STALO SE V ŘÍJNU
Vyšší dívčí
Potřebujeme-li označit něco složitého nebo náročného, něco, co vyžaduje vyšší míru kompetencí či zkušeností, zvykli jsme si o tom říci, že je to „vyšší dívčí“. Přemýšleli jste někdy nad tím, kde se toto rčení vlastně vzalo? Pochází z názvu Vyšší dívčí školy v Praze, která byla založena 1. října 1863 jako první pokračovací škola pro dívky v českých zemích a poskytovala vzdělání na mnohem větší úrovni, než pro ně bylo tehdy běžné. K jejímu vzniku dali podnět čeští obrozenci kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové - Palacké a podporu myšlenky přinesl také rok 1861, kdy Češi získali majoritu v městské radě. Ještě téhož roku, přičiněním purkmistra Františka Václava Pštrosse z pražského magistrátu, bylo odsouhlaseno založení vyšší dívčí školy pod vedením Viléma Gablera, který poprvé představil nevídaný koncept třídních učitelek dbajících o kázeň, výchovu a blaho svých žákyň. Nejprve sídlila v bývalé piaristické koleji v Panské ulici, na rok se přesunula do dnešní Navrátilovy ulice, aby se nakonec usadila o kousek dál, na místo bývalé kovárny na rohu Školské a Vodičkovy, kde přijímala žákyně až do roku 1945.
ZDROJ: WWW.DUMAZAHRADA.CZ
Projekt budovy v českém novorenesančním slohu vypracoval architekt Ignác Ullmann a na jeho základě stavitel František Havel zhotovil mohutnou dvoupatrovou budovu, skoro by se dalo říci palác, s výrazným středověkým rizalitem, který je ukončený atikou. Trojkřídlá stavba na první pohled zaujme velkým množstvím dekoru v čele se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Scheiwla. Škola měla deset prostorných učeben, pět kabinetů, sborovnu, ředitelnu a ředitelův byt. Velkou pozornost architekt věnoval schodišti a prostorovým chodbám, které vzbuzují do dnešních dnů úctu a obdiv návštěvníků. Školu navštěvovaly dívky po ukončení pěti ročníků školy obecné. Zápisné stálo dva zlaté, výuka přišla rodiče na pět zlatých měsíčně, přičemž škola měla šest ročníků, stejně jako tehdejší gymnázia. Vyučovacím jazykem byla čeština, dívky mohly studovat také němčinu a francouzštinu, v pozdějších ročnících si volily ještě ruštinu, polštinu nebo angličtinu. Nešlo ovšem o střední školu v tom smyslu, jak jej chápeme dnes. Jejím posláním nebylo připravit žačky na studium na vysoké škole nebo na práci. Hlavním cílem bylo připravit je na rodinný život, tak aby byly schopné vychovávat děti, být dobrou hospodyní a ušlechtilou a laskavou společnicí pro manžela. A tak se zde kromě počtů, krasopisu, zeměpisu, přírodopisu, zpěvu, hry na klavír a kreslení vyučovalo také šití na stroji, vyšívání, péče o dítě, vaření a zdravověda. Mezi absolventky patřila budoucí první pražská lékařka Bohuslava Kecková, malířka Zdenka Braunerová, která se jako první žena proháněla po Zbraslavi na kole v kalhotách, a operní diva Ema Destinová. Svoje znalosti žákyním předávala třeba cestovatelka Barbora Markéta Eilášová, která jako první Češka cestovala kolem světa, krasopis zde vyučoval odborník na kaligrafii a pozdější manžel spisovatelky Karoliny Světlé Petr Mužák a jedním z ředitelů byl Bedřich Frida, bratr Jaroslava Fridy, který je známý pod pseudonymem Vrchlický. S koncem druhé světové války dívčí školu ve Školské ulici nahradila základní škola, která zde sídlí dodnes.