Zita Kabátová, dokonalá dáma za všech okolností

V dubnu by oslavila 100. narozeniny velká hvězda stříbrného plátna 30. a 40. let Zita Kabátová (* 27. 4. 1913 – † 27. 5. 2012), poslední herečka zlaté éry československého filmu. O nejznámější obyvatelce Prahy 13 jsme si u příležitosti jejího nedožitého jubilea povídali s publicistkou a spisovatelkou Marií Formáčkovou, kterou si mnozí pamatují jako šéfredaktorku Květů a TV Revue.

 

Jak se z redaktorky a posléze šéfredaktorky stala spisovatelka?

Za to vlastně může moje dlouholetá kamarádka Helena Růžičková. Když onemocněla, nějak to z vzniklé situace vyplynulo. Ona byla člověk, který každému podle svých sil a možností maximálně pomohl. I mně. Chtěla jsem jí vše alespoň trochu vrátit, oplatit. A když řekla: „Tak víš co, půjdeš na volnou nohu a budeme psát knížky,“ tak jsem jí, i když s velkými obavami, poslechla. Helena byla nesmírně statečný člověk, který si bolesti světa nepřipouštěl. Za dva a půl roku jsme spolu napsaly devět knížek. Naší prvotinou byl Deník mezi životem a smrtí.

 

Napsala jste série knížek nejen s Helenou Růžičkovou, ale i s Petrem Novotným, Josefem Dvořákem, Václavem Havlem a řadou dalších. Jak došlo na knížky se Zitou Kabátovou?

To byla náhoda. Měla jsem dělat knížku s Vlastou Průchovou. Ta ale onemocněla a dostala se do motolské LDN. Když jsem za ní přišla, zrovna ji v kolečkovém křesle přijela navštívit Zita Kabátová. Zmínila se, že o ní také vyšla knížka, ale posteskla si, že ji napsali bez ní, takže se tam objevila spousta nesmyslů. Slovo dalo slovo a dohodly jsme se, že to napravíme. Do Motola jsem pak za ní jezdila sedm let. Napsaly jsme osm knížek – Lásky a lidé z mého života, Moje první republika, Můj recept na dlouhověkost, Bez servítků, Prvorepubliková kuchařka Zity Kabátové, Vůně času, Můj život nebyl pod psa, ale se psem. V roce 2012 vyšla naše poslední knížka Sto let a já. Zita si strašně přála, aby těch knížek bylo deset a aby se té stovky dožila. Ani jedno se jí bohužel nesplnilo.

 

Jste asi jedna z mála, která mohla Zitu Kabátovou poznat téměř dokonale. Nemáme prostor osmi knih, zkusme tedy z jejího života zmínit alespoň to podstatné.

Zita Kabátová se narodila v roce 1913, tedy ještě za Rakouska- -Uherska, do velmi dobře situované a umělecky založené rodiny. Otec byl známý a uznávaný architekt. Své dětství a mládí prožila na Malé Straně, jejíž kouzlo nosila v srdci celý život. Když studovala na gymnáziu, dělala jí potíže němčina. Proto ji otec poslal do internátní školy v Ostrově nad Ohří, kde se učilo pouze německy. Ještě jako studentka šla na konkurz a hned dostala hlavní roli ve filmu Světlo jeho očí. Za svůj život natočila zhruba 70 filmů, z toho asi 50 za první republiky. Točila i devět filmů za rok a všude měla výrazné, velké role. Stala se z ní skutečná hvězda stříbrného plátna. Koncem války hrála ve dvou německých filmech. Tehdy byli vybráni herci, kteří uměli dobře německy. Zita chodila do německé školy, z němčiny měla státnici, těžko tedy mohla říci, že hrát nebude. Nešlo o žádné propagandistické filmy, spíš milostné příběhy – limonády. Byly vyrobené na Barrandově v ateliérech Prag-Film, točil je režisér Miroslav Cikán. I přesto později nesměla dlouhá léta hrát. Nejdříve pracovala jako koloristka fotografií, pak v různých biografech. Říkala, že jí dávali do kin, kde byly katastrofální záchody, protože věděli, že to dá do pořádku. V padesátých letech se vdala a narodil se jí syn. Tehdy jí už bylo čtyřiačtyřicet. Znovu začala hrát až v roce 1968, kdy jí Jiří Hanibal obsadil do filmu Hvězda. Tento film prolomil pěta dvacetiletý zákaz. V roce 2005 utrpěla vážný úraz a od té doby žila v motolské LDN. Natáčela do pozdního věku. Ještě v roce 2011 ji Tomáš Magnusek obsadil do filmu Pamětnice, se Sváťou Benešem hrála v Želarech nebo ve filmu o heparinovém vrahovi Hodinu nevíš.

 

Život se s paní Zitou mnohdy nemazlil. Nikdy nezahořkla?

