Nepál - krásná země v troskách
Milan Mazánek je sympatický, sportovně vyhlížející pětapadesátník. Vyučil se soustružníkem, dodělal si maturitu a třináct let pracoval ve smíchovské Tatře, kde vyráběl tramvaje. Od roku 1987 bydlí na sídlišti Lužiny. Jeho největším koníčkem je horolezectví. Lézt po skalách začal podle svých slov poměrně pozdě, v 29 letech. Přitom se seznámil s lidmi, kteří dělají výškové práce. Od roku 1990 na tom založil i svoji živnost, takže většinu času tráví na laně, opravuje nebo myje fasády, namontoval stovky vysílačů pro digitální televizní vysílání. Momentálně instaluje sítě proti ptákům na větrací okna haly v Temelíně. Díky své vášni pro hory viděl a navštívil stovky krásných vrcholů. Jedním z jeho nejoblíbenějších míst je Nepál. Právě v Nepálu byl Milan Mazánek letos 25. dubna, kdy oblast postihlo katastrofální zemětřesení. Jeho vyprávění, ze kterého chvílemi běhá mráz po zádech, vám nyní přinášíme.
Kde jste začínal s horolezectvím?
Začínali jsme samozřejmě u nás, na pískovcových skalách, v Adršpachu, v Tisé, v Ostrově, pak jsme začali jezdit do Tater, brzy nato do Alp a vzápětí do vysokých hor v Nepálu.
Jsem v horolezeckém oddílu v Deštném v Orlických horách, tam máme takového guru, Jirku Švejdu, býval jedním z našich nejlepších horolezců, a ten mě uvedl do lezeckého světa vysokých hor. Dělali jsme třeba rovnou zimní výstupy, aby to mělo větší váhu, takže v Tatrách jsem poprvé lezl severní stěnu Kežmarského štítu.
Které světové hory máte na kontě?
Jezdili jsme do Alp, na Kavkaz, lezli jsme na Mont Cook na Novém Zélandu, zdolali jsme Mount McKinley na Aljašce. V Andách jsme byli dvakrát na hoře Aconcagua (6 962 m n.m.), nejvyšší hoře Ameriky, ale tam se dá vyjít i bez lana. Lezli jsme v Peru na Alpamayo, na to nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Lezli jsme takovou krásnou ledovcovou cestou a 30 metrů pod vrcholem na mě Francouz, který byl nade mnou, shodil blok ledu a těžce mě poranil. Měl jsem přetržený stehenní sval a naštípnutou kost. Kluci mě postupně slanili dolů, protože jsem omdlíval a pak mě čtyři dny táhli do civilizace. Peruánci mi na to dali sádru, na kterou se pak doktoři v Praze chodili dívat pro pobavení.
Kdy přišla touha po Himalájích?
To už v mládí, když jsem o tom četl knížky, ať už to byl Černík, Messner, Hillary, Bonington a další velikáni. Himaláje jsou střecha světa a každý, kdo se horolezectví opravdu věnuje, se tam chce podívat. V dětství se mi to zdálo jako nedostižný sen, ale jakmile se po revoluci otevřel svět, tak jsme tam v roce 1995 vyrazili. Chtěli jsme zdolat hory Hin Chuli, Singu Chuli a Tarphu Chuli pod jižní stěnou Annapurny. Na jednu jsme vylezli, ale pak bylo špatné počasí. Prožili jsme tam ale sedm nádherných týdnů seznamování s horami. To nikde jinde na světě nezažijete.
Co člověk musí umět, aby mohl vyrazit do Nepálu?
Do Nepálu může vyrazit kdejaký turista. Takový trek v Nepálu zvládne v podstatě kdokoli, kdo je zdravý a v dobré kondici. Jiná věc je horolezení, na to musí mít člověk zkušenosti. Největším problémem je nadmořská výška, se kterou se musíte vyrovnat. A 90 % úspěchu při výstupu na vysoké hory tvoří příznivé počasí...
