Bohu můžu říkat „Ty“
Stodůlecká římskokatolická farnost má od července nového faráře. Je jím šestatřicetiletý Radek Tichý, který byl od roku 2014 ve farnosti jako kaplan. Ve funkci administrátora farnosti vystřídal Adama Lodka, který ve Stodůlkách působil od srpna 2011. Radek Tichý je rodilý Pražák z Jižního Města a v Praze 13 se od začátku cítil jako doma, protože jsou tu také vesničky pohlcené sídlišti, starý kostelík i moderní komunitní centrum a lidé s podobnou mentalitou jako na „Jižňáku“. Původně vystudoval sociologii a zabýval se průzkumem trhu. Mimo jiné zkoumal vliv reklamy na prodej zboží v Tescu. Už předtím ale došlo v jeho životě ke změně, která předurčila jeho další cestu.
Většina kněží pochází z věřících rodin. Jak jste se dostal k víře vy?
Jsem z nevěřící rodiny, dokonce ani babička nebyla věřící. V mládí jsem si přečetl knížku Školák Kája Mařík (pod pseudonymem Felix Háj ji napsala katolická spisovatelka Marie Wagnerová Černá – pozn. red.) a chtěl jsem být jako on. A protože Kája chodil do kostela, začal jsem tam chodit taky. V tom kostele byl kněz, který měl vynikající kázání, natáhl tam tehdy spoustu mladých lidí a tamní farnost byla velmi živá. (Podobně jako v 90. letech tady ve Stodůlkách.) A tak jsem uvěřil v Boha a v roce 1996 se v patnácti letech nechal pokřtít. Po střední škole jsem vystudoval sociologii a pak jsem pracoval ve firmě, která se zabývala průzkumem trhu. To byla velmi zajímavá práce, zkušenost s dravým byznysem. Zejména ta skutečnost, že i v byznyse lze být poctivý.
A pak jste se najednou rozhodl pro kněžské povolání?
To přišlo samozřejmě postupně. Já jsem žil běžným studentským životem a měl jsem také přítelkyni. Ale současně se sociologií jsem vystudoval také teologii a stále ve mně rostlo přesvědčení, že bych se tomu chtěl věnovat mnohem víc. A když jsem se odstěhoval od rodičů, měl svůj byt, auto, práci, definitivně jsem se rozhodl, že půjdu do semináře. To je formační zařízení pro budoucí kněze, něco jako kolej, kde se současně studuje i bydlí a je tam také určité duchovní vedení. Protože teologii už jsem měl vystudovanou, byl jsem poslán na postgraduální studia do Říma.
Tam jste získal titul S.L.D. Co to znamená?
Ten titul znamená „Sacrae Liturgiae Doctor“. V Římě jsem totiž studoval liturgiku, což je obor, který se zabývá bohoslužbou, její symbolikou a významem jednotlivých úkonů. Pro studenty liturgiky existuje zajímavá praxe – být pomocným papežským ceremoniářem. Díky ní jsem se dostal také do blízkosti papežů, Benedikta XVI. i Františka. To byla mimořádně silná zkušenost.
Co bylo tím hlavním, co jste si z Vatikánu přinesl?
Kromě několika setkání se Svatým Otcem bylo pro mne důležitým zjištěním, že lidé, kteří pracují v papežské kurii, jsou normální lidé, kteří hledají Boží království a snaží se dobře dělat svou práci. Žádní kariéristé, žádná zkostnatělost, jak by si někdy člověk na dálku mohl myslet.
Kdy jste se vrátil do Prahy?
Vrátil jsem v roce 2014 a hned nastoupil jako kaplan, tedy pomocný kněz, ve Stodůlkách. Současně jsem měl minulý rok na starosti farnost Ořech, kde jsem byl společně s téměř devadesátiletým páterem Bendou. Je velmi oblíbený i u mnoha lidí z našeho sídliště. Letos v červenci jsem tedy převzal farnost v Praze 13 po panu faráři Lodkovi.