Díky své úžasné povaze nikdy. Říkala, že člověk si má všechny starosti a trable připouštět pouze ke kolenům. Výš, k srdci a do hlavy je nesmí pouštět. To jenom ke kolenům ji vštěpoval tatínek a ona to fakt dokázala. Ve všem zlém uměla najít alespoň něco dobrého. O době, kdy nesměla hrát, říkala, že to byl dar osudu, protože si pořídila rodinu. Tatínek jí za první republiky postavil nádhernou vilu v Dobříni. Pochopitelně o ni přišla a jí to bylo jedno. Po letech točila nějaký medailonek a když ji k té vile přivezli, ona ji tak jako poplácala a řekla: „Holka, seš pěkná, dobře se držíš.“ Jiní by se trápili, měli vztek... Ona ne. Na stránkách obce jsou vzpomínky na rodinu Kabátů, je tam i zmínka o tom, že v jedné soše byla zakládací listina, kterou tam spolu s dětskou kresbou Zity dal její tatínek. Zita byla spokojená i v léčebně. Byla ráda, že není na obtíž, že svým blízkým nepřidělává starosti. Hodně se sblížila se sestřičkami, které měla moc ráda a ony ji. Měla úžasný přístup k životu a smysl pro humor. Už jsem zmínila, že byla z velmi dobré rodiny, nějaký čas bydleli ve Vrtbovském paláci, měli i služebnictvo... A Zita vždycky s úsměvem říkala: „Mně to tady ohromně vyhovuje, protože já jsem od dětství zvyklá na personál.“ Když slavila 98. narozeniny, tak jsem jí koupila parfém Elizabeth Taylor. Ona si dárek rozbalila, podívala se na značku a řekla: „Hm, dárek od kolegyně, to potěší.“ Do posledních chvil to byla dáma na úrovni. V pokoji měla televizi, takže věděla přesně, co se kde děje, měla přehled, byla zkrátka v obraze. Podle jejích slov jí život dal víc, než si mohla přát.

 

Syn se jí narodil poměrně pozdě. Byla jen jednou vdaná?

Ve skutečnosti byla vdaná dvakrát. Jejího prvního manžela Jerryho Krále jí tehdy dohodil režisér Ladislav Brom, aby jí pomohl dostat se do ciziny. Jerry byl zástupce firmy Zeiss Ikon v Bombaji. Bylo to fiktivní manželství a když Zita stejně vízum nedostala, psal se totiž rok 1948, skončilo rozvodem. Druhým manželem byl olympionik – skifař Jiří Zavřel, který se v roce 1936 zúčastnil olympiády v Berlíně. Ta byla pod patronací Hitlera, což se mu později přičetlo ke zlému. Deset let strávil v Jáchymově. Vrátil se v roce 1956. V témže roce byla svatba a o rok později se jim narodil syn Jiří. Měla velice hezké manželství, říkala, že být maminkou a manželkou ji nesmírně bavilo. Po okupaci v roce 1968 její manžel emigroval do Ameriky. Tehdy měli odejít všichni. Zita to ale nedokázala. Nedovedla si představit, že by byla bez své Malé Strany, bez Prahy, bez přátel. Dohodli se, že odejde sám a Zita se synem za ním přijedou později. Ještě se párkrát viděli – v Německu nebo v Jugoslávii. Jeho život v Americe ale skončil tragicky, přejelo ho auto.

 

Amerika jí vzala manžela, ale i syna.

Syna jí nevzala ani tak Amerika jako láska. Zamiloval se, opustil manželku, dvě děti a šel za svým srdcem. Zita měla čtyři vnoučata, dvě tady a dvě za velkou louží. Se všemi skvěle vycházela a všechny stejnou měrou milovala.

 

Jak nesla jeho odchod?

Nikdy nic nenesla špatně, nikdy si nepostěžovala, nevyčítala. A protože moderní technika jí nedělala problémy, byla s ním, i když na dálku, takřka v každodenním styku. O to víc se těšila na jeho návštěvy.

 

Necítila se sama?

To si nemyslím. Často za ní chodili její herečtí kolegové a přátelé – herec Dalimil Klapka, Stanislav Zindulka, Petr Hapka, fotograf Jakub Ludvík, Marek Vít, Ondřej Suchý, mladý režisér Jiří Strach... Když jsem za ní přišla, téměř pokaždé byl u ní nějaký charismatický muž. Měla v sobě něco, co muže přitahovalo. Byla nesmírně otevřená, příjemná a lidé jí měli rádi, vyhledávali ji, vraceli se k ní a nebylo to z povinnosti.

 

Paní Zita měla řadu kamarádů a přátel. Vzpomínala na některé víc než na ostatní?

