Adaptace na nový kolektiv
Adaptace na nový kolektiv
Dobrý den, naše dcera byla přijata na výběrové osmileté gymnázium. Co vše můžeme udělat pro její dobrý start?
Náš syn nastupuje do první třídy, jak mu vstup do školy ulehčit?
Ano, i rodiče a podmínky, které našim dětem vytvoří, mají vliv na to, jak se budou v nové škole cítit, jak rády tam budou chodit, jak se budou učit a jakou pozici v životě se naučí zastávat. Začátek školního roku je zátěžovou situací a je spojený především s adaptací v třídním kolektivu. Je to jeden z velmi důležitých faktorů, podle kterého si utváří obraz „svojí pozice ve společnosti“. Stává se vůdcem (pozitivním nebo i negativním), vytváří skupinky, učí se spolupracovat nebo se straní, může být odstrčené silnějším, stát se vyděděncem celé skupiny nebo dokonce obětí šikany. Spousta pedagogicky moudrých škol hned na začátku školního roku pořádá „stmelovací, seznamovací nebo adaptační“ pobyty, někdy dokonce za přítomnosti specialisty, aby dětem sociální adaptaci v kolektivu usnadnily. Zažité způsoby máme tendenci v životě opakovat, a čím déle jsme v nich setrvali, tím spíš jsou pro nás automaticky nejpravděpodobnější volbou. Co můžeme jako rodiče pro klidnou adaptaci na novou situaci svých dětí udělat? Samozřejmě záleží na věku – jiné to bude u šestiletého prvňáčka, jiné u náctiletého gymnazisty, jiné u vysokoškoláka. U všech ale platí – vytvořit jim podmínky, tj. prostředí bezpečí, pocit jistoty a možnost otevřené komunikace.
Zázemí, prostředí bezpečí. Z rodiny naše děti vycházejí do nového prostředí a do širšího světa a měly by cítit, že se mohou v klidu vracet, doma je jim dobře, je tam jejich přístav a ne bouře.
Pocit jistoty. Neočekávejme od dětí nadhraniční výkony, nechtějme, aby byly nejlepší, nechtějme vše najednou. Jsou to naše děti a máme je přece rády takové, jaké jsou. Říkejme jim to, i když se jim daří, ale i když někdy šlápnou vedle. Jsou naše i s chybami a nedostatky. My, rodiče, jsme tu od toho, abychom jim pomohli chyby zužitkovat a opravit.
Možnost otevřené komunikace. Každý člověk má přirozeně obavy, co ho čeká v novém kolektivu, zda uspěje, zda něco nezkazí, zda se mu podaří se začlenit mezi ostatní, zda ho „budou brát“. Tuto přirozenou úzkost nejsnadněji uvolníme slovním sdělením – nechme děti vypovídat, jak se cítí, co prožily, jaké to bylo... A poslouchejme je. Není třeba vždy vše hodnotit. Někdy úplně stačí jenom obyčejně si popovídat. Dopřejme i našim dětem čas, prostor pro sdělení dojmů a zážitků. Rady je dobré dávat, až když jsou žádané. Věnujme si čas navzájem, mluvme spolu, poznávejme spolu s nimi nové prostředí, zážitky, kamarády, ale i starosti a trápení, nejistotu a úzkost. I tady platí, že sdělená radost se znásobí a sdělená starost je poloviční. Všem čtenářům STOPu přeji čas na povídání a poslouchání se navzájem.