Božský hlas z Brna
Pro řadu generací je jedním ze symbolů českých Vánoc Karel Gott. Jeho kouzelné vánoční písně jsou mnohaletou kulisou při pečení cukroví, balení a rozdávání dárků i nezbytném smýčení domácnosti. Že je jeho odkaz nesmrtelný dokazuje mimo jiné i mladý zpěvák z moravské metropole Kristián Šebek, který se svým projektem Můj vzor božský Karel ovládl koncem prázdnin náš Centrální park. Svým neuvěřitelným talentem, pokorou a srdcem na dlani ohromuje sály a sálky napříč republikou a rozdává lidem radost. Přijměte od nás jako dárek následující řádky.
Když jsem já byl tenkrát kluk
Narodil jsem se před pětadvaceti lety v Brně do hudební a divadelní rodiny. Maminka je zpěvačka a táta muzikálový herec. Většinu života jsem vyrůstal jako jedináček, ale od patnácti let mám dva malé sourozence, osmiletou sestřičku Terezku a desetiletého brášku Adámka. Stejně jako mně i jim maminka vždycky říkala a často kladla na srdce: Prosím vás, hlavně nebuďte zpěváci, nebuďte hudebníci, dělejte něco normálního, protože ta profese má nejen pozitiva, ale taky spoustu negativ. Sourozenci chodí na stejnou školu, jako jsem chodil já, jejich paní učitelky byly kdysi i moje paní učitelky, takže je automaticky hlásily do nejrůznějších pěveckých soutěží. Oba dva se různě umísťovali, první, druhé, třetí místo. Moji sestru to chytilo. Přestože si nejdříve přála stát se paní učitelkou, teď chce být zpěvačkou :-). Brácha, ten jakmile se jednou neumístil, tak ho to opustilo a přestalo bavit. Ale má zase jiné koníčky, věnuje se zvonům a zvonařství a přeje si být zvoníkem.
Nedokončená
Po skončení základní školy jsem začal studovat umělecko-manažerskou školu. Odsud jsem ale odešel a začal se naplno věnovat zpěvu. Přestoupil jsem na dálkové studium, nejprve obor sociální péče a později knihovnictví, ani jeden z nich jsem ale bohužel nedokončil. Když už jsem si říkal, že tu střední školu fakt dám, začalo období covidu. Musel jsem se nějak živit, všechno, co jsem do té doby dělal, se naprosto zhroutilo a zastavilo. Začal jsem jezdit jako kurýr, rozvážel jsem potraviny, a tak jsem od toho studia zase upustil.
Měl jsem rád a mám
Jako dítě jsem vyrůstal mezi hudbou. U nás se poslouchala hlavně ta starší, třeba Frank Sinatra nebo Elvis Presley, a to se mi moc líbilo. Později jsem zjistil, že některé jejich písně přezpíval Karel Gott, a jak ty písně zněly éterem, tak mě to k nim nějak celé dětství a dospívání vedlo. Maminka říká, že jsem uměl zpívat dřív než chodit, ale já myslím, že jsem se zpěvem začal v nějakých šesti sedmi letech :-). Dlouho jsem si říkal a byl přesvědčený, že hudba bude jenom koníček. Za poslední tři roky se to ale nějakým způsobem úplně otočilo a najednou je to moje obživa. Co se týče koníčků, v poslední době tolik volného času nemám, ale pro mě je práce koníčkem, já se bavím, i když pracuji.
Kostky jsou vrženy
Moje maminka má krásný a silný hlas, na svých koncertech zpívala Edith Piaf nebo třeba Hanu Hegerovou. Celé to bylo laděno tak šansonově a já jsem na ty koncerty rád jezdil s ní. Jednou, když mi bylo asi osm nebo deset let, mně řekla, jestli bych si taky nechtěl jednu písničku zazpívat. A pak to šlo postupně - jednu, dvě, tři - potom něco spolu... K písním Karla Gotta mě pak v období dospívání přivedli diváci. Jednou jsem si troufl zařadit jeho písničku, a jak jsem tak jezdil napříč republikou, začali za mnou ti diváci chodit, že by si jeho písně přáli slyšet víc. Myslím, že jedna z těch prvních písniček bylo Pár havraních copánků. Pro mě to bylo strašně odvážné rozhodnutí a měl jsem z toho opravdu veliký respekt. No ale přidával jsem jednu, druhou, třetí a najedou se to tak nějak stalo.
Podezírání
Jedna z nejčastějších otázek, které dostávám, je, jak je to možné, že je můj hlas tomu Karlovu tak podobný. Odpovídám vždycky stejně - nevím. Já pro to vůbec nic nedělám a to mě na tom nejvíc baví. Asi je to tím, že mám tuhle hudbu za celý život naposlouchanou. Tóny kladu tak, jak si myslím, že by se měly zpívat. Mám pocit, že ty nádherné kantilény si zaslouží takovou tu teplou barvu hlasu, kdy to krásně zní a tak nějak hladce poslouchá. Abych se snažil tam tu Karlovu barvu na sílu rvát nebo upravoval nějak tvář, abych tak zněl, tak to opravdu ne.
Věčný laik
Nemám žádné hudební vzdělání ani neumím noty. Tím, že hraju s patnáctičlenným orchestrem, tak je to někdy problém. Narážíme na to, že někdo řekne: „Zahrajeme si to od F, od C...“ a já vůbec nevím, o co jde. A tak čekám, až začnou hrát a někde se chytím :-). Když se mě novináři ptali, jaký mám rozsah, řekl jsem jim odsud posud :-). Všechno, co dnes ve zpěvu a v hudbě umím, mi vlastně jako jediná předala moje maminka.
Ptačí nářečí
Jsem hodně emotivní člověk, někdy mě oslovuje text, ale většinou hudba. Z toho důvodu se mi moc líbí písně z období divadla Apollo, ať už je to Konec ptačích árií, nebo Proč ptáci zpívají. Jednou z mých nejoblíbenějších je také Oči má sněhem zaváté. Na nějaký čas jsme ji z repertoáru vyřadili, a když jsem ji pak asi po čtyřech měsících zpíval, došlo mi, jak mi chybí, a zpívám ji zase.
To musím zvládnout sám
Říct, že zpívat Karlovy písně je těžké, je opravdu slabé slovo. On měl neuvěřitelný rozsah. Vždycky najdu nějakou, o které si myslím, že je stejně náročná jako ty předchozí, a zjistím, že je ještě náročnější. Takto to zatím pořád stoupá. Dlouho jsem si moc přál zařadit Proč ptáci zpívají, a když se to podařilo, tak můžu říct, že je to asi to nejtěžší, co jsem kdy v životě zpíval. Jde se tam od úplně spodních tónů do tak vysokých... Od té doby, co jeho písně zpívám a máme projekt Můj vzor božský Karel, tak se opravdu každý den rozezpívávám, alespoň brumendo, alespoň základní s klavírem, protože je vždycky poznat, když máme týden nebo čtrnáct dní mezi koncerty pauzu a je to pro mě varování, že cvičit musím i na dovolené.
Cestu znám jen já
Celou dramaturgii našeho koncertu, obsazení, výběr písní, texty, které na koncertech říkám, takové ty různé propojováky, to všechno dělám já. Je pro mě nesmírně důležité mít kontrolu nad vším, co říkám a co zpívám. Přeji si, abych písně na diváky přenášel tak, abych si za tím mohl stát. Z toho důvodu jsme odmítli všechny umělecké agentury, které za námi byly a nabízely, že by nám dělaly koncerty. Chci mít kontrolu nad vším, a tak si koncerty pořádáme sami. Když zpívám Karlovy písničky, cítím obrovskou odpovědnost a respekt. Před každým koncertem jsem nervózní, dosvědčili by to všichni, kdo jsou s námi v zákulisí. Už mám svoje rituály, takže deset minut před koncertem sklenice vody, pastilka islandského lišejníku, kterou cucám až do vteřiny, kdy jdu na jeviště.
Dny zázraků a přání
Moc jsem si vždycky přál potkat se s Karlem Gottem a navštívit jeho koncert. Nakonec jsem ho naživo opravdu viděl, to jsem ještě netušil, že je to jeden z posledních koncertů a že je to jeho vůbec poslední veřejný koncert v Brně. Sehnal jsem jenom jeden lístek úplně dozadu na bidýlko. Jsem rád, že jsem si to splnil, a přestože bylo vidět, že mu není dobře, že je unavený, tak ta energie v celé hale byla neskutečná. Zhruba ve stejné době jsem projevil zájem se s ním setkat, protože on byl jedním z mála, kterému nevadilo, že někdo zpívá jeho písně. Ze zdravotních důvodů to ale už nebylo možné. Jeho manažerka, paní Lída Sekaninová mi ale napsala: „Karel Gott by jistě s nadsázkou řekl, že máte dobrý vkus, když jste si vybral zpívat právě jeho písně.“ :-) Já o něm vím spoustu věcí zprostředkovaně. Jaký byl, jak jednal s lidmi, jaké bylo jeho vystupování za oponou, a nejenom od ostatních umělců, ale také od lidí z jiných pozic. Setkávám se se spoustou manažerů, zvukařů, osvětlovačů, lidí, kteří s ním pracovali, takže by mě hrozně zajímalo, jaký byl a co by mi řekl. Kdybych se s ním potkal, tak bych si samozřejmě moc přál, aby mě pochválil. On byl velký gentleman, takže věřím, že by mi nic ošklivého neřekl, i kdyby si to myslel, a že by to vyjádřil nějakým svým bonmotem. Měl dar říct věci krásně, i když byly negativní. Já bych se ho naopak zeptal, jaká ta desetiletí v šoubyznysu byla a jak to všechno ustál. Nebo co by třeba ze svého pohledu udělal jinak, co se hudby a jeho práce týká.
Hudba se mnou vchází
Troufnu si říct, že dvacet třicet procent návštěvníků našich koncertů jsou diváci, kteří už nás znají. Zbytek diváků je potom rozdělený na dvě poloviny. Na ty, kteří se těší na písně, které uslyší, a na ty, kteří si sednou do auditoria se založenýma rukama a výrazem tak se ukaž, to jsem teda zvědavý, co nám předvedeš. To vidím v prvním momentě, kdy vstupuji na pódium. Pro mě je veliká radost a ohromné zadostiučinění vidět, že devadesát procent těchto diváků si během prvních několika písní získáme a naladíme na tu správnou vlnu, protože si na nic nehrajeme. Já jsem si už od začátku moc přál, aby koncerty nebyly unylé. Chtěl jsem, aby diváci přišli a zpívali, bavili se, abychom večer prožili příjemně, aby se netvořila atmosféra smutku, patosu, nechci, aby to byl kýč. Na našich koncertech se pláče, směje, tají dech a já si myslím, že je to hlavně tím, co Karel Gott ve svých posluchačích zanechal. Opravdu většina lidí má jeho písně spojené s dětstvím, prvními láskami, vlastně s úplně celým životem. Za námi chodí lidé a říkají třeba: „Já jsem si vzpomněl během téhle písně, jak tatínek jednou přišel z práce a nesl mamince květiny, a když vcházel, tak na gramofonu pustil Karla Gotta.“ Lidé mi takto vypráví svoje příběhy a pláčou u toho, protože Karel byl více či méně součástí života každého z nás.
Můj refrén
Vlastní repertoár je věc, nad kterou jsem přemýšlel a stále přemýšlím. Když se na koncertech loučím s diváky, děkuji jim za to, že jsem tady mohl stát a že doufám, že jednou před ně budu moci předstoupit s vlastními písněmi, které je zaujmou. Bohužel, zatím se mi to nepodařilo, protože bych řekl, že v dnešní době je nouze o autory. Hudba je dneska úplně jinak koncipovaná, hodně se apeluje za snadno zapamatovatelnou melodii a jednoduchý projev ať už nástrojů, nebo zpěváka. Nemyslím to vůbec zle, ale já bych se asi nudil, kdybych většinu dnešních písní zpíval. Párkrát jsem si zkoušel napsat básničku sám, ale došel jsem pouze k rýmům jako láska-páska, růže-může, vědět-hledět :-). Věřím na setkání víc než na cokoli jiného, takže věřím, že se jednoho dne objeví někdo a všechno do sebe najednou zapadne.
Pocit sváteční
Nesmírnou ctí a potěšením pro mě bylo pozvání od paní Gottové na Karlův oficiální vzpomínkový koncert do O2 areny letos v listopadu. Oslovila mě jako jediného pokračovatele Karlových písní. Jednoho dne mi zazvonil telefon a ona mě pozvala, což je pro mě znamení, že svoji práci dělám dobře. Zazpíval jsem Ptačí medley, krásně zkomponovaný průřez písněmi z období bratří Štaidlů a celý koncert završil Lady Carneval. Byla to pro mě velká výzva a obrovská čest.
To vám byl dobrý rok
Končící rok byl naprosto nejintenzivnější a během něj se v podstatě změnil celý můj život. Kdyby mi vloni někdo pověděl, co se bude dít, tak se dobře zasměju a určitě mu neuvěřím. Všechno vlastně spustily dva „nepovedené“ koncerty v Břeclavi. Měsíc a půl předem jsme měli prodané tři vstupenky, a když jsme tam přijeli, potkali jsme na náměstí jediného člověka a ukázali mu náš plakát. S úkosem se na něj podíval a řekl, ať na to rovnou zapomeneme, že stejně nikdo nepřijde, protože v Břeclavi lidi nikam nechodí. Naštěstí, a to je slabé slovo, byl opravdu špatným prorokem. Nejen že nakonec diváci přišli, ale soudě podle atmosféry obou večerů se jim to celé nesmírně líbilo. Potom už se kolo roztočilo, protože lidé si to mezi sebou řeknou. Začala přicházet pozvání na rozhovory, společné turné s Leošem Marešem, pozvání do televizních pořadů, ale hlavně objíždění republiky s naším projektem. Celý ten rok jsem měl možnost potkávat spoustu nových lidí, poznal jsem tolik sálů v republice, co jsem nepoznal za celý život, nasbíral jsem spoustu zkušeností.
Jdi za štěstím
Pomyslným vyvrcholením letošního roku byly dva koncerty v pražské Lucerně. Když jsme velký koncert v Praze plánovali, toto místo bylo jasná volba. Přestože vůbec nevyhovuje moderním standardům, oplývá úžasným geniem loci a Karel Gott tam celý život vystupoval. My jsme se Praze trošku s ostychem vyhýbali. Když jsme přijeli, jako třeba k vám na Koncert pro park, vždycky jenom s malou ochutnávkou. Leoš Mareš říká, že Praha je jiná, a má samozřejmě pravdu. Vozíme obrovskou šou – patnáctičlenný orchestr, šedesát světel, v základním týmu jezdí na koncerty pětadvacet lidí, což je v některých sálech šestina hlediště :-). Jenže v Praze jsou na to lidé zvyklí, v každém divadle jsou velká světla a velký zvuk a každý den tu vystupuje nějaká hvězda, takže tady zaujmout diváka je nesmírně těžké. Ale kdykoli jsem do Prahy s tímhle strachem přijel, překvapilo mě, že diváci byli naprosto bezprostřední, usmívali se a bavili se s námi. A potvrdila to i Lucerna. Bylo to nádherné, dojemné pro nás pro všechny, diváci byli fantastičtí a já pevně věřím, že to nebylo naposledy, kdy jsme se viděli.
Jsou svátky
Vánoce trávím s maminkou, nevlastním tatínkem, sourozenci a babičkou. Maminka se snaží pokračovat v takových Vánocích, jako jsem měl já, takže pohádky – hlavně Tři oříšky pro Popelku nesmí chybět, cukroví, tradiční jídlo, sourozenci vyhlíží zlaté prasátko... Od té doby, co jsou ve věku, kdy už nejsou batolátka a Vánoce vnímají a prožívají, tak se i můj pohled na nejhezčí svátky v roce plynule a hezky trochu změnil. Vůbec nepodléhám vánočnímu shonu, a navíc mám letos tolik práce, poslední koncert máme dva dny před Štědrým dnem, a ještě odlétám pracovně do Kanady. Užívám si zpívání na náměstích pod vánočními stromy, rozsvěcím stromečky a vidím, jak to v každém městě prožívají jinak. Jediné, co mě mrzí, že není sníh. Pamatuju si, jak mě maminka v první třídě vozila do školy na saních :-). Obecně mám Vánoce moc rád. Už když dýchne takový ten konec podzimu, z rádií začne Karel Gott připomínat, že už se to blíží, evokuje to ve mně pocit Vánoc a klidu okolo nich.
Zvonky štěstí
Čtenářům přeji hlavně zdraví, protože po cestách republikou se seznamuji s tisícovkami osudů a čím dál víc chápu, že není-li zdraví, není nic. Přeji pocit spokojenosti a víru v setkání, protože nikdy nevíte, kdy potkáte člověka, který všechno změní.