Přesto je v Himalájích stále více horolezců.
Polovina hrubého domácího produktu Nepálu je z turistického ruchu, takže stále vylepšují infrastrukturu, budují ubytování podél cest a lákají turisty. Třeba výstup na Everest je dnes masovou záležitostí. Snadnější cesty zvládne s pomocí i horolezec se základními zkušenostmi.
Kde všude jste v Himalájích byl?
Byl jsem na všech hlavních trecích – k Everestu, Kalapataru, Gokyo, kolem Annapuren, Manaslu. Byl jsem v Mustangu, což je zajímavé autonomní území na hranici Nepálu s Tibetem. Letos jsme se chtěli poprvé pokusit o osmitisícovku Manaslu (8 163 m n.m.), osmou nejvyšší horu světa.
V kolika lidech jezdíte? Berete si nosiče?
Na treky jezdím zpravidla s 8 – 12 lidmi. Treky děláme čistě sportovně, takže si všechno nosíme sami. Devadesát procent lidí tam má nosiče, což je dobře, alespoň to přinese místním lidem nějaké peníze. Lezecké výstupy lze také dělat expedičně s pomocí šerpů, kteří pomáhají fixovat cestu a vynášet materiál do táborů, nebo zvolit alpský výstup a dělat si to všechno sám. Stejně tak se můžete rozhodnout lézt s kyslíkem nebo bez kyslíku. My jsme vždy lezli bez kyslíku a bez šerpů.
Jak to bylo letos?
Tentokrát jsme zvolili minimalistickou expedici, z Prahy jsme jeli dva a v Nepálu se k nám připojili další dva horolezci. Vyjeli jsme začátkem dubna, což bylo příliš brzy. Tuhle zimu napadlo v Nepálu strašně moc sněhu. Dostali jsme se do vesnice ve výšce 3 500 m n.m., nad kterou jsme měli mít base camp (základní tábor) a zjistili jsme, že sníh leží tam, kde vůbec neměl být. Hranice sněhu měla být až na úrovni base campu ve výšce asi 4 800 m n.m. Dvakrát jsme se do base campu pokusili dojít, ale byl velmi těžký sníh a padaly laviny, takže jsme se vrátili. Chtěli jsme týden počkat, v rámci aklimatizace obejít Manaslu formou treku a zkusit to znovu. Já jsem během té cesty onemocněl, dostal jsem zánět průdušek, měl jsem antibiotika a po zralé úvaze jsem se rozhodl, že už nahoru nepůjdu a zůstanu ve městečku Arughat. To je poslední místo, do kterého jezdil autobus, ale jel rychlostí asi 8 km/h, protože cesta je tam strašná. Kolega slíbil, že mi moje vybavení pošle dolů a já pak chtěl odjet domů. Druhý, slovenský kolega si zlomil dvě žebra a odletěl se svým parťákem vrtulníkem.
A pak přišlo zemětřesení...
Zemětřesení přišlo zcela nečekaně, bez jakéhokoli varování. Když jsem se kdysi díval na katastrofické filmy, tak jsem se tomu usmíval, ale ve skutečnosti je to mnohem horší než ve filmu, to by ani nedokázali natočit. Skutečnost byla opravdu děsivá. Bylo to jen asi 8 kilometrů od epicentra v městečku Gorkha, které bylo velmi mělké, takže zemětřesení bylo extrémně silné (7,9 momentové škály). Říká se, že prý zvířata zemětřesení vycítí dopředu. Nic takového nebylo. Bylo krásně, sluníčko, teplo, bezvětří... A za minutu dvanáct to vypuklo.
Co jste v tu chvíli dělal?
Byl jsem v administrativní budově hotelu jménem Manaslu a právě jsem se připojil na wi-fi, že napíšu domů nějakou zprávu. Najednou se ozvala strašná rána a země se vzedmula o půl metru. Myslel jsem, že něco vybouchlo. Pak se budova smýkla doleva doprava a já jsem si uvědomil, že je to zemětřesení. Tak jsem rychle zakřičel na Nepálce, který tam byl jediný se mnou, vyběhli jsme a vteřinu poté, co jsme vyběhli, se ten dvoupatrový barák za námi zřítil. Země se viditelně vzdouvala jako mořská hladina, tvořily se půlmetrové vlny, všechno se pohybovalo, takže se nedalo vůbec běžet. Lidé vybíhali z domů a obchůdků a rozumně se snažili běžet na nějaké volné prostranství, ale stále padali. Běžel jsem asi 50 metrů a několikrát upadl, ale hlavně jsem si myslel, že je konec světa. Trvalo to asi 3 až 4 minuty, což je prý na zemětřesení velmi dlouho. Většinou prý trvá 20 až 30 vteřin. Čekal jsem, kdy se otevře nějaká prasklina a lidé tam popadají, ale to se nestalo. Za 20 minut přišel další velký otřes, ten už trval jen půl minuty. První, co mi proběhlo hlavou, že se na nás sesune nestabilní hlinitý svah, který je nad městem. Podobně se to stalo při zemětřesení v Peru v roce 1970, kdy lavina a sesuv půdy pohřbily expedici našich horolezců.
Co zemětřesení ve městě způsobilo?
Při prvním otřesu se zřítilo asi 40 – 50 % domů. Všechny starší domy vystavěné z cihel nebo kamenů bez použití malty spadly. V Arughatu už staví také až třípatrové domy s betonovým základem a pilíři a prostor mezi sloupy vyzdí. Tyhle domy sice zůstaly stát, ale všechny jsou poškozené a nedají se opravit. Lidé potom chodili okolo svých domů a vymýšleli, jak by se daly opravit a já jsem neměl to srdce jim říct, že to prostě nepůjde. Ty domy se budou muset strhnout. Nejhorší škody způsobily sesuvy půdy. V okolí Arughatu byly tři vesnice, které skončily pod sesuvem. V jedné jsem se byl podívat, měla 250 obyvatel a z toho 200 zahynulo. V Arughatu bylo také hodně mrtvých, ale nechtěl jsem to moc sledovat, protože mě to dost psychicky narušilo a pořád to mám před očima, pořád se mi to vrací.
Jak obyvatelé města situaci zvládají?
Velmi těžko, byla tam velká panika, ženy plakaly, nejlépe to snášely děti. Ti lidé jsou v bezvýchodné situaci. Nemají kam odejít. Musí zůstat v tom místě. Zatloukli do země kůly, natáhli plachty a čekají. Za měsíc nejspíš přijde monzun a začne tam pršet. Nejhorší je, že zemětřesení neskončilo, pořád jsou tam dozvuky, menší otřesy byly každých 20 minut po celou dobu, co jsem tam byl. Lidé už jsou naprosto vystresovaní a s obavami čekají, kdy to udeří znovu.
Jak jste v Arughatu přežíval vy?
Vyběhl jsem z budovy jen s mobilem v kapse. Síť sice okamžitě přestala fungovat, ale kupodivu jsem se dovolal do Čech. Asi ve třetí minutě zemětřesení jsem zavolal Janě (manželce), že se s ní loučím, že ji moc miluju a že si myslím, že asi umřu. Tak jsem způsobil doma šílenou paniku, ale já jsem se opravdu tak cítil. Asi za deset minut mi volala dcera, tak jsem ji uklidnil, že se mi nic nestalo, ale že nic nemám a nevím, jak se odtud dostanu. Bydlel jsem v hotelu, který sice zůstal stát, ale spadla patra a schodiště. Měl jsem tam v pokoji všechny věci – oblečení, spacák, batoh. Vylezl jsem do patra po troskách a skoro všechny svoje věci našel. Pak už jsem se čtyři dny snažil dostat z města. Čas jsem trávil tím, že jsem pomáhal natahovat plachty, kopal okopy, aby jim do přístřešků netekla voda, ubíhalo to velmi rychle.
Co jste jedli?
První den jsme měli čínské polévky nasucho, bez vody, druhý den dostal každý vajíčko, zahrnuli mě do té svojí komunity, večer byla rýže s čočkou. Další den už se vařila polévka, lidé vytáhli na ulici plynové sporáky a vařilo se venku. Nepálci jsou zvláštní, čekal jsem nějakou vzájemnou pomoc, ale hned druhý den vynosili svoje zboží na ulici, každý prodává něco jiného, a začali normálně prodávat za peníze. Balená voda došla, ale podařilo se nám natáhnout hadice z nějakého potůčku, takže pro všechny pak aspoň tekla voda.
Dorazila do města nějaká pomoc?
Nedorazila, příjezdové cesty byly zasypané troskami, oba mosty přes řeku praskly. V té zemi panuje strašný zmatek i v normálním provozu, takže těžko sháníte informace. Na policejní stanici mi s klidnou tváří řekli, že zítra pojede autobus. Tak jsem se vydal po silnici, ale tam byl asi 100 metrů dlouhý zával, který budou odstraňovat půl roku. Pak se tam objevili vojáci, kteří se snažili to trochu organizovat. Druhý den začaly lítat armádní vrtulníky a svážet mrtvé a raněné. Brzy to museli zarazit, protože v Káthmándú se začala hromadit mrtvá těla a nestačili je spalovat.
Jak jste se nakonec dostal domů?
Moje dcera zkoušela z Čech volat ambasádu, Člověka v tísni a také agenturu, která organizovala náš přesun v Nepálu. Třikrát pro mě letěl vrtulník – jednou přistál jinde, podruhé byl plný a potřetí bylo potřeba naložit těžce raněné, tak jsem ho nechal odletět. Už jsem koketoval i s myšlenkou, že se vydám 140 kilometrů do Káthmándú pěšky, to zase není tak strašně daleko. Dcera Kristýnka ale nakonec zařídila, že pro mě agentura poslala džíp. Řekli mi, kterou cestou jim mám jít naproti, a skutečně jsme se potkali. Asi 25 km jsem poloběžel přes závaly, protože jsem chtěl stihnout český speciál, který přivezl záchranáře a vracel se zpátky do Prahy. To se naštěstí podařilo. Speciál nabral asi 45 Čechů a 40 dalších Evropanů, to bylo od státu velmi hezké gesto. 30. dubna jsem byl doma.
Tak to pro vás dopadlo šťastně.
Pro mě ano, ale pořád myslím na ty lidi v Nepálu. Velká část obyvatelstva v horách je bez střechy nad hlavou, celé vesnice zmizely. Zemětřesení přerušilo turismus, který je hlavním zdrojem příjmů. V Kátmándú spadly všechny národní památky – klášter Swayambhunath, Dubar Square... To je podobné, jako kdyby nám spadl Pražský hrad. Můj dobrý známý, který mi pomáhá organizovat treky, přišel o dům a stejně tak jeho příbuzní ve městě Gorkha, které celé spadlo. Snaží se přestěhovat celou rodinu na jih Nepálu do oblastí, které zemětřesení nepostihlo. Takže teď řeším, jak bych jim mohl pomoci.
Jak zážitky v Arughatu ovlivnily váš život?
Zanechaly ve mně hluboké dojmy a vzpomínky na setkání se smrtí se mi budou dlouho vracet. Více si uvědomuji nevyrovnanost světa – většina lidí si vůbec nedokáže představit život v horských podmínkách, a jak málo hmotných statků stačí ke štěstí. Bohaté země by se měly daleko více podílet na humanitárních akcích. Prožil jsem v Nepálu spoustu krásných zážitků a rád bych do této krásné země jezdil dále. Najdu si určitě cestu, jak zničené zemi pomoci a prosím i ostatní o jakoukoli pomoc. Velmi dobré zkušenosti mám s organizací Člověk v tísni (č. účtu 54333345/0300). Děkuji vám všem, kdo pomůžete.