Mamince vděčím za to, že mě naučila pracovat
Ke kulatým narozeninám mu v květnu přišlo blahopřát přes 140 gratulantů. „Snědlo se víc kuřat, než kolik jich umřelo na ptačí chřipku,“ říká se smíchem čerstvý devadesátník z Hájů. Pana Františka Hájka tady zná každý a většina lidí mu říká „Fráňa“. Za tu řádku let, co je na světě, udělal spoustu práce a pomohl mnoha lidem. Velkou část své nezdolné energie věnoval snaze o zlepšení životních podmínek v Hájích. Bývalý režim ale jeho úsilí příliš neocenil, spíše naopak. Uznání se mu dostalo až nyní – v listopadu 2004 obdržel bronzovou pamětní medaili za dlouholetou obětavou pomoc při rozvoji městské části, zejména Hájů a starých Stodůlek, a letos v červnu se stal čestným občanem Prahy 13. Svoje neuvěřitelné příběhy, které by vystačily na pět životů, rád vypráví – a poslouchá se to moc pěkně.
Narodil se v roce 1916 v Dlouhopolsku u Poděbrad jako jeden z devíti sourozenců. Vyučil se obchodním příručím, tři roky kácel s otcem stromy, pak prodával benzín. V roce 1936 přišel do Prahy a od té doby pracoval v nákupně cukrářů, které zůstal věrný i po znárodnění a mnoha změnách názvu až do roku 1977. Za druhé světové války pomáhal rozvážet finanční pomoc ze zahraničí pro rodiny uvězněných odbojářů, jednou v Lysolajích těsně proklouzl přes ploty z obklíčení gestapa a po atentátu na Heydricha raději skončil. V době pražského povstání zorganizoval v Dlouhopolsku sbírku potravin pro Prahu a přivezl ji s přáteli na barikády. Poslední dny války s malou skupinou mužů, která měla zpočátku jen jednu pytláckou flintu, odzbrojovali Němce. O své činnosti za války později nemluvil.
Po válce sháněl bydlení, po mnoha peripetiích koupil pozemek v Hájích a začal stavět dům. Cihly si chodil bourat do bývalé pekárny na Vinohradech, kde málem zahynul, když se propadlo patro. Život mu zachránilo, že strčil hlavu do pekařské pece. Na stavbě mu pomáhala celá rodina. Často chyběly peníze na zaplacení zedníkům. „Koukal jsem na ty jejich pazoury, jak to bude bolet, až mě budou fackovat. Nakonec jsem si vždy někde půjčil a dluhy jsem postupně splatil. Po práci se hrálo na kytaru, žaludek nám kručel, ale veselo být muselo,“ vzpomíná po letech. Do ještě nedostavěného domu se s manželkou nastěhoval v roce 1953.
Jak tehdy Háje vypadaly?
„Tady bylo pár domů a velký svah a vždy po dešti se tu valila řeka a úplně vymlela cestu, takže jsme sklouzávali z pěšinky do vody a nedalo se skoro projít. Taky tady dvakrát denně hnávali dobytek a všude byly kravince. V roce 1954 bylo otevřeno krematorium a pro obyvatele Hájů byl omezen průchod. Takže jsme museli chodit úplně okolo a cesty si upravovat sami. MNV Stodůlky nám nijak nepomohl. V roce 1958 jsem už napsal za obyvatele Hájů stížnost na neschůdnost cest, chybějící osvětlení, pojmenování ulic... Bez výsledku, materiál jsme si museli shánět a nechat přivézt sami. Když bylo mokro, vyklopili ho na kopci a dolů jsme ho vláčeli na kolečkách.
Jak se vám dařilo tak těžkou práci zvládnout?
„Jedině díky pomoci sousedů. Prostě jsem začal organizovat brigády. Na sloupy jsem vyvěšoval plakáty, kde jsem žádal místní o pomoc. Text začínal: ,Občané! Vzhledem k malému zájmu MNV Stodůlky o úpravu a schůdnost našich cest záleží jen na nás... Potřebujeme vaši pomoc!...‘ To byla na tehdejší dobu dost drzost, ale fungovalo to. Celkem se zapojilo 75 lidí z horní části Hájů, někteří velmi aktivně – třeba Václav Hrabánek, Míla Janovský, Jaroslav Pavlů, František Šindýlek, Jaroslav Zrůbek, Jaroslav Pastorek, Josef Seidl, Jaroslav Hudec, František Vondra.... Někteří z nich již zemřeli. Vedl jsem podrobnou evidenci odpracovaných hodin a pravidelně jsem ji zasílal na výbor.“
Co všechno bylo potřeba vybudovat?
