Střídavá péče
Přestože občanský zákoník zná 3 způsoby péče o dítě po rozvodu manželství, a sice svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, střídavou péči nebo společnou péči, nejznámější a nejkontroverznější je střídavá péče. Je to téma dokonce tak kontroverzní, že chce Ministerstvo spravedlnosti pojmenování zrušit.
Jaký je vlastně rozdíl mezi těmito jednotlivými druhy péče?
Výlučná péče je taková, kdy má dítě ve své péči jeden z rodičů a druhý má určený styk, takže se s dítětem vídá např. každý druhý víkend a jeden den v týdnu. Záleží na rozhodnutí soudu nebo dohodě rodičů. Zajímavým druhem péče je tzv. společná péče, kde se délka styku nestanovuje a vychází se z toho, že se rodiče domluví. Rodiče také musí s touto péčí samozřejmě souhlasit.
A střídavá péče?
To je jednoduše to, že se rodiče o péči o dítě střídají zpravidla po týdnech. A jestli si rodiče děti předávají o víkendu nebo v průběhu týdne, opět záleží na rozsudku či na jejich dohodě. Vždy to však znamená to, že dítě, popřípadě děti, putují mezi domácnostmi. Dalším důvodem, proč se o střídavé péči tolik mluví, je to, že Ústavní soud jí dává dle svých opakovaných nálezů přednost před ostatními formami péče, kdy Ústavní soud vychází z toho, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. A jen výjimečně by měla být tedy péče upravena jinak, např. výlučnou péčí jednoho z rodičů.
Jedním z možných přístupů ke střídavé péči, tak aby nemusely cestovat neustále s batůžkem mezi různými domácnostmi, je i možnost, že to nejsou děti, kdo se střídají, ale rodiče. Zde však samozřejmě narážíme na to, že to představuje fakticky to, že se vedou tři domácnosti. Každý rodič bydlí ve svém bytě a střídají se po týdnu v bytě, kde žijí děti. Takto jednoduché to ale samozřejmě není a při rozhodování musí soud hodnotit řadu dalších skutečností, jako je např. věk dítěte, komunikaci rodičů, jejich pracovní vytížení, popřípadě i vzdálenost mezi bydlištěm matky a otce.
Nestačí pouhý nesouhlas rodiče, střídavá péče také nemusí znamenat to, že děti tráví s každým z rodičů stejný, rovnocenný čas. Střídavá péče může být i nestejnoměrná, a to právě např. v případech, kdy je vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů velká. Pokud je opravdu taková vzdálenost větší, může dojít ke zdvojení školky, školy a musí se pak vždy posuzovat, jestli dítě bude fyzicky a psychicky zvládat převozy a pobyty v různém prostředí nebo dokonce 2 školní kolektivy, případně různé učební nároky v různých školních prostředích. I přes všechny tyto komplikace je možné o střídavé rozhodnout a nařídit ji i tehdy, jestliže rodiče mezi sebou mají poměrně velkou vzdálenost, a to jak psychickou, tak fyzickou.
Toto samozřejmě znamená, že v případě, že se rodiče nedohodnou a jeden z rodičů se střídavou péčí nesouhlasí, bude se u soudu provádět dlouhé a složité důkazní řízení, bude se vypracovávat znalecký posudek, který by posoudil negativní či pozitivní dopady střídavé péče na dítě, aby se prokázalo, zda opravdu je střídavá péče nevhodná. Je však nepochybné, že je zde jedno pozitivum střídavé péče.
Za situace, kdy by střídavá péče byla opravdu automatická, ubylo by neshod rodičů týkajících se této péče, protože by prostě byla jasně daná. Střídavá péče může výborně fungovat, stejně tak jako může výborně fungovat společná péče. To vše však jen za předpokladu, že se rodiče budou schopni dohodnout.
Je také otázka, jak se budou rodiče cítit za situace, když soud nakonec rozhodne o péči způsobem, který bude sice spravedlivý, nicméně nebude vyhovovat ani jednomu z rodičů.
Co by tedy podle Ministerstva spravedlnosti mělo znamenat zrušení termínu „střídavá nebo výlučná či společná péče o děti“?
Dle novely občanského zákoníku mají soudy určit to, kdo a ve které dny se bude o dítě starat. Z čehož zdá se vyplývá, že se fakticky nic nemění, jen se tomu bude jinak říkat. Je fakt, že jedna věc, která se často přehlíží, je, že ačkoliv je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, druhý rodič tím neztrácí žádnou rodičovskou odpovědnost a pravomoc a ten rodič, jemuž bylo dítě do péče svěřeno, zase naopak nemá žádné větší pravomoci než ten druhý rodič. Musí se tak proto shodnout na tom, k jakému lékaři bude dítě chodit a jakou školu bude dítě navštěvovat. Je jen otázka, zda když změníme terminologii, změní se i schopnost rodičů lépe spolu komunikovat.