný režim a ten obestavěl zdmi. Snadné, že? Ale naprosto mimo zásady klasického stavitelství. Byl představitelem expresívní tzv. barokní gotiky. Často používal gotické lomené oblouky a prohnuté stěny. Jeho výjimečná stylově náročná tvorba nenašla svého pokračovatele. Žádná jeho podobizna se nedochovala. Žil na Malé Straně v dnešní Nerudově ulici „U zlaté číše“. Santini měl peníze a miloval je. V testamentu uvedl: „Moje jmění je nepatrné.“ To obnášelo 25 000 zlatých, což se rovnalo asi dvojnásobku čistého ročního výnosu cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, patřící k největším církevním majetkům. Částečně se k tomu přiznal v dopise svému bratrovi, který podepsal: „Pilný dobrý zloděj.“ Jeden z největších stavitelských géniů, „Vysoce urozený a uměním oplývající Jan Santini Aichl, měšťan a architekt královského Menšího Města pražského“, zemřel v úterý 7. prosince 1723 v Praze. Nebylo mu ani sedmačtyřicet. Profesor Mojmír Horyna napsal: Santiniho Zelená Hora je báseň, zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.