Model Jihozápadního Města obdivovali i v Montrealu

Při letošním jubilejním XX. ročníku Grand Prix vybrala Obec architektů Laureáta ceny za celoživotní dílo. Jejím nositelem se stal autor projektu Jihozápadního Města Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc. Držitele ocenění, který svým projektem navždy změnil podobu jihozápadního okraje Prahy a napsal tak první řádky historie naší městské části, jsme požádali o krátký rozhovor.

Pane docente, překvapil vás letošní výběr Obce architektů?

Musím přiznat, že mě to hodně překvapilo, ale stejnou měrou i potěšilo. Už dvacet let Obec architektů uděluje národní cenu za nejlepší realizaci projektu. V průběhu let se ještě přiřadila cena za celoživotní dílo, kterou letos Obec architektů udělila mně. Byla zdůrazněna má stěžejní práce na projektech a realizaci Jihozápadního Města. V celostátní anonymní soutěži na urbanistickou koncepci Jihozápadního Města jsem získal v roce 1968 1. cenu. Pracoval jsem na projektech JZM od r. 1969, od r. 1976 do r. 1990 jsem vedl Atelier 7. Vypracovali jsme projekty Stodůlek, Lužin, Nových Butovic a parku, dle kterých jsou čtvrtě realizovány. V lednu 1990 jsem byl jmenován hlavním architektem Prahy a od r. 1994 jsem učil na Fakultě architektury a dále jsem projektoval.

Samotnému převzetí Ceny za celoživotní dílo předcházela léta práce. Pojďme udělat takové malé ohlédnutí a vraťme se na chvíli na úplný začátek. Jako kluk jste chtěl být leteckým konstruktérem, rád jste maloval, ale nakonec bylo všechno jinak.

V Letňanech, kde jsem prožil dětství, jsme bydleli blízko dvou továren na výrobu letadel, miloval jsem letadla a chtěl jsem být leteckým konstruktérem. Ale také jsem hodně kreslil a maloval a tak jsem někdy říkal, že budu akademickým malířem... Toto rozpoložení trvalo až do maturity. Má třídní profesorka mi doporučila, abych šel studovat architekturu, tam že můžu nejlépe uplatnit technické i výtvarné schopnosti. Půjčila mi knížku Tvorba životního slohu od architekta Karla Honzíka. Za tři dny jsem ji přečetl a podal přihlášku na fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Tu jsem v roce 1959 dokončil a na tenkrát povinou umístěnku jsem byl zaměstnán v Karlových Varech. V Krajském projektovém ústavu jsem se hodně naučil, od prováděcích výkresů až po územní plány... Nicméně jsem chtěl projektovat v Praze a být se svojí ženou, která studovala. V roce 1961 jsem vzal pár svých prací a navštívil hlavního architekta Prahy pana profesora Jiřího Voženílka, který mě do urbanistického atelieru přijal. Bylo mi 26 let a já mohl začít pracovat na územních studiích, později na územních plánech. Zkušenosti jsem sbíral i díky architektonickým a urbanistickým soutěžím. Téměř každá pro mě byla jako další semestr studia. Po několika letech sem tam úspěšného soutěžení jsem získal 1. cenu v soutěži na urbanistickou koncepci Jihozápadního Města.

Takže úspěch se dostavil.

Ano, ale... Psal se rok 1968 a když jsem v kanceláři tehdejšího Českého fondu výtvarných umění přebíral 1. cenu, po Praze se proháněly ruské tanky. A navíc, bylo mně 33 let a po mém rozhodnutí, že opustím relativně klidný urbanistický atelier a půjdu svůj vítězný návrh probojovávat, jsem měl pěknou trému. Vždyť to mělo být město pro 80 000 lidí. Po okupaci začal celý společenský systém stagnovat a degradovat. Když to přeženu, tak to vypadalo, že ve stavebnictví nebude vůbec nic k mání, že budou navždy jen bakelitové kliky, že se budou navždy ucpávat spáry mezi fasádními panely jen odporným hnědým kytem atd... Když to shrnu, z mé práce a z práce mých spolupracovníků na podrobnějších plánech čtvrtí nového města jsem měl pochopitelně radost, ale řada věcí v té smutné době mi ji kalila. Nejhorší na tom dlouhodobém maratónském běhu pak bylo, že jsem se stále setkával s lidmi, kteří tomu projektu nevěřili. Říkali – v parku v tom Prokopském potůčku nikdy nepoteče voda, ty vaše retenční nádrže jako rybníky nebudou mít vodu, Jihozápadní Město spadne pod stůl... Proto jsem byl strašně rád, že jsem si mohl postupně a svobodně hledat do svého týmu další schopné lidi, kterým nevadilo, že budeme dělat „obyčejné, blbé, panelákové sídliště“. Tehdy totiž „slavné“ architekty moc sídlištní výstavba nelákala. My jsme to ale brali jako ohromnou výzvu, chodili jsme po ostatních rozestavěných sídlištích, sledovali technologii sice rychlé, zato však značně hrubé výstavby. V maximální míře jsme se chtěli vyvarovat chyb, které jsme tam viděli. Měli jsme radost ze všeho, co se nám povedlo vyřešit lépe – byť to byly někdy jen zdánlivé maličkosti.

