Iveta Pelikánová
Nový seriál zpravodaje si klade za cíl představit naše sousedy, kteří žijí obyčejné životy, avšak jenom zdánlivě. Jsou to lidé, jejichž práce, koníčky, schopnosti nebo osudy jsou pro ostatní obyvatele třináctky přínosem, zdrojem inspirace a něčím, pro co můžeme být hrdí, že máme domov právě zde.
Iveta Pelikánová, mladá maminka dvou malých dětí a majitelka border kolie Bexley, vystudovala adiktologii a roky pracuje s drogově závislými osobami v organizaci Sananim. Jejím velkým koníčkem je kynologie a patří k průkopnicím relativně nového psího sportu DogPuller, když ne v celé Praze, tak určitě u nás na třináctce. Ve zdejší organizaci Haf bez obav vede mimo jiné lekce této zajímavé aktivity.
Kdy jste se poprvé zakoukala do psích očí?
Já jsem po vlastním pejskovi toužila, skoro jako každé dítě, už od malinka. Tak mi naši pořídili morče :-). Ale už tenkrát se začaly projevovat
moje trenérské vlohy. Naučila jsem ho skákat do boudičky. Později si moje maminka pořídila kvůli svému hendikepu vodicího psa, takže jsem sama viděla, jak lze psa vytrénovat k poslušnosti a naučit ho řadu povelů. Pro sebe jsem ale chtěla spíše psa jako parťáka v tom smyslu, že se spolu budeme věnovat nějaké volnočasové aktivitě, sportu, abych měla zábavu i já. Vlastního psa jsem si pořídila před osmi lety, fenku border kolie, Bexley. S ní a díky ní jsem začala pronikat do tajů kynologie, do různých technik a metod výcviku, pozitivní motivace. Border kolie je aktivní plemeno, a tak jsem se postupně dostala i ke psím sportům. Manžel se věnoval agility, což je sport pro psy podobný koňskému parkuru a jde v něm o přesnost a o co nejrychlejší čas. To je na mě moc rychlé, ale čemu jsme se s Bexley hodně věnovaly bylo Dogfrisbee, což je vlastně házení létajícího talíře psovi, který ho má za určitých podmínek chytit. Já jsem od přírody inovátor, pořád zkouším nacházet něco nového. Když byl Bexley asi rok, seznámila jsem se s Helenou Pozníčkovou Hejzlarovou, která trénovala nový psí sport, DogPuller, který pochází z Ukrajiny, a byla vlastně jeho propagátorkou v Čechách. S mou borderkou jsme ho vyzkoušely a dalo by se říct, že mu také hned propadly.
V čem takový sport spočívá?
Zejména mě zprvu zaujalo, že je relativně málo náročný na pohyb pro páníčka a že je vlastně docela jednoduchý. Člověk má dva fialové kroužky, které vypadají trochu jako volant a jsou vyrobeny z takového pěno-gumového materiálu, který je zároveň měkký a hodně odolný. Tyto kroužky psovi střídavě hází nebo je nabízí tak, aby pes skákal z kruhu na kruh. Fialové jsou, protože je tato barva pro psy kontrastní. Psi vidí barvy, ale barevné spektrum mají trošku jiné než my, hodně jim splývá zelená, žlutá a oranžová. Oni se tedy primárně orientují podle toho, že se ta věc hýbe, že ji jako loví, ale v momentě, kdy leží fialová věc na zelené trávě, v písku, v bahně, ve vodě a tak dále, tak ji i dobře vidí. Existuje několik druhů kroužků v závislosti na velikosti psa. Může s nimi pracovat jakékoli plemeno, pes jakéhokoli věku, pokud nemá vyloženě velké zdravotní problémy nebo ho netrápí potíže s pohybovým aparátem. Samozřejmě důležité bylo, že to bavilo i Bexley. To je základ každého sportu se psem, musí bavit psa i páníčka. DogPuller je sport o posílení tohoto vztahu, je tu důležitá komunikace. Nejen si tak házet kroužky, ale také na psa mluvit, motivovat ho a ve správný čas mu dávat správné povely.
Vy jste s Bexley poctivě trénovaly, až jste se začaly účastnit závodů v DogPulleru a také tyto závody vyhrávat?
