Jedenapůlkrát jsem obešel zeměkouli
V září oslavil své 85. narozeniny bývalý československý atlet a olympionik Ladislav Moc ze Stodůlek. K významnému životnímu jubileu mu přišel pogratulovat a předat dárkový balíček Aleš Mareček, předseda sociálního výboru. Využili jsme příležitosti a oslavence trochu vyzpovídali.
Manželé Mocovi a gratulanti z radnice Prahy 13
V článku, který o vás kdysi napsal Ota Pavel v časopise Československý voják je zajímavá věta: Laďa Moc, ostýchavý blonďatý a kudrnatý kuchařík ze Zlaté Husy, kde v pepita saku vyráběl na salátplacu švédské mísy a ruská vajíčka, neměl na sport nikdy čas. Co vy na to?
Je to pravda. Do určité doby jsem se žádnému sportu nevěnoval a sklon k této činnosti jsem neměl ani po kom podědit. To, že si můj děda chodil vydělávat od Kolína až do Vídně, tenkrát samozřejmě pěšky, se asi nepočítá, že? Co jsem podědil, byl vztah ke kuchařině. Tatínek byl vynikající kuchař. Představte si, že dokonce vařil pro prezidenta Edvarda Beneše. Abych byl přesný, připravoval jídlo ve vlaku, kterým pan prezident po návratu z Anglie jezdil. Víte, čím jsem starší, tím častěji se sám sebe ptám: Je to skutečně pravda, že jsem před šedesáti lety vytvořil světový rekord, že jsem před pětapadesáti lety vybojoval 8. místo na olympijských hrách v Římě a desetkrát se stal mistrem Československa? A všechno vlastně odstartovala vojna.
Říká se, že vojna dělá z chlapců muže. Z vás navíc udělala uznávaného závodního chodce.
Ve svých jednadvaceti letech jsem byl odveden k protivzdušné obraně státu do karlínských kasáren. Jakmile se v Praze objevil nějaký chodecký závod, přihlásil náš velitel celou rotu na start se slovy: „Je to lepší než plánované pochodové cvičení.“ Startoval jsem na Maninském okruhu v Holešovicích a hned potom na padesátce Praha–Poděbrady. A ta padesátka se stala mým osudem. Došel jsem ji hned napoprvé dobře. Dokonce se mi podařilo porazit úspěšného Nora Sponberga. Tehdy za mnou přišel předseda české chodecké komise Jan Svoboda a pronesl motivující slova: „Láďo, kdybys skutečně zatrénoval...!“ V roce 1953 mě převeleli z Prahy do Jihlavy a v době volna jsem tedy trénoval, trénoval a zase trénoval. A výkony každým měsícem stoupaly. Tehdy si nade mnou vzal patronát Dům armády Znojmo. Za jeho péči jsem koncem roku 1955 vyhlásil, že na jejich nově vybudovaném atletickém stadionu překonám československý rekord na 50 kilometrů. No, a nakonec z toho byl časem 4:27:27 hod. rekord světový. Svůj světový rekord jsem ještě překonal, a to 21. června 1956 v Praze na Strahově. Od roku 1956 jsem startoval v dresu Dukly a do roku 1964 vyhrával skoro všechny domácí i mnohé zahraniční závody. Tehdy to v Dukle bylo tak, že každý reprezentant musel mít určitou vizi, co bude dělat, až s reprezentací skončí. Já jsem řekl: „Jsem kuchař a rád bych dělal hotelovou školu.“ Takže při sportu jsem ještě dělal hotelovku v Mariánských Lázních a po jejím skončení ještě dvouletou hospodářskou školu.
V cíli chodeckého závodu v Králově Dvoře
Ze Zlaté Husy jste se dostal až na olympiádu.
V roce 1956 jsem byl nominován na XVI. letní olympijské hry v australském Melbourne. Všechno bylo schválené, připravené, ale den před odjezdem mi řekli, že státní bezpečnost nedoporučuje, abych jel. Byla to obrovská škoda, protože jsem v tu dobu podával ty nejlepší výkony ve své sportovní kariéře. Za čtyři roky jsem startoval na olympiádě v Římě, ale to už nebylo ono. V roce 1964 jsem svou závodní činnost ukončil a vedle trenérské práce jsem se věnoval pořádání závodu Praha-Poděbrady jako ředitel. V této práci mi jako hospodář pomáhal můj báječný kamarád Lexa Bílek, který byl rovněž úspěšný chodecký reprezentant. Na závod Praha- Poděbrady přijížděli i přední světoví chodci z Itálie, Velké Británie, Švédska, Švýcarska, Ruska, Litvy, Německa, ale i z mimoevropských států. Poté co jsem byl převelen na Slovensko, převzali funkci pořádání chodeckých závodů v Poděbradech Petr Kratochvíl a Zdeněk Simon a musím přiznat, že také oni si vedli skvěle.
Jaký vítr vás zavál na Slovensko?
V roce 1970 za mnou přišel plukovník Imrich Gibala s tím, že zakládají Duklu Banská Bystrica. Na rozmyšlenou, zda s ním do toho půjdu, mi dal celých 24 hodin.☺ A tak začala další etapa mého života, ta trenérská. Měl jsem štěstí, že do své skupiny jsem dostal velmi talentované a obětavé chodce, kteří tehdy tvořili reprezentační družstvo Československa. Kluci byli výborní a v družstvech i v jednotlivcích si vedli skvěle. Jozef Pribilinec získal zlatou olympijskou medaili, Pavol Blažek se stal mistrem Evropy… Na Slovensku se nám narodili dvě děti a přesto, že nám tam bylo dobře, chtěl jsem zpátky do Prahy. A co se nestalo? Přišel za mnou místopředseda ÚV ČSTV doktor Dušek s tím, že by mě v Praze potřeboval a bylo rozhodnuto. Vyměnili jsme byt a už dvacet let jsme tady na třináctce. Máte představu, kolik kilometrů jste nachodil? Já jsem si vedl deníky, kam jsem si zapisoval, kolik jsem toho při trénincích a na závodech nachodil. Těch deníků je dvanáct a kilometrů? Tak těch je 60 000. Je to neuvěřitelné, ale jedenapůlkrát jsem obešel zeměkouli. Na olympiádu jste byl nominován ještě jednou. Nejdůležitější v mém životě jsou tři etapy k získání pocitu životního štěstí. Jsou to závod Praha–Poděbrady, trenérské působení na Slovensku a úspěšná činnost rozhodčího. Za celoživotní angažovanost ve sportu, pořádání mezinárodních závodů, spravedlivé rozhodování v chodeckém sportu a fair play jednání mezi sportovci a rozhodčími jsem byl Mezinárodním olympijským výborem ke svým pětašedesátinám nominován jako vrchník chodeckých závodů na Olympijské hry 1996 do Atlanty.
Jako sportovec jste vybojoval řadu medailí, jako trenér, rozhodčí a také funkcionář jste obdržel nejedno ocenění a čestné uznání. Životního štěstí se vám tedy dostalo měrou vrchovatou.
Ano. Navíc mám dvě báječné děti a skvělou manželku, s kterou brzy oslavíme zlatou svatbu. Vždycky jsem si přál, abych tady zanechal stopu, kterou nesmaže čas. Snad se mi to podařilo.