Nejlepší rodič
Dobrý den, paní doktorko. Je mi 18 let a studuju v posledním ročníku na gymnáziu. Moje máma je učitelka. Kromě toho, že pořád kontroluje, zda a co dělám, tak většinu věcí dělá za mne s odůvodněním, že bych to neudělala dostatečně správně. Přesněji řečeno, neudělala bych to tak jako ona. Nejdříve jsem se s ní hádala, ale pak jsem rezignovala. Takže nedělám nic a o všechno se stará moje máma. Vlastně to není špatné. Jen nevím, co a jak budu dělat, až s rodiči bydlet už nebudu – jestli mi to tedy někdy dovolí.“
„Dobrý den, paní doktorko. S mužem jsme se rozvedli, máme 11letého syna ve střídavé péči. Bývalý manžel chce, aby syn chodil sám do školy, dal mu klíče od bytu a chce, aby jezdil i sám autobusem. Dokonce ani svačiny mu nepřipravuje. O večerní přípravě do školy ani nemluvě. Odpoledne je syn u něho sám doma, má si ohřát večeři a udělat úkoly. Bývalý manžel chodí domů až pozdě odpoledne. Já jsem celé roky syna vozila a nadále vozím ráno až do školy, připravuju mu kvalitní svačiny, ze školy ho vyzvedává babička, ke které chodí pravidelně na obědy, protože mu ve školní jídelně nechutná. Každý den odpoledne se spolu učíme, aby měl dobré známky. Přístup bývalého manžela mi připadá nezodpovědný.“
Být kvalitním rodičem není jednoduché. Nikde neexistuje žádný přesný návod a každý si vytváří svoje rodinná pravidla. Většina rodičů dělá spoustu věcí pro své děti v dobrém úmyslu. Snaží se děti chránit a dát jim ty nejlepší podmínky pro život. To nejlepší ale rozhodně není nepřetržitý dohled a kontrola.
Děti potřebují přiměřeně bezpečný prostor, aby mohly vyzkoušet své schopnosti. Potřebují se učit, jak se některé věci dělají - nápodobou, ale i reálnou zkušeností. I když se jim něco nepovede nebo možná naopak právě v tu chvíli, se stávají samostatnější.
Přiměřeně věku je potřeba postupně popustit otěže. Aby z našeho dítěte mohl vyrůst člověk, který se o sebe postará. Drobnější zranění a neúspěchy tak dětem ve skutečnosti dodávají sebevědomí. Učí je, jaké jsou jejich limity, možná rizika a jak být co nejvíce odolní.
Přehnaná snaha udržovat dítě v naprosto sterilním dokonalém prostředí – čistotou i servírovanými službami, vede jen k nesamostatnosti a někdy i k úzkostné snaze uspět v dokonalém světě. Ten ale přece neexistuje. Naše děti v dospělosti nebudou žít v ideálním světě. Pokud si na drobné nezdary, nedokonalosti a komplikace nebudou postupně zvykat od malinka, nebudou umět v dospělém životě spokojeně žít. Drobné nedokonalosti ze strany rodiče mohou dítěti vlastně jen pomoci. Uvidí v rodiči reálnou osobu a až časem budou samy dospělí a také občas něco nezvládnou, vzpomenou si, že vlastně tak to máma nebo táta měli také a jsou to fajn lidi. Občasný párek k večeři, zapomenuté špinavé prádlo nebo nepochopení matematického úkolu ze strany rodiče mohou jen pomoci. Rodič může říct i nevím, nestihl jsem, pojď mi pomoci, najdeme nebo zkusíme to spolu.
Kromě přijetí nedokonalého přístupu je také dobře, když se dítě učí i ohleduplnosti. Není široko daleko jediné na světě. I rodič je člověk, i on má právo na nějaký čas pro svoje záliby, koníčky, potěšení. I rodič má právo na oddych. Nechtějme být dokonalými rodiči. Kromě toho, že to je nemožné, není to ani správné. Nasadili bychom našim dětem laťku příliš vysoko a ony by se pak mohly trápit, že to nezvládnou jako my. Každý člověk má právo chybovat, má právo být unavený, má právo být smutný, má právo si nechat pomoci od druhého. Nejvíc pro naše děti uděláme, když budou znát pravidla, jak život zrovna v naší rodině běží. A že když rodič udělá chybu a padne na dno, tak se po čase zase zvedne a žije dál.
Jako ve všem, extrémy škodí. Takže nezájem, neláska a samota jsou pro děti velmi špatné výchovné prostředí. Extrémní péče, dusivá láska a vykonávání činností místo našich dětí, aby se neunavily, nepolekaly nebo něco nepokazily, jsou ale stejně tak škodlivé.
Pro naše děti je nejlepší, když rodič jim je milujícím zázemím, oporou, rádcem i vlastním příkladem. Tolerujme chyby, svoje i našich dětí a důvěřujme svému dítěti a jeho schopnostem.
Všem čtenářům časopisu STOP přeji spolupráci, lásku a postupné předávání našich dovedností a zodpovědnosti našim dětem.