Zábava a veselé příběhy starých Stodůláků
Zábava a veselé příběhy starých Stodůláků
Pamětníci časů dávno minulých vzpomínají nejen na smutné chvíle spojené s válkou, jak jsme o tom psali v minulém čísle, ale ještě raději si připomínají veselé historky ze života Stodůlek. Vyslechla jsem jich hodně. Mnohé z nich mě pobavily, byly srozumitelné a nadčasové. U jiných jsem si uvědomila, že se jim dnes zasmějí jen ti, kdo dříve znali místní obyvatele a prostředí vesnice. Vtip a směšnost také často vyzní jen v podobě lidového vyprávění. Vybírám několik drobných příběhů, o nichž se domnívám, že osloví i dnešní čtenáře.
Kdyby se člověk žijící v Praze 13 prošel Stodůlkami před 1. světovou válkou, nepoznal by je. Stodůlky byly dříve klidná vesnice, obehnaná poli a loukami, nikoli panelovými domy, jako je tomu dnes. Pamětníci vyprávějí: „Když napadl sníh, jako děti jsme sáňkovali a jeli jsme na saních od hřbitova až k dnešnímu Kulturnímu domu Mlejn.“
Stodůlky končily na území dnešní Nové Kolonie. Tam, co je dnes Vitana, stálo kino neboli biograf, jak se tehdy říkalo. Za ním velké zahradnictví Čížek a pak už jen pole. Původně se budova dnešní Vitany stavěla jako hotel: dole byla restaurace a nahoře pokoje. Sál tohoto prvorepublikového hotelu Jílek se nejčastěji využíval k promítání. Byl dostatečně velký a obehnaný balkónem. Topilo se v něm v kamínkách a v místnosti byly přistaveny židle. Když bylo potřeba, židle se vyklidily a v sále se tancovalo. Všechny spolky tam pořádaly ples. Po dokončení kulturního domu v roce 1955 se na nějaký čas biograf přestěhoval, ale sál pořád sloužil stodůleckým občanům pro pouťové, posvícenské i masopustní zábavy. „Pepícká“ zábava už ohlašovala blížící se jaro.
Pamětníci se zmiňují, že obyvatelstvo obce Stodůlky se sociálně i politicky dělilo na dvě skupiny a scházelo se ve čtyřech různých stodůleckých hospodách: nejdříve to byl dělnický hostinec Na Staré; později jeho majitel Josef Kejha postavil hostinec Na Nové. V hostinci Na Nové se scházívali dělníci - dělnické spolky tu konaly své schůze nebo zábavy a cvičila v něm Dělnická tělovýchovná jednota. V této hospodě se hrálo ochotnické divadlo a tancovalo se. Velmi zdařilé bylo např. představení