Jak vnímáte rozdíl mezi venkovským kostelem, kde je jen pár lidí a kostelem v Praze, kde je sice plno, ale všichni jsou vlastně skoro anonymní…
Ořech není venkovská, nýbrž přípražská farnost, takže provést srovnání nejsem úplně kompetentní. Kostely s anonymní atmosférou jsou podle mne spíše v centru Prahy. V okrajových částech, jako jsou Stodůlky, je sice v kostele hodně lidí, ale také je zde silné a angažované jádro. Lidé vytvářejí blízké vztahy v rámci jedné generace i napříč generacemi a farnost tak uprostřed anonymního sídliště vytváří tradiční komunitu, kde se lidé znají, jejich děti spolu rostou, často se mezi sebou berou…
Nemáte pocit, že církev stárne?
V Praze církev naopak mládne. Také kostely v Praze 13 jsou plné mladých lidí. To je samozřejmě dáno především demograficky, mladí věřící se stěhují do Prahy za studiem nebo za prací. Ale každý rok také několik dospělých konvertitů přijímá křest. V Praze se také zlepšila situace, co se týká počtu kandidátů kněžství.
Jak vůbec může církev současnou generaci s tablety a telefony oslovit? Má nadále stavět na tradici nebo začít mluvit nějakou modernější řečí?
Mám dojem, že s novými technologiemi se církvi daří držet krok – v mobilních aplikacích máme Bibli i modlitební knihy, na youtube jsou videa pro ministranty, každý den na mobil přicházejí krátké texty k zamyšlení, už léta existuje katolická internetová poradna. Ale je jasné, že na tom to nestojí a že velkým bohatstvím církve jsou především osobní vztahy a také ticho k rozjímání a osobní modlitbě. Zpověď přes messenger nebo skype ani v budoucnu nebude možná (smích). Cestu k nejmladší generaci samozřejmě hledáme, dětem nabízíme výuku náboženství v Komunitním centru sv. Prokopa a rádi bychom také nabídli spolupráci školám na území Prahy 13.
Co především může víra lidem dát? Co znamená víra pro vás osobně?
Pro mě víra znamená vztah s Bohem, který je živý a osobní. Bohu můžu říkat „Ty“, což je podle mě úžasné. Bůh není neosobní energie, není vzdálený konstruktér, který kdysi natáhl svět klíčkem a už se o něj nestará. Bůh je nám blízko ve všem, co prožíváme, a ujímá se nás.
Tady se leckdo zeptá: Když je Bůh laskavý a milosrdný, jak může dopustit zlo a násilí?
To je samozřejmě oprávněná otázka. Odpověď není jednoduchá, ale stručně lze říci asi to, že Bůh zlo a násilí v žádném případě nechce; ale na druhou stranu pro něj má obrovskou cenu svoboda člověka. Když se lidé okolo nás rozhodují pro zlo, které nám ubližuje, někdy nás Bůh neochrání – protože respektuje svobodu také těch zlých.
Pak je ale na místě otázka: Má tedy vůbec smysl se modlit, když Bůh stejně třeba nezasáhne?
Modlitba má velký smysl! Kdysi jsem si vedl dokonce seznam svých modliteb s datem vyslyšení (smích). Nesmíme to ovšem chápat jako automat, do kterého hodíme přání, a ono se splní. Maminka také dítěti nedá automaticky všechno, co její potomek chce. Někdy mu třeba vysvětlí, že by mu to mohlo uškodit, nebo že to bude moci dostat později. A podobné je to s modlitbou. Ale při každé modlitbě roste náš vztah s dobrým Bohem, a to je důležité.
Kde se můžeme dozvědět více o programech a akcích farnosti?
O některých akcích v Komunitním centru sv. Prokopa se dočtete i v kalendáři akcí ve STOPu. Program bohoslužeb v obou kostelích a podrobný seznam akcí najdete na našem webu www.centrumbutovice.cz nebo na Facebooku Farnost Stodůlky. Tam jsou i všechny důležité kontakty. Těším se, že se budu s obyvateli Prahy 13 v následujících měsících a letech potkávat a že se postupně poznáme.