Život je to nejkrásnější, co můžeme mít
V průběhu života se setkáme se spoustou lidí. Na některé zapomeneme téměř okamžitě, na další si občas vzpomeneme, ale těch, kteří se nám nadlouho nebo napořád vryjí do paměti a někdy i do srdce, až tak moc není. Patrik Procházka, s kterým si dnes budeme krátce povídat, se narodil na Slovensku. A jeho vstup do života nebyl vůbec jednoduchý. Od mala od lékařů i od rodičů slýchal, že když nebude chodit, nebude samostatný, nebude žít, nebude cestovat, nebude si plnit sny, nikdo ho nebude chtít... Ale nic z toho se nestalo. Patrik, i když nechodí a jak říká, všude má s sebou svoji vlastní židli a chodí tedy trochu jiným způsobem než všichni ostatní, vystudoval prestižní gymnázium, poté univerzitu v Americe, nyní přednáší ve školách, ve firmách a má vlastní psychologickou poradnu v Luka Living. A na setkání s ním se určitě nezapomíná.
Patriku, vy máte úžasný dar nacházet cesty k řešení složitých životních situací a jste neskutečně pozitivní člověk.
Vždycky tomu tak nebylo. Když dokola posloucháte, že jste postižený, hendikepovaný, invalidní, tak to člověku žádnou chuť do života nepřidává. Když se zamyslíme nad významem těch slov, zní to, jako bych byl z pohledu společnosti neplatným člověkem. Denně se mne lidé ptají, co se mi stalo. „To máš od narození nebo to přišlo během života?“ Připodobňuji to k tomu, jako kdybyste měla všude v papírech napsáno, že jste blbá, měla kartičku pro blbé, parkovala na místě pro blbé a lidé se vás denně ptali, jestli jste blbá od narození nebo se to stalo později. Není to úplně příjemné. Vím, jsou to běžně používaná slova, na první pohled nevypadají nijak hanlivě, ale pro ty, kterých se týkají, jsou ve svém důsledku velice diskriminační. No a v pubertě jsem tak nějak došel k tomu, že život nemá smysl. Měl jsem dvě možnosti. Buď skočit z třetího patra, nebo se pokusit o změnu. A změna zvítězila. Život pro mě přestal být boj, stal se obrovskou výzvou. K tomuto mi pomohla i zkušenost ze zahraničí, protože já jsem si tam uvědomil, že život jde žít i jinak. Že můj život nemusí být „já a moje smůla a to hrozný, co se mi stalo“, ale „já a moje štěstí“. Štěstí, že jsem tady, že se můžu probudit a těšit se z toho, co se stane. A to mě naplňuje. To, že mám tu židli, mě naučilo řadu věcí. Hlavně to, že život není samozřejmost. A to je velice potřebné poznání. Protože jestli ho jako samozřejmost bereme, tak ho neprožíváme tak kvalitně a do hloubky, jako když víme, že samozřejmostí není. Já tomu říkám výjimečný život. Každý z nás je výjimečný; když člověk nevidí – „vidí“ jinak, když neslyší – „slyší“ jinak, já třeba „chodím“ jinak. A to „jinak“ není špatně, protože nám to přináší jiné poznatky, které můžeme předat světu. Nejsme invalidní, jsme výjimeční. Dáváme světu jinou znalost, to, co většinová společnost nedokáže pochopit. Cítím jako svoji potřebu nebo poslání, smysl toho, že jsem tady, všechno posunout někam dál. Lidé mají potenciál na to, aby byli v životě šťastní, a je to čistě jen o úhlu pohledu, jak se na věc dívají.
Úhel pohledu se různí. Když se dva lidé dívají na stejnou věc, mohou ji vidět každý jinak. Někdo vidí sklenici s vodou poloprázdnou, druhý téměř plnou.
A o tom to je. Naštvanost poloprázdnou sklenici stejně nenaplní. Když ji uvidím téměř plnou, tak jsem v pohodě a nic neřeším. Je to samozřejmě řečeno hodně zjednodušeně. Pro mě jsou určitou komplikací schody. Sám je nezvládnu, takže je beru jako příležitost k seznámení. Samozřejmě se aktivně podílím na tom, aby se přeměnily na přístupnější cestu, ale dokud tam ty schody jsou, určitě nezmizí, když budu naštvaný.
