Sny je třeba PROSAZovat
Možná jste ji viděli v Nových Butovicích ujíždět na elektrickém vozíku. Šátek jí vlaje a jede tak rychle, že jí chodec nestačí. Má totiž nabitý program, ale vždy je usměvavá, přátelská a optimistická. Čas na rozhovor si ráda našla. Žena, která proměnila svůj handicap v devizu - ředitelka společnosti Prosaz Ing. Iveta Pešková. Od dětství trpí vrozenou vadou, která ji odkázala na invalidní vozík. Přestože stále potřebuje pomoc asistenta, rozhodla se sama pomáhat. Žije naplno a odvede více práce než mnohý zcela zdravý člověk. Ví, že nic není zadarmo a že svoje plány a sny je nutné prosazovat. A tak přesně před 25 lety, 1. října 1991, založila sdružení Prosaz na pomoc zdravotně postiženým lidem. V roce 1997 obdržela Cenu Olgy Havlové. Podílela se na pořádání světové abilympiády konané v roce 2000 v Praze.
Jaké byly začátky Prosazu?
Před těmi 25 lety jsme vznikli jako občanské sdružení zdravotně postižené mládeže. Byla jsem zvolena předsedkyní, dělala jsem to dobrovolně a přitom jsem chodila normálně do zaměstnání. Jenže pak se začala práce nabalovat, měnily se předpisy, z euforie to přešlo v „seriózní činnost“ a tak jsme se v roce 2000 s kolegou Michalem Polonyim rozhodli, že to zkusíme rozjet a stali jsme se prvními zaměstnanci Prosazu.
Vzpomínáte si na první samostatnou akci Prosazu?
Mně to časově trochu splývá, protože jsem od mládí jezdila na různé akce. V podstatě v každém větším městě byl Svaz invalidů a většinou také Klub zdravotně postižené mládeže. Dělaly se různé víkendy, kdy domácí klub připravoval program pro ostatní a příště se to zase otočilo a hostitelem byl jiný klub. Díky tomu jsem poznala celou Českou republiku. Ale první akcí, kterou jsme jako Prosaz uspořádali, bylo potápění. Dneska už je potápění zdravotně postižených běžné, na profesionální úrovni, ale my jsme byli úplně první, kteří jsme potopili zdravotně postiženého (smích).
To jste začali už takhle brzy? Kolik se zúčastnilo lidí?
Hodně, asi 40 lidí. Ale začalo to vlastně v Tunisku, kde jsme se na dovolené seznámili s profesionálním potápěčem Rudolfem Ďurčem, který nám nabídl, že nás taky potopí. Já jsem hrozně nechtěla, mám z vody panickou hrůzu, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit a kamarádi taky. A tak jsme se rozhodli, že to zorganizujeme i u nás. Rudolf sehnal partu potápěčů, měli jsme i doktora a první potápění proběhlo ve 4 metry hlubokém bazénu ve Strakonicích. Lidem se to strašně zalíbilo, začali jsme to dělat pravidelně a po čtyřech letech jsme měli dokonce profesionálního postiženého potápěče. Později to začalo být finančně velmi náročné, ti lepší se osamostatnili a my už jsme nemohli investovat do nových začátečníků. Tak jsme to postupně opustili.
Jaké byly vaše další aktivity?