„Hlavním problémem v Hájích byla vždy voda. Žádali jsme o povolení udělat odvodňovací potrubí pod tratí. Na dráze mi ale řekli, že musíme mít projekt a že budeme čekat možná roky na povolení. To se mi nelíbilo a svolal jsem velkou brigádu. Protože nám obec nedala žádný materiál, museli jsme si sami vykopávat staré roury u truhlárny na Plzeňské, kde se budovala nová kanalizace. Tahali jsme je jako dobytek na lanech na rudlu. Potrubí pod tunelem jsme dělali bez povolení, takže jsme to museli vykopat, položit a zakopat za víkend a tvářit se jakoby nic. Kdyby se to dráha dozvěděla, tak nás zavřou všechny.“
Jak se k vašim aktivitám stavěl národní výbor?
„Na MNV nám nejdřív slibovali materiál, ale nedali nám nic. Když jsem žádal alespoň o kanály, tak mi řekli, ať si je ukradneme. Nakonec jsem vyměnil ve skladu u tržnice sedm kanálů za tři flašky rybízáku. Pak jsme cestu k tunelu vydláždili kameny. I ty jsme si museli sami sehnat. Na výboře nám spíš dělali problémy. Teprve po roce 1989 nastala změna a od té doby se v Hájích mnohé vybudovalo.“
A co politika?
„Jeden čas mě taky lámali do strany: ,Mysleli jsme, že jsi režimu nebezpečný člověk, ale ty jsi jenom vzácně upřímný. Takové lidi strana potřebuje. Vstup do strany!‘ Ale nepřemluvili mě.“
Díky jeho obrovské aktivitě lidé panu Hájkovi věřili a jeho názor měl váhu. Proto ho chtěli představitelé režimu využít, přestože nikdy nebyl komunista, aby veřejně představil kandidáty do občanského výboru. Jenže pan Hájek mnohé z nich znal jako neschopné a líné a navrhoval místo nich jiné – nestraníky.
„Jeden funkcionář mě obvinil, že chci převrátit režim. Tak do mě vjel vztek a začal jsem na něj křičet, že mají nekomunisty za prašivé psy a přitom jsou sami lumpové a kradou. ,Strany se nedotýkejte!’ křičel on. Tenkrát mě zachránilo jen to, že jsem o něm věděl, že se jako kontrolor nechal uplatit. Jinak by mě býval zničil. Ale problémy mi dělali. Začalo to pokutou za uložení materiálu na veřejném pozemku. Přitom to bylo na veřejnou cestu.“
Listopad 1989 pro něj byl velkým zadostiučiněním. „Něco jsme slavili v centru a viděli jsme průvod studentů. A od dalšího dne už byl můj život na Václaváku.“ I potom pan Hájek pomáhal druhým. Například v době revoluce v Rumunsku zorganizoval v Hájích potravinovou sbírku na pomoc lidem postiženým krvavými boji. Z jeho vyprávění by se dala napsat kniha. Kromě budování Hájů má mnoho vzpomínek ze svého zaměstnání. Také býval velice úspěšný včelař, psal do odborných včelařských časopisů a na mezinárodním veletrhu v roce 1967 v Rumunsku vyhrál zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili za pomůcky pro včelaře. Pokud si vzpomínáte na umělo-hmotné medvídky, ze kterých jsme v dětství cucali med, ty vymyslel také pan Hájek.
I dnes, v devadesáti letech, je plný optimismu a energie. „Mamince vděčím za to, že mě naučila pracovat a že jsem v každé práci našel zálibu. Vždy mi vadili lidé, kteří se báli usnout, aby se jim nezdálo o práci,“ říká muž, který dodnes zavařuje pověstné „Fráňovy okurky“ a skvělé marmelády a 400 sklenic za rok rozdá přátelům.