STALO SE V PROSINCI
Všechno tak, jak má být
A přesto mohlo být všechno úplně jinak. O čemže je vlastně řeč? O pohádce, která měla přesně před padesáti lety na Štědrý den svoji televizní premiéru. Poprvé ji však diváci mohli spatřit již o rok dříve na podzim v pražském kině Blaník na Václavském náměstí. Po tomto uvedení zaznamenala takový úspěch, že se v kinech hrála až do června následujícího roku. Potom se nadobro zabydlela v našich obývacích pokojích a stala se jejich přirozenou vánoční součástí. Tušíte správně, jde o pohádku Tři oříšky pro Popelku, která nejkrásnější svátky v roce zpříjemňuje již několikáté generaci a mnozí si je bez ní ani nedovedou představit. Zasněženou bílou plání uhánějící Libuška Šafránková se svým princem Pavlem Trávníčkem je spolu s notoricky známou písničkou Karla Gotta tím, co si nejčastěji vybavíme.
ZDROJ: IMG.TOPKY.SK
Ale jak bylo řečeno v úvodu, nemuselo to tak vůbec být. Scénář k filmu napsal František Pavlíček, ale jako autorka je uváděna Bohumila Zelenková, neboť Pavlíčkovi v té době režim nedovolil pracovat. První nabídku se scénářem dostal režisér Jiří Menzel, ale tehdejší dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman s tímto výběrem nesouhlasil a scénář zadal Václavu Vorlíčkovi. Jedním z důvodů bylo i to, že Menzel nechtěl přistoupit na spolupráci s DEFA, což byl znárodněný filmový průmysl bývalé NDR a jeho produkce byla v Československu velmi populární. Vorlíček si pro pohádku vymyslel bohatou výpravu, proto na spolupráci kývl a získal tím také daleko více finančních prostředků. Režisér chtěl příběh o Popelce zasadit do horkého léta mezi zelené stromy a zurčící potůčky. V říjnu roku 1972 však přijeli do Prahy zástupci DEFA s tím, že mají na prosinec a leden volných osm set lidí. A tak se zimě musel celý scénář přizpůsobit. Díky zimnímu prostředí a hudbě Karla Svobody se zvonečky dostala pohádka vánoční atmosféru. Samozřejmě že předlohou k námětu byla klasická pohádka O Popelce od Boženy Němcové. Kdo ji ovšem četl, doznal, že s tou filmovou nemá mnoho společného. Pohádka Němcové je spíše hororově laděná a samotná Popelka je ztvárněná jako unylá, trpící a špinavá. Naopak ta filmová je energická a vzpurná dívka, která umí jezdit na koni, střílet z kuše a nebojí se princi odporovat. Kořením filmu je laskavý a přátelský humor servírovaný zejména vedlejšími postavami, které ztvárnily komické typy herců, jako byli Vladimír Menšík, Jan Libíček nebo Helena Růžičková. Co se týče dvou hlavních postav, ani tady nezůstal kámen na kameni. Na obě role probíhaly po celé zemi rozsáhlé konkurzy. Původně měla Popelku hrát blondýnka Jana Preissová, která však nakonec roli kvůli svému těhotenství nedostala. Pak si kdosi ve štábu vzpomněl na mladinkou herečku, která v Babičce ztvárnila Barunku, a od té doby se Popelka rovná Libuška. Na kamerových zkouškách se pro roli prince uvažovalo o Janu Hrušínském nebo Janu Drbohlavovi, který nakonec ztvárnil Vítka. Režisér si nakonec vybral čerstvého absolventa pražské konzervatoře Pavla Trávníčka. Roli ovšem musel namluvit Petr Svojtka, neboť podle Vorlíčka měl Trávníček silný moravský přízvuk. Ústřední píseň Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš nahrál orchestr Ladislava Štaidla, slova napsal jeho bratr Jiří, a přestože je pohádka v Německu oblíbená skoro jako u nás, zní tam pouze instrumentální verze písně, protože Gott tehdy zpíval u konkurence hit Včelka Mája. Pozornému oku diváka také neuniklo několik filmových chyb, z nichž nejpropíranější je sloup s elektrickým vedením, který je v mlze vidět za Vinckem, když řeže v sadě dříví. A tak je jasné, že všechno je tak, jak má být, a určitě ještě minimálně padesát let bude.