Zpočátku především kulturní a sportovní – potápění, střelba ze vzduchovky, ples nebo zábava, výlet do zoo… V roce 1999 jsem se přestěhovala do domu v Kodymově ulici, kde je hodně vozíčkářů. A lidé se na mě, že jsem v tom Prosazu, začali obracet s různými dotazy a prosbami o pomoc (příspěvky, kompenzační pomůcky). Zájem o ty společenské akce poklesl, protože se změnily možnosti a zdravotně postižení se začali mnohem více stýkat se zdravými lidmi. A já jsem cítila potřebu nějakého profesionálního zastoupení těch lidí, když mají nějaký problém, a začala se mnohem více věnovat sociálním službám. Kulturní a sportovní akce občas děláme (ples, setkání v ubytovacím zařízení v Líchovech), ale ta hlavní práce je sociálně-zdravotní. Zřídili jsme dvě chráněné dílny, kde nabízíme zaměstnání, máme domácí zdravotní péči (od roku 2007) i pečovatelskou službu. Bohužel jsme museli zrušit sociální poradenství s krizovou linkou. Byla hodnocena skvěle, ale dotaci jsme nedostali. Od roku 2002 rozvíjíme asistenční služby a jsme 2. nebo 3. největším poskytovatelem Praze. Velkým problémem je ale nedostatek asistentů. Málokdo to chce dělat, protože je to práce společensky velmi degradovaná a přitom tak strašně důležitá. Já můžu díky asistentovi normálně pracovat, zajišťovat služby, což bych bez asistenta nemohla. Asistenty stále zoufale hledáme. Po 16 letech jsme se rozrostli na společnost s 90 zaměstnanci. Máme asi 15 asistentů (potřebovali bychom 30), 18 zdravotních sester na vedlejší pracovní poměr, pracovníky rekreačního střediska v Líchovech a zaměstnance chráněných dílen. V loňském roce jsme získali certifikát ISO, což dokládá kvalitu našich služeb.
Máte štěstí na spolupracovníky?
Mám. Začínali jsme s Michalem Polonyim ve dvou. Ani jsme se za ta léta moc nehádali. Opravdu jsme si sedli, vycházíme spolu a máme podobné názory. Jsem moc ráda, že ho mám a ani nevím, jestli si to uvědomuje, jak jsem za něj ráda. Taky musím zmínit Haničku Hübnerovou, která byla jedním z prvních obětavých zaměstnanců a končila letos jenom proto, že jí bylo 70 let. Nesmím opomenout tajemníka Jiřího Ročka, který tu pracuje 7 let a velmi nám pomáhá. Ale samozřejmě chci ze srdce poděkovat všem zaměstnancům za práci, kterou odvádějí. Jsem asi dost přísná, ale dobré práci si velmi vážím.
Dlouho Prosaz sídlil jen v Praze 13, nyní jste se rozrostli…
Ano, protože se nepodařilo v Praze 13 získat dostatečně velké prostory, museli jsme se částečně přestěhovat. V Praze 4 teď máme také chráněnou dílnu, zázemí pro domácí péči, sociální služby a dispečink.
Jaké máte plány?
Rozhodně chceme rozšiřovat a zkvalitňovat asistenční služby, např. aby klienti nemuseli jít spát v sedm, ale mohli mít asistenta, který je uloží třeba v deset. To jsou detaily, ale velmi důležité. Mým snem do budoucna by bylo zavést i nějaké odlehčovací služby s ubytováním, malý penziónek pro zdravotně postižené seniory nebo mladší klienty, když přijdou o rodiče, kteří se o ně starali.
Odpočíváte vůbec někdy? Co děláte, když odpočíváte?
Přemýšlím o tom, co budu dělat (smích). Ne, užívám si. Mám teď dva a půl roku přítele Honzu, a tak jezdíme, poznáváme, chodíme do divadla. Byli jsme na dovolené v Itálii a předtím v Německu. Tam jsem byla na průzkumu v hotelu uzpůsobeném pro vozíčkáře. Měli nejen perfektní záchody, ale třeba jsem si tam dokonce mohla zahrát z vozíku kuželky.
Jak můžeme Prosazu pomoci?
Chcete-li Prosaz podpořit, můžete zaslat finanční příspěvek na účet číslo 222 412 4028/5500 (u Raiffeisenbank) nebo zasláním dárcovské SMS za 30 Kč ve tvaru: DMS DOMAJEDOMA na telefonní číslo 87 777. Všechny služby a aktivity najdete na www.prosaz.cz.