Když už jste zmínil schody, které dokáží být komplikací, jak se vám žije na třináctce? Říká se, že Praha 13 je dobré místo pro život, je to pravda?
S tím musím souhlasit. A také musím říct, že si velmi vážím práce pana starosty, protože je znát, že Prahu 13 vede člověk, kterému na městské části a na tom, aby tady byli lidé spokojení, záleží. Proto jsem ho také navštívil. Zajímalo mě, zda bych mohl nějak pomoci a přispět k tomu, aby se zde lidem žilo ještě lépe. Teď domlouváme několik možností spolupráce. A protože i lidé na úřadu jsou vstřícní a ochotní pomoci, myslím, že by se mohla řada věcí podařit. Funkce úřadu je skvělá hned v několika bodech. První je, že lidé spolupracují a dokáží poradit a pomoci i v jiných oblastech. Není to prostě o tom – tady je moje kancelář, moje agenda a ostatní mě nezajímá. Tato spolupráce mi přijde obrovským přínosem. A to se mi líbí, nechci žít v městské části, kde úředníci budou autority a budou se tvářit jako roboti. Nevzpomínám si, že bych na radnici viděl uzavřenou kancelář, úřední hodiny jsou dost rozšířené. Samozřejmě věřím, že vždy je cesta ke zlepšení. Ano, teď je to nejlepší a zítra to bude ještě lepší.
Existuje tady něco, co byste ze svého pohledu změnil?
Každá městská část bojuje s provedením bezbariérových přístupů. Koncipují je bohužel lidé, kteří s nimi nemají žádnou zkušenost. Když dají někam rampu se sklonem 60 nebo 70 stupňů, tak to jsou snad lepší ty schody. Pravděpodobnost, že se na nich člověk zabije, je menší ☺. Rampy, nadjezdy, plošiny, podjezdy... Tady vidím z pohledu člověka, který je každý den využívá, velkou výzvu. Jsem rád, že mi současné vedení umožnilo, abych se na odstraňování bariér mohl spolupodílet. Připravuje se speciální projekt, aby „třináctka“ byla přístupnější. Vidím opravdovou snahu se touto problematikou zabývat, což určitě není všude samozřejmé. V tomto ohledu bych tedy rád přispěl. A nejen v tom. Mohu pomoci i díky své profesi. Psycholog, to je služba pro každého, nejen pro toho, kdo má nějakou „poruchu“ – každý jsme něčím výjimečný. Nejsem opravář, mám za úkol ukázat člověku cestu, aby se mu život nekomplikoval nebo nezhoršoval, ale naopak. Život by neměl být boj, ale krásná příležitost dělat svět lepším.
Vy jste si splnil sen, vystudoval jste, viděl jste kus světa, pracujete jako psycholog, pořádáte přednášky, založil jste skupinu Výjimeční lidé, zapojil jste se do řady projektů... Dokonce zakládáte církev – církev úsměvu.
Teď mimo jiné spolupracuji na jednom projektu, kde jsem ambasadorem, který rozšiřuje mezi lidmi odvahu. A přes talismany od osobností jim dává k odvaze impulz. Já jsem daroval talisman, konkrétně přívěšek srdce od neziskové organizace Loono, který pro mě symbolizuje to, že nemít srdce, tak nemáme ani odvahu a vlastně ani nejsme. Ten přívěšek mne doprovázel všude, tak jsem si říkal, že by mohl pomoci k odvaze i jiným lidem. Aby si řekli, jo, udělám to, když to zvládne Patrik, tak to zvládnu taky. A církev úsměvu? Víte, já věřím, že úsměv má čarovnou moc a dokáže mnohé změnit k lepšímu. Je jedním z přirozených výrazů lidské tváře. V naší republice je to ale pomalu defekt. Vždyť my se nesmíme usmívat ani na fotce v občanském průkazu. Tam vypadáme všichni jako mrtvoly. Chtěl jsem najít cestu k uzákonění přirozeného výrazu a povedlo se. Našli jsme ji přes ústavní možnost náboženské svobody. Vždyť úsměv je často jediná forma odpovědi na strasti bytí, vyjádřením vstřícnosti a otevřenosti. Pomůže nám najít sílu vstát a jít dál. Úsměv není ukazatel štěstí, úsměv je cesta.