I když to určitě nebylo jednoduché, stavět se začalo.

To ale nebylo ze dne na den. Kreslili jsme, rýsovali, koncepty jsme ověřovali na modelech, koordinovali postup výstavby, ten jsme pak konkretizovali v takzvaném generelu organizace výstavby a poté v projektech organizace výstavby jednotlivých čtvrtí. Byla celá řada nedořešených věcí a problémů bylo víc než dost. Nebyly přístupové cesty, kapacitní elektrická energie... A to už nemluvím o tom, kolik jsme toho nachodili. Já tomu říkám pochozí průzkum, protože jenom tak poznáte důkladně terénní konfiguraci a objevíte řadu magických míst, která pak chcete pro nové prostředí zachovat. V roce 1976 byla výstavba oficiálně zahájena a po dokončení 1. etapy výstavby inženýrských sítí se konečně začaly stavět obytné domy a základní občanská vybavenost, a to ve Stodůlkách. To ale zdaleka neznamenalo, že tím problémy skončily. Právě naopak. My jsme se ale naučili na tehdejších mocipánech vymoci, co šlo. Některé problémy se vyřešit podařilo, jiné ne. Musíme si uvědomit, jaká byla tehdy doba – stavebnictví bylo celé znárodněné. Dnes jsou na tom architekti při navrhování domů lépe, mohou vybírat z nepřeberného množství stavebních prvků. Občas si ale dovolí věci, které z urbanistického pohledu bolí. My jsme byli pyšní na to, že kostel sv. Jakuba v námi zachovaných starých Stodůlkách nová zástavba neschovala, neznásilnila, stále byl viditelnou ozdobou dané původní vesnice. A dnes? Škoda mluvit.

Zmínil jste, že koncepty jste ověřovali na modelech. Jen pro naši představu – jak velký byl model Jihozápadního Města?

Model, na kterém byly domy vyřezané z balzy a posazené na přesném modelu stávajícího terénu i s navrhovanými terénními úpravami nebyl žádný drobeček, měřil 180 × 360 centimetrů. Všechno bylo naprosto přesné – most metra, komunikace, domy... Vypadal naprosto skvěle. Dostal se dokonce na světovou výstavu do Montrealu. Pak byl uložen v Národním technickém muzeu na Invalidovně, kde však „plaval“ při povodni v roce 2002. Jestli se jej podaří zrekonstruovat, se v NTM neví.

Mohl byste vzpomenout některé z vašich dalších realizovaných projektů? Projekt Jihozápadního Města nebyl zdaleka jediný.

Po roce 1995 jsem spolupracoval na řadě studií a projektů, realizovaly se například areál Zvonařka, obytný areál u metra Hůrka. Naproti Veletržnímu paláci se v roce 2007 realizoval obytný dům, který jsem navrhoval se svojí ženou. Myslím, že se povedl, asi tak, že nebyla žádná negativní kritika. Vy se smějete, ale i to je úspěch. Ten dům se stavěl na parcele po ruině dvoupodlažního domu.

Radnice oslavila 10. výročí otevření. Co vy a tato bezesporu zajímavá budova?

O tom, že Praha 13 potřebuje radnici, kde by se soustředily všechny odbory a lidé nemuseli pobíhat sem a tam, uvažoval bývalý starosta Petr Bratský dlouho. Zadával jsem při výuce na fakultě studentům studie na novou radnici. Protože musí být dobře dostupná, nabízela se proluka v centru Stodůlek u Šostakovičova náměstí, blízko stanice metra. Po řadě námětů na umístění radnice jsem doporučil plochu v ose Slunečního náměstí na místo navrhovaného prostředního obytného domu. V roce 1987 bylo totiž vydáno územní rozhodnutí na tři vysokopodlažní obytné domy s obchody na Slunečním náměstí. Tzv. Sluneční domy měly být experimentem na energetickou soběstačnost, na jižní fasádě měly být sluneční kolektory. Za nimi, na druhé straně Petržílkovy ulice, měly být vícepodlažní garáže pro obyvatele Slunečních domů. Před rokem 1990 jsme nesměli projektovat podzemní garáže, protože to stavební firmy pod panelovými domy neuměly. Napadlo mne, že když budou garáže v podzemí, lze použít staré územní rozhodnutí s daným počtem bytů. Místo garáží budou obytné domy (dnes areál Krásná Hůrka) a tím počet bytů zůstane zachován a staré územní rozhodnutí také! Tak bylo možné radnici hned projektovat. Vypracoval jsem nové urbanistické řešení Slunečního náměstí a regulační podmínky pro stavbu radnice. Konkurz na projekt budovy radnice vyhrál architekt Miloš Haase, se kterým jsem pak rád spolupracoval. Nechce se mi ani věřit, že „laskonce“ je už deset let.

Dnes se velmi často hovoří o novém Metropolitním plánu pro Prahu.

Nic proti tomuto označení, je to jenom jinak nazvaný elaborát, který stejně jako minulé územní plány bude řešit problematiku vývoje města v příštích 15 až 20 letech. Hlavně obsah by měl být nový! Měl by doladit všechny disharmonie vztahů kompaktních čtvrtí. Od historického, cenného jádra až po nová města jako je Severní, Jižní a Jihozápadní Město (Praha 13). Naznačit citlivé využití ploch existujících vnitřních periferií, transformaci opuštěných průmyslových ploch, nevyužitých ploch železnice, vrátit alespoň na papír ideje na celistvé řešení nábřežních promenád, zelených prostupných koridorů spojujících kompaktně zastavěnou vltavskou kotlinu s dosud ještě volnou krajinou okraje města atd. atd.! To nebude vůbec jednoduchá záležitost. Kdybych na takovém plánu pracoval, nejprve bych se ze všech sil snažil navázat partnerské vztahy s nějakým pracovištěm, které snad řeší urbanistickou problematiku Středočeského kraje, nebo alespoň s nějakým pracovištěm které řeší kontaktní území kolem Prahy... Ten oboustranný „zájmový věnec“ je nejdůležitější, ale také nejtěžší společensko – urbanistická úloha pro příští desetiletí... Asi bude potřeba k cílům nového Metropolitního plánu uspořádat stovky průzkumů, desítky setkání s lidmi, kteří v citlivých místech přestaveb, transformací bydlí... Problémová mapa Prahy a jejího okolí by měla být v první fázi prací důležitým podkladem pro politiky, obyvatele... a také pro vlastní zpracovatele Metropolitního plánu. Měla by mimo problémy naznačovat i východiska. Ukázat taková místa, kde je nutné něco řešit... a vše s velkou pokorou v úsilí o pozvednutí kvality osídlení, krajiny venkova i města, přírody.

Vzpomínám si na jedno setkání se světově proslulým architektem Frankem Gehrym (spolu s Vlado Milunićem navrhl Tančící dům). Seděli jsme v restauraci na Petříně. Vyšli jsme ven, stmívalo se, pod námi byla osvícená Praha... Zkrátka nádhera. Gehry málem oněměl a řekl: „Tady já mám něco stavět?“. V jeho hlase byla obrovská pokora. A ta by neměla chybět nikomu, kdo chce měnit město pro více než milion lidí.

Eva Černá

Ivo Oberstein

• Narodil se v roce 1935 ve Zdicích u Berouna, vyrůstal v Letňanech u Prahy.
• V roce 1959 absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství (FAPS) na katedře urbanismu.
• V letech 1961 – 1969 pracoval v Útvaru hlavního architekta hl. města Prahy.
• V roce 1968 zvítězil v anonymní soutěži s návrhem urbanistické koncepce Jihozápadního Města.
• V roce 1976 byl založen Atelier 7, jehož byl do konce roku 1989 vedoucím.
• V roce 1977 studoval urbanismus na stážích ve Švédsku a Velké Británii.
• V roce 1983 obhájil dizertační práci na téma Urbanistická kompozice Jihozápadního Města.
• Od ledna 1990 působil v Útvaru hlavního architekta hl. m. Prahy ve funkci hlavního architekta Prahy.
• V roce 1994 nastoupil na Fakultu architektury ČVUT do Ústavu urbanismu (do roku 2007 zde vedl např. atelier urbanistické a architektonické tvorby...).
• V březnu 1995 byl jmenován docentem pro obor urbanizmus.
• Ivo Oberstein je ženatý (manželka Ing. arch. Milada Obersteinová), má dvě dcery a 7 vnoučat.
• V Praze 13 žijí od roku 2001.