Na Havaji mám nevyřízené účty
Na Havaji mám nevyřízené účty
Triatlon je vytrvalostní sport zahrnující tři části – plavání, jízdu na kole a běh. První významnější triatlonový závod se uskutečnil v roce 1974, v roce 2000 v Sydney se poprvé objevil na olympiádě. Dnes patří mezi nejprestižnější na světě dva závody – Ironman Havaj a mistrovství světa Xterra, které se každoročně koná na ostrově Maui, druhém největším z osmi hlavních Havajských ostrovů. Až tam se letos probojoval jeden z našich nejlepších triatlonistů Štěpán Vidner.
Mistrovství světa na Havaji byl určitě vysněný cíl. Vraťme se alespoň krátce na začátek vaší sportovní kariéry.
V roce 1996, tedy asi v 6. třídě základní školy, jsem jen tak na zkoušku přišel na běžecký trénink místního oddílu Triatlon Sportklub Praha (TSK Praha). Tedy tenkrát jsem k tomu byl spíše donucen rodiči, abych se podle jejich slov stále neválel doma :-) . Od té doby se v tomto sportu pohybuji. Nejprve jako hladký triatlonista (závody na silničním kole), později, někdy v roce 2008, jsem přesedlal na terénní formu triatlonu, u nás a ve světě známou jako Xterra. Ta se jede na horském kole v terénu, i běhy jsou krosovější.
Stále startujete za TSK Praha?
Nejen to, nyní jsem i jeho předseda. Dost občanů náš klub dobře zná díky tomu, že pořádáme v Praze 13 dost oblíbené závody. Například Předvánoční běh Prokopským údolím nebo dubnový Butovický rohlík. Toho se od roku 1997 zúčastňuji zcela pravidelně. Myslím, že nikdo nemá víc účastí než já. To je pro mě „nejdůležitější“ závod sezony. Triatlon je náročný sport a tréninky zaberou spoustu času. Za tu řádku let, kdy náš oddíl v Praze 13 funguje, si ho přišlo zkusit hodně dětí, ale málokteré vydrželo delší dobu. Je to sice žrout času, ale určitě smysluplnější, než hrát doma hry na počítači. Já osobně jsem například spolu s tréninky zvládl vystudovat architekturu.
Kdy se ta tréninková dřina nějakým výraznějším úspěchem zúročí?
To je těžké, někdy ty úspěchy nepřijdou vůbec. Triatlonu, chcete-li být dobří, musíte dát opravdu hodně. Je to především vytrvalostní sport a výkonnost v daném roce se nasčítává i z předchozích let. Při mém pracovním vytížení se samozřejmě těžko mohu měřit s profíky, kteří mají o hodně víc času. Místo práce mohou trávit dlouhé hodiny na kole nebo v bazénu. Nám, pracujícím „amatérům“, zbývá pár hodin po práci a víkendy. To se snažím odtrénovat co nejvíce.
Kolik měří trať závodu?
Já jsem začínal s krátkým, tedy olympijským triatlonem. Závod je tak na dvě hodiny – plave se 1,5 km, na kole se jede 40 km a trať běhu měří 10 km. Teď dělám terénní triatlon a to je zhruba na 2,5 až 3 hodiny – plavání je stejné, také 1,5 km, na kole se jede 30 km, ale v terénu, takže to je náročnější. Zbývá ještě běh – délka je také 10 km, ale stejně jako u kola je trať daleko obtížnější.
Která část vás nejvíc baví?
Bývalo to kolo, ale dlouhými lety tréninku všech tří disciplín se to tak nějak vyrovnalo.
Kde trénujete?
S oddílem trénujeme v Podolí, kde je padesátimetrový bazén. A na kole? Většinou začínám v Prokopském údolí, zamířím někam za Prahu... Snažím se to střídat, abych nejezdil stále po těch samých okruzích. Hodně také natrénuji na soustředěních. Víte, kolik toho v rámci tréninků naplavete, najezdíte a naběháte? Za rok naplavu od 150 do 200 kilometrů, na kole je to 6 až 8 000 a zhruba 1 000 kilometrů naběhám. Víc toho při práci nestihnu. Profíci natrénují až třikrát tolik.
Vy jste nikdy neuvažoval o profi dráze?
To bych musel daleko víc trénovat už v době, kdy jsem byl ještě ve škole, což jsem tak trochu propásnul. Navíc jsem měl dost často zdravotní problémy. Profík už ze mě zkrátka nebude. U nás se terénním triatlonem uživí tak jeden člověk, tím olympijským tři, možná čtyři. Triatlon není fotbal ani hokej. I když jsem teď byl v republice pátý a přede mnou byli vlastně jen poloprofesionálové a jeden profík, bez stálého zaměstnání by to nešlo.
Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Myslím, že fakt dobrá byla celá letošní sezona. V těch předešlých mě pokaždé v přípravě na závody zbrzdilo nějaké zranění nebo nemoc. Letos jsem mohl prodat vše, co jsem přes zimu natrénoval. Nakonec z toho byly výsledky, za které se myslím nemusím stydět. Jen namátkou – 6. místo v kategorii 25 – 29 let na srpnovém Mistrovství světa ITU v terénním triatlonu v německé Žitavě, celkově 18. místo na světě mezi „amatéry“ všech věkových skupin; několik vítězství v Českém poháru v terénním triatlonu v kategorii 20 – 29 let; celkové hodnocení Českého poháru v terénním triatlonu (Xterra) – 1. v kategorii 20 - 29 let, celkem i s profíky 5. místo. A jako třešnička na dortu splněná kvalifikace na mistrovství světa na Havaji. Konečně jsem se dočkal. Například před dvěma lety jsem měl sezonu také dobře rozjetou, vypadalo to slibně, ale dostal jsem zánět ledvin, skončil v nemocnici a bylo po všem. Letos jsem měl dobré výsledky, vyhnuly se mi zdravotní problémy, vybojoval jsem kvalifikaci a sehnal sponzory, díky kterým jsem cestu na Havaj mohl uskutečnit. Poděkování patří firmám Ciat, Petlach TZB, Reflex, KSB, Hydronic Systems, Auto ESA a Janu Říhovi.
Mistrovství světa bylo koncem října, zážitky jsou čerstvé, tak povídejte. Jakých bylo těch pár dnů na Havaji?
Havaj je právem snem mnoha turistů a stoprocentně se tam dá prožít skvělá dovolená. Ale triatlon a Havaj, to je úplně jiný šálek kávy. Tam si člověk skutečně sáhne na dno. Vedro, vlhko, neuvěřitelně náročná trať, plavání ve vysokých vlnách... Jedním slovem – strašné. Přesto bych se tam chtěl ještě alespoň jednou vrátit. Cítím, že tam mám nevyřízené účty. :-)
Nevyřízené účty? To byste měl vysvětlit.
Zkrátka to nedopadlo podle mých představ. Nepodařilo se mi zúročit úspěšnou sezonu a bohužel mi nevydržela forma, kterou jsem měl v létě. Abych se mohl uvolnit v práci, musel jsem toho dost zvládnout a nebylo tolik času na trénování. Nebyl to propadák, ale určitě jsem měl letos na víc. Ve své kategorii jsem skončil dvanáctý (ze 43 závodníků), celkově, včetně profíků, kterých bylo asi šedesát, jsem obsadil 111. místo ze zhruba šesti set mužů.
Nesvazuje vám účast na takto prestižním závodu ruce a nohy?
Neřekl bych, nejsem taková hvězda. Možná, kdybych měl obhájit nějaké skvělé umístění... Jestli mi něco trochu svazovalo ruce, tak to byly obavy z plavání v moři. To byla totiž moje premiéra. Nikdy jsem v moři neplaval, takže jsem měl ze slané vody v puse a z vysokých vln trochu obavy. V moři se totiž dost špatně udržuje směr, protože bójku, která vás naviguje, vidíte jenom když jste na vlně. Ale zvládnul jsem to celkem dobře.
A co kolo a běh?
Kolo bylo fakt hodně náročné. Závod samotný startuje brzy ráno, aby nebylo takové vedro, ale než doplavete, už se pečete. Trať na Maui je hodně specifická – prudká stoupání, hodně zatáček, člověk zkrátka dostane zabrat. A běh? Kopcovitý přírodní terén s extrémními výběhy a seběhy, kmeny popadaných stromů, trať vede úplnou džunglí... Pro oko je to krásné, ale člověk už je tak vyřízený, že to snad ani nevnímá. Závěr je běh po pláži. Kdybyste si ale myslela, že běžíte po mokrém chladivém písečku, byla byste vedle. Až do cíle se boříte do písku suchého a rozpáleného. A když proběhnete cílem, ani nevěříte, že jste to zvládnul. Přesto doufám, že ještě bude nějaké příště.
Jsou sporty, kde jsou ještě poměrně mladí sportovci už za zenitem.
U vytrvalostních sportů je to jiné. Tady se můžete řadit mezi špičku i ve čtyřiceti. „Každá hodina“ tréninku vás výkonnostně posouvá dopředu, takže se klidně můžete i v pětatřiceti stále zlepšovat. Nejlepší Ironmani jsou ve věku 35 – 40 let. Proto mohu doufat, že dostanu-li ještě jednou šanci startovat na Havaji, bude výsledek lepší.
Nechcete tím ale říci, že máte špatné vzpomínky?
To určitě ne, byla to úžasná zkušenost. A špatné vzpomínky mít stoprocentně nebudu, vždyť jsem se tam zasnoubil.