Dvacet let od tragédie v Alpách
Dvacet let od tragédie v Alpách
V létě roku 1991 se jméno obce Stodůlky objevovalo na titulních stránkách celostátních deníků, přesto mnozí stodůlečtí občané vzpomínají na tehdejší prázdniny se smutkem. V pondělí 22. července 1991 večer se seběhly události, které neblaze zasáhly do osudů mnoha místních rodin. Stodůlečtí občané je stále mají v živé paměti a vzpomínají na ně s dojetím.
Výprava stodůleckých fotbalistů se chystala na přátelské utkání s italskými hráči. TJ Sokol Stodůlky si pro zájezd pronajala autobus od a. s. Transtechnic, dceřiné společnosti podniku Konstruktiva. Fotbalisté se na zájezd vypravili s rodinnými příslušníky a vezli s sebou i několik mladších hráčů – jelo tehdy celkem 32 lidí. V italské obci Sanigallia v blízkosti Ancony sehráli zápas s místním klubem a vraceli se domů přes Rakousko. Na zpáteční cestě z Itálie se zajeli podívat na krásnou vyhlídku Franze Josefa na Grossglockner. Vystoupili z autobusu, vyfotili se a pokochali krásným výhledem na Alpy. Lidé na fotografii v té chvíli netušili, že v tomto složení už z autobusu nevystoupí.
Po dvou až třech kilometrech řidič zjistil, že mu špatně fungují brzdy. Zastavil, vyměnil brzdovou hadičku a pokračoval v jízdě. Pak události dostaly rychlý spád. Vzpomínají na ně např. manželé Zdeněk a Miloslava Šejvlovi: „Z příkrého kopce musel řidič autobusu používat brzdy hodně často. V místě, kde začalo velmi prudké klesání, potřeboval přeřadit na nižší rychlost. Již do pravotočivé zatáčky projel rychleji a snažil se za každou cenu zpomalit. Nižší rychlost zařadil velkou silou. Zcela zřetelně jsme slyšeli, jak něco prasklo - to byl náhon na kola. A autobus neměl čím brzdit!“
Co se odehrálo v autobuse, který se nekontrolovatelně řítil serpentinami? Jaroslav Šejvl vypráví: „Řidič řval, že mu to nebrzdí. Křičeli jsme, ať to rychle narve do protisměru. Následoval dvoukilometrový sjezd z prudkého kopce dolů. Samozřejmě vypukla panika. Řidič nad strojem neměl vládu. Kdo se schoulil na sedačce nebo si lehl na zem, ten dopadl relativně dobře. Někteří však vstávali a vydali se do uličky mezi sedačky. Ti dopadli hůř! Autobus s sebou vezl ledničku, ale ta nebyla přidělaná. V té rychlosti proto vylítla do sedaček a některé cestující ošklivě zranila.“
Autobus opustil silnici v prudké zatáčce ve výšce 1 782 m n. m., vyletěl přes svodidla rychlostí 105 kilometrů v hodině, letěl 4,5 metru nad zemí a vzduchem asi 40 metrů. Pak se začal obracet a naklonil se zhruba o 90 stupňů. Naštěstí se hned nato opřel o strom, jehož koruna ho vrátila do vodorovné polohy, takže se sice řítil ještě dalších 80 metrů po svahu, valil před sebou hlínu, ale přistál na kola. Kdyby jel rychlostí menší o 10 kilometrů, propast by nepřeletěl, na strom by se nabodl nebo by se skutálel dolů.
Jaroslav Šejvl: „Ti, co nevypadli rozbitými okny, postupně vylézali předním oknem. Já se vyšplhal na silnici, zastavilo hned první auto, pak i další vozy, a okamžitě jely přivolat pomoc. Po 10 minutách přiletěl první vrtulník, všichni záchranáři dorazili do 15 minut. Do té doby jsme se sami snažili ošetřit zraněné, k obvazování a zastavení krvácení jsme užívali košilí, triček, zkrátka co bylo po ruce. Moc nám pomohl švédský turista, jak se později ukázalo, lékař. Ošetřil krvácejícího z tepny. Navíc jsme se snažili dostat od autobusu, jehož motor běžel ještě dobrých 15 minut a vytékala z něho nafta.“
Rakouští policisté prohlásili, že to byla dosud největší nehoda v Alpách a že na přežití měli fotbalisté šanci jedna ku miliónu. Autobus byl ve zcela zdemolovaném stavu. Tehdejší komentáře v novinách hovořily jako o zázraku, že převážná většina lidí přečkala havárii jen se zlomeninami a menšími či většími oděrkami.
Tři cestující vyskočili před zřícením autobusu za jízdy na vozovku zadními dveřmi, které se daly snadno otevřít, neboť v hydraulickém systému už nebyl vzduch. Asi v šedesátikilometrové rychlosti vyskočil jako první Tomáš Hříbal. Ten vyvázl s lehkým zraněním. Po něm již ve větší rychlosti dvacetiletý Václav Bernard, který utrpěl zlomeninu ramene a zranění hrudníku, ale přežil. Jako třetí vyskočil nejmladší z účastníků zájezdu, teprve osmnáctiletý Robert Lang, který půl roku bojoval o život v rakouské a později v české nemocnici. Nakonec krátce před Vánocemi svým zraněním podlehl.
Ve východotyrolské nemocnici v Lienzu zemřel i jedenašedesátiletý pan Stanislav Šput, vedoucí a průvodce zájezdu, který jako jediný uměl italsky a týdenní pobyt v Sanigallii vyjednal. Na místě zůstala pod vrakem ležet sedmatřicetiletá Irena Sailerová, manželka jednoho z členů fotbalové „staré gardy“ Stodůlek. Nehoda si tedy vyžádala celkem tři oběti na životech.
Zranění turisté byli hospitalizováni v nemocnici Zell am See, na klinikách v Salcburku, Schwarzachu a Linci. Do pátracích a vyprošťovacích akcí byli zapojeni v noci místní záchranáři, požárníci, policisté, horská služba a psovodi. Do akce bylo nasazeno pět vrtulníků. Na místo katastrofy se dostavil zvláštní pověřenec našeho konzulátu Jaroslav Horák, skupinu pracovníků poslal do Rakouska tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar a do dvou dnů tam odjeli i představitelé obecního úřadu Jihozápadního Města v čele se zástupcem starosty Petrem Dimitrovem. Navštívili raněné v rakouských nemocnicích a zajistili postupný převoz pacientů do domácího léčení či na další léčbu v motolské nemocnici.
Občané Stodůlek krátce po havárii adresovali předsednictví tehdejší vlády ČSFR dopis, kde žádali, aby byly prováděny alespoň namátkové technické kontroly vozidel hromadné osobní dopravy u našich cestovních kanceláří, které organizují zájezdy do zahraničí. Také rakouští policisté prohlásili, že s takovými vozy by se turisté z Československa neměli do hor vypravovat.
Znovu a znovu se lidem vrací tehdy prožité chvíle a přetrvává hořkost ze tří zbytečně ztracených životů. Účastníci fotbalové výpravy se již nikdy nezbaví vtíravého pocitu hrůzy zažívaného při pádu autobusu do propasti. Čas sice mnohé rány zhojil, ale ne všichni se podruhé narodili.