Vylétání dospělých dětí z hnízda
„Dobrý den, paní doktorko. Před dvěma lety jsme se se ženou rozvedli. Svoje děti (14 a 16) miluju, chci se s nimi vídat, co nejvíce. Máme dohodu částečně střídavé péče - týden u matky, druhý týden od středy do neděle u mne. Dcera se začala vymlouvat, že chce být do pátku kvůli kamarádkám ještě u matky, syn jezdí. Dcery názor se mne dotknul. Chci s ní trávit čas. Nechci přijít o čas táty, dokud nejsou dospělí. Zastávám direktivní výchovu. Dal jsem jí podmínku, že v létě pojedeme k moři, když bude dodržovat pobyty u mne od středy do neděle.“
„Dobrý den. Máme dvě dospělé dcery. Starší je již vdaná a má synka a bydlí se svojí rodinou. Mladší ještě studuje VŠ a bydlí u nás. Někdy je to jediný člověk, se kterým se doma bavím. Už má přítele. Bojím se, že až se odstěhuje, budeme doma sami.“
„Dobrý den. Moje dospělá dcera se po rozchodu s přítelem na čas vrátila bydlet ke mně. Zrekonstruovala si byt a nyní už bydlí ve svém. Hodně mi chybí, je to pro mne skvělá parťačka. Máme ale pravidelně domluvené společné jogové pobytové víkendy a často si voláme. Jsem ráda, že je spokojená. Já se alespoň naučím, co vše můžu dělat nově a jinak. S kolegy zajdu na bowling, našla jsem si nové kamarádky, jezdím na chatu, začala jsem se otužovat. A vlastně se mi hezky žije.“
Vylétávání dětí z hnízda není časově ohraničená událost. Od puberty jsou pro děti vztahy s vrstevníky mnohem důležitější než ty s námi dospělými. Postupně se připravují na ten svůj samostatný život. A je to tak správně. Direktivní výchova je někdy hodně krátkozraká. Z našeho dítěte postupně vyrůstá náš rovnocenný partner. Dítě má právo na svůj názor a věku přiměřenou dohodu. Direktivním příkazem ničeho nedocílíme nebo jen na chvilku.
Odcházení dospělých dětí do života je velmi náročné období především pro rodiče. Mládí vylétává z hnízda a nadšeně očekává, co ho v životě čeká. (Tedy, to je ta správná vývojová verze. Třiceti a víceleté děti, žijící s rodiči je velmi komplikovaný a patologický jev.) Rodiče, kteří zůstávají, se cítí opuštění. Trošku to tak i je. Celý svůj dospělý život věnovali tomu, že toho malinkého tvorečka učili bábovičky, zavazovat tkaničky, učili počítat, psát, malovat, jezdit na kole, plavat, lyžovat, uklízet, pomáhat v domácnosti atd., a sami sebe museli dočasně upozadit. A on je najednou dospělý a chce už vše dělat sám. Především je to známka, že jsme ho dobře vychovali.
A co dělat s tím, že nám je po nich smutno? Nejvíc nám pomůže změnit úhel pohledu. Nejsme ti opuštění, sami, bez náplně života. Můžeme se na situaci podívat i jinak, konstruktivně. Konečně máme čas dělat to, co jsme v rámci rodičovství doteď nemohli nebo jen občas. Začít cestovat, chodit do kurzů vaření, malování, jazyků, na turistické výlety, na koncerty, do divadel nebo třeba i hrát divadlo. Cokoli, co nám aktivně zaplní čas, který jsme dříve věnovali výchově svých dětí.
Zároveň je dobře nevyčítavým, ideálně asertivním sdělením pojmenovat, že je to pro nás náročné, cítíme se opuštění, a že bychom byli rádi, abychom se vídali. A domluvit si se svými dospělými dětmi setkání, výlet, prodloužený víkend.
Zkusme se na období vylétnutí dětí z hnízda dívat jako na příležitost obohatit svůj život o něco nového. Všechny nové aktivity nám přinesou do našeho života úsměv na tváři a možná i úctu a obdiv na tvářích našich spokojeně vylétnuvších dospělých dětí.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju hezké vztahy s dětmi v každém věku ☺.