Asi hlavně na své lásky. Jednou z nich byl zpěvák Jára Pospíšil, s tím žila hodně dlouho, pak to byl hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista a také dobrodruh Eduard Ingriš nebo herec, zpěvák a prvorepublikový režisér František Paul, tatínek herečky Jany Paulové. Mezi muže jejího života patřili i spisovatel a dramaturg František Kožík nebo právník Vladimír Čeřovský. Já jsem jí říkala, že ona je jediný člověk, který má všechny své partnery a milence v encyklopedii. A vůbec jsem nepřeháněla. Co jméno, to osobnost. A ještě něco prozradím. Moc se jí líbil váš starosta, který nikdy nezapomněl na její narozeniny a chodil jí blahopřát. Říkala, že kvůli němu by mohla mít narozeniny několikrát do roka.

 

U mužů byla velmi oblíbená. Co u žen?

Skutečnou kamarádkou byla Jiřina Štěpničková. I ve stáří spolu jezdily na dovolené. Byly například autem v Bulharsku. Řídila tehdy Jiřinka, která skoro vůbec neviděla, Zita jí navigovala... Zkrátka si to děvčata užívala. Celý život se kamarádila s Růženkou Vinklerovou, která jí dala práci ve fotoateliéru, udržovala kontakt i se spolužačkami z gymnázia... Celkem se přátelila s Lídou Baarovou, dokonce za ní párkrát byla i v Salzburgu, kde od roku 1948 žila. Zita měla spoustu známých, ale skutečných přátel tolik nebylo. Ona byla člověk, který když už má přátele, tak na celý život.

 

Byl někdo, koho nemusela?

Otakar Vávra. Podle ní on mohl za to, že se říkalo, že herečka se dostane na stříbrné plátno jenom přes bílý lajntuch. Jednou za ní přišel, dával jí roli a ona ho shodila ze schodů. Nikdy v jeho filmu nehrála, nikdy spolu nemluvili. Otakar Vávra vydal knížku svých pamětí a já jsem do druhého vydání doplňovala některé aktuální věci z posledních let. Zita si to s chutí přečetla a říkala: „Ten Oťas, on byl chytrej a vždycky uměl.“ Po profesní stránce ho uznávala, ale mluvit s ním, to ne.

 

Jak se vyrovnávala s tím, že její přátele a známí jeden po druhém odcházejí?

Dobře. Opět zapracovalo její jenom ke kolenům. Když jsme psaly knížku, kde vzpomíná na své kolegy a přátele, tak s úsměvem poznamenala: „To je ale úžasné, já už můžu napsat všechno, mě už nemá kdo žalovat.“ Měla zvláštní přístup i ke své dlouhověkosti. Říkala, že vlastně žije léta po mamince, která zemřela velmi mladá, po třicítce. Brala je jako dar.

 

Mezi osmi vydanými tituly je také Prvorepubliková kuchařka Zity Kabátové.

Nějak si tuto úžasnou dámu neumím v zástěře u sporáku představit. Vidíte, a vařila dokonale. Ta její kuchařka je luxusní. Jsou tam neobvyklé recepty – žabí stehýnka na spoustu způsobů, mušle, šneci, zadělávané husí žaludky, svíčková, knedlíky, skvělé polévky... Knížka byla velmi úspěšná. Já jsem od ní pár receptů dostala. Dělám podle ní například koláč a jiný už bych nechtěla. A vídeňské knedlíky podle Zity Kabátové? Fantazie. Vřele doporučuji.

 

Co paní Zita a móda? Byla náročná při výběru garderóby?

V módě se opravdu vyznala. Dřív si herečky musely pro natáčení opatřovat šaty samy. Šily ve vyhlášených módních salonech, třeba u Podolské. Tam hlavně herečky, které točily s Martinem Fričem. Zita točila většinou s Vladimírem Slavínským a šila v módním salonu Kabátová. To nebyla žádná příbuzná, šlo jen o shodu jmen. Říkala, že na šaty kolikrát padnul celý honorář. Potrpěla si hlavně na kvalitní boty, ty si většinou nechávala šít. Jejím vzorem v oblékání byla herečka Růžena Šlemrová. Ta si nechala ušít jeden základ a na to plno bolerek, živůtků, límečků, manžetek a Zita to dělala také tak. I když byla z dobře situované rodiny, nebyla rozhazovačná.

 

Jaká tedy byla?

Byla krásná, inteligentní, elegantní, milá, bystrá, vtipná, upřímná... Zkrátka dokonalá dáma za všech okolností. Málokdo ví, že ona vlastně umřela radostí. Hrozně se těšila na syna. Přijel dřív, než čekala a najednou se u ní objevil. Když jsem za ní přišla, tak mi vyprávěla, že je tady Jirka, jak je to úžasné, jak je šťastná, že přišel i s pejskem… A ráno se už neprobudila. Umřít radostí, to je asi to nejkrásnější, co člověka může potkat, když přijde jeho čas. Paní Zita Kabátová byla skutečná hvězda, moc mi chybí a nikdy na ni nezapomenu.

Eva Černá