Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Svatý biskup Gorazd II.

 V pátek 4. září 1942 ve 14 hodin 35 minut pohlédl Vladyka Gorazd do tváře popelavé smrti. V té době ho mnohé noviny označovaly za jednoho z největších zločinců, které kdy tato země zrodila, za Benešovu stvůru, trapného pastýře, padoucha v biskupském rouchu či zrádce křesťanské víry. O tři roky později mu byl udělen in memoriam válečný kříž. A po dalších pětačtyřiceti letech, v pátek 4. září 1987 byl v Olomouci pravoslavnou církví posmrtně svatořečen – kanonizován a stal se tak svatým. Především to byl čestný statečný člověk. Jmenoval se Matěj Pavlík.

Narodil se 26. května 1879 na moravském Slovácku v Hrubé Vrbce. Studoval s vyznamenáním na katolickém arcibiskupském konviktu (gymnáziu) v Kroměříži. S vyznamenáním absolvoval i Římskokatolickou bohosloveckou fakultu v Olomouci a 5. července 1902 byl vysvěcen na kněze.

Od počátku byl Matěj Pavlík nadřízenými vnímán jako potížista. Odsuzoval římskokatolický centralismus, obhajoval jazyková a národní práva věřících. I proto působil až do 1. května 1920 jako zpovědník v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Studoval psychologii a psychiatrii. Tady sepsal instrukce, které byly roku 1913 uznány pro práci duchovních v ústavech duševně nemocných jako dosud nejlepší a byly zavedeny v celé Evropě. Na podzim 1918 po založení Československé republiky opouští okolo půl milionu katolíků, kněží i věřících římskokatolickou církev a 80% jejího duchovenstva žádá zásadní reformy. Za své radikální názory, např. revizi nuceného celibátu a také za bohoslužbu v češtině, byl Matěj Pavlík 3. září 1920 z římskokatolické církve exkomunikován. Později, což se snad v dějinách katolické církve ještě nestalo, nepřijal nabídku vrátit se do jejích řad. Veřejně se vyslovil pro pravoslaví a v roce 1921 byl v Bělehradě vysvěcen pravoslavným biskupem a přijal jméno Gorazd. Díky jeho úsilí bylo u nás tehdy postaveno 14 chrámů.  Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 poskytli členové pravoslavné církve Janu Kubišovi, Jozefu Gabčíkovi, Josefu Valčíkovi, Adolfu Opálkovi a dalším třem výsadkářům úkryt v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Vladyka Gorazd, který byl jeho správcem, o výsadkářích vůbec nevěděl. Dozvěděl se o nich až v den vyhlazení Lidic, večer 11. června. Ve čtvrtek 18. června ráno už měli být výsadkáři odvezeni jinam. Pozdě. Sedmnáct důstojníků, sedm set čtyřicet dalších příslušníků standarty SS „Deutsch land“ a praporu SS „Prag“ a čtyřicet členů gestapa ten den od čtvrt na pět ráno obkličuje kostel. Po těžkém sedmihodinovém boji sedmi československých výsadkářů proti téměř 800 esesákům a gestapákům jsou naši zabiti, anebo spáchali sebevraždu.

Den poté vladyka Gorazd v dopise protektorátní vládě bere veškerou vinu za ukrývání výsadkářů na sebe. Je zatčen a 3. září odpoledne odsouzen k trestu smrti zastřelením. A společně s ním také jedenáct hlavních představitelů Pravoslavné církevní obce v Praze 2, z toho pět dívek a žen. Odmítne podat žádost o udělení milosti. Veškeré pravoslavné kněžstvo bylo deportováno do Německa, majetek církve zkonfiskován, chrámy zapečetěny, bohoslužby zakázány a církev rozpuštěna. Pravoslavné bohoslužby směla sloužit jen skupina věřících v ruské jurisdikci, založená v 19. století. Ta však byla zase hned po osvobození, v květnu 1945, odvlečena sovětskými osvoboditeli do ruských gulagů. K družině dávných českých svatých – vedle Cyrila a Metoděje, Václava a Ludmily, Ivana a Prokopa a svého jmenovce Gorazda byl povolán Matěj Pavlík jako Gorazd II.

an Novotný