Známky jako měřítko
„Dobrý den, paní doktorko. Máme kvalitní manželství, dobré materiální zázemí a tři zdravé děti. Dvě starší jsou cílevědomé, aktuálně už dospělé, ve svých oborech velmi úspěšné. My oba s manželem máme vysokoškolské vzdělání a důsledně se věnujeme výchově našich dětí. Nejmladší dcera nám dělá starosti. Chodí do 3. třídy. Musíme jí všichni věnovat spoustu času a všichni se s ní společně učíme, a přesto dosahuje ve škole pouze průměrných výsledků. Čeká nás další vysvědčení, které asi zase nebude nejlepší. Obvykle celé prázdniny pravidelně píšeme diktáty a počítáme, aby v dalším ročníku neměla špatné známky. Ona se vzteká a učit se nechce. Jak ji motivovat, aby se konečně začala pořádně učit?“
Většina rodičů se snaží přistupovat ke svým dětem přibližně stejně.
Je to celkem obtížné, neboť každé dítě je jiné. Naše děti nejsou stroje, které podle tabulek mají podávat výkon, a jejich výsledky nejsou naší vizitkou ani nástrojem naší sebeprezentace. Nikdo z nás se ale nevyhne porovnávání. Většinou hlasitě komentované porovnávání výsledků ale nevede k ničemu dobrému. Ten, který má horší výsledky a chceme ho svojí kritikou a poukázáním na druhého, úspěšnějšího sourozence motivovat k lepšímu výsledku, se většinou jen více zatvrdí. Můžeme mu způsobit vznikající pocity méněcennosti a zlobu na svého sourozence. Ten, který je tím, koho dáváme za vzor, se může stát nafoukanější, vychytralejší, využívající naší přízně..., takže vlastně jedničkář, ale s pokřiveným charakterem. Výchova dětí je dlouhý, nesmírně náročný proces a nikde neexistují přesné návody, jak být správným rodičem. Nejvíc, co můžeme pro naše děti udělat, je dát jim lásku, pravidla, pozitivní ocenění a kvalitní příklad. A to příklad nejen úspěchu, ale i toho, že v životě je celkem normální, že někdy se nám nedaří. Hodně můžeme pomoci i tím, že nabídneme spolupráci. Pomoc s učením by ale neměla být drezura přísného počítání příkladů a psaní diktátů za trest, aby na vysvědčení byly jedničky, a to už vůbec ne o prázdninách. Jedničky na vysvědčení nebývají měřítkem kvalitního člověka. Některé dítě umí více jazyky, jiné přírodovědu, další matematiku a jiné třeba sport nebo hudbu, některé umí pomoci slabšímu, nekonfliktně si stát za svým názorem, domluvit se s druhým na společném programu, plánu, postupu, vyslechnout i protichůdný názor. To jsou vlastnosti, které v životě nikdo nijak neznámkuje a přitom jsou možná kolikrát pro život mnohem důležitější než ty zmíněné jedničky. Mysleme na to v době vysvědčení i mimo ni, stejně jako v době prázdnin. Ty jsou přece proto, aby si naše děti odpočinuly a uměly se radovat ze života. Nejsme rodiči proto, abychom svoje děti drezúrovali do supervýkonů. Jsme rodiči, abychom jim pomohli v bezpečném prostředí rodiny rozvinout schopnosti a naučit se pracovat s nedostatky. Proto čísla na vysvědčení nejsou nevýznamná, ale také nejsou jediným měřítkem, jaké naše děti jsou.
Všem rodičům přeji do období vysvědčení toleranci a láskyplný postoj a všem dětem hlavně hezké prázdniny plné krásných zážitků a dobrodružství.