Ano, postupně jsme se začaly zdokonalovat, obsazovaly jsme první příčky na závodech v Čechách, až jsme se kvalifikovaly na mistrovství světa. První bylo v roce 2018 v Praze, o rok později v Maďarsku, pak všechno zabrzdil covid, ale vloni v září na mistrovství v Polsku, kterého se účastnilo osmdesát osm psích závodníků, jsme vybojovaly zlato v Puller Jumping v naší kategorii.
Chápu dobře, že soutěž je rozdělena podle jasných kritérií?
Zpočátku se psí závodníci dělili podle velikosti. Do pětatřiceti centimetrů mini, do pětačtyřiceti centimetrů midi a nad pětačtyřicet centimetrů maxi. Postupem času ještě vznikla kategorie drive, kde soutěží mezi sebou velmi rychlá plemena, jako třeba border kolie nebo kelpie. Existuje také kategorie štěňata pro pejsky do dvanácti měsíců věku, micro pro psy do pěti kil a veterán pro psy nad osm let. V kategorii těžké váhy nezávodí obtloustlí psi, ale taková ta opravdu obří, molossoidní plemena. Samotné závody se potom dělí na dvě disciplíny. Jsou to Puller Running a Puller Jumping. Při Puller Running psovod háže z určitého místa puller na jednu stranu, pes ho musí v určité zóně chytnout, donést zpátky a pustit. V tom páníček hází druhý puller na opačnou stranu a pes ho opět v určitém místě chytá a přináší zpátky. A tak pořád dokola. Takový závod trvá devadesát vteřin a pes za něj dostává určitý počet bodů. Při Puller Jumping drží psovod v každé ruce jeden puller a pes skáče z pulleru na puller, ze strany na stranu. Ideálně by měl zvednout všechny čtyři packy nad zem, vyskočit, v tom momentě chytit kroužek do tlamy, seskočit, pustit a to samé zprava doleva, opět po dobu jedné a půl minuty. Pro psy je to opravdu velmi náročné a skutečně se u toho hodně unaví. Představte si, náš rekord byl dvě stě jeden bod, což znamená asi sto jeden výskok pro Bexley.
To má Bexley můj upřímný obdiv. Podle toho, co jste říkala, už vlastně patří do kategorie veterán.
Ano. Bylo jí osm let. S DogPullerovým klubem, jehož jsem členem, chystáme na letošní září mistrovství světa v Praze. Tak doufám, že to spolu ještě dáme a pak už ji pošlu do důchodu :-). Když bude mít náladu, budeme se tomuto sportu věnovat už jenom rekreačně. Přemýšlela jsem sice, že bych si pořídila nového psa na trénovaní, ale asi to Bexley neudělám. Bývala zvyklá mít mě celou pro sebe a to se samozřejmě s příchodem dětí změnilo, a ač se jí snažím věnovat co nejvíc, je na ní vidět, že si občas připadá jako na druhé koleji. Takže to spíš vypadá, že si udělám rozhodcovský kurz, protože mám zatím jenom trenérský. Tím bych zůstala v komunitě dogpulleristů, když ne v roli závodníka, tak rozhodčího.
V kynologické organizaci Haf bez obav působíte jako trenérka. Čemu umíte lidi a psy naučit?
Organizace zajišťuje výchovu a výcvik psů a kromě poslušnosti se zaměřuje právě na psí sporty. Já vedu lekce DogPulleru, Dogfrisbee a k tomu ještě Hersenwerku. To je něco jako pro lidi luštění křížovek. Cílem je zrelaxovat psa. Opět je to párová aktivita pes – páníček, přičemž pomocí různých předmětů, materiálů, hledání pamlsků se pejsek může uvolnit a zvýšit si sebevědomí.
Moje poslední otázka. Jak se vám jako rodině s malými dětmi a psem na třináctce žije?
Já znám tato místa od malička, bydlela jsem ve Stodůlkách a babičku jsem měla na Lužinách. Pak jsme se přestěhovali na Žižkov, ale když jsem se vdala, vrátila jsem se zpátky sem. Moc se mi líbí aktivity, které se tu pořádají, ať pro děti, nebo pro psy. Parádní je dostatek dětských hřišť, o které se městská část dobře stará. Staršího syna se nám podařilo ještě před třetím rokem umístit do mateřské školky, kde je navíc moc spokojený. V poslední době jsem začala běhat, takže hodně využívám třeba okruh v centrálním parku. Život tady není vůbec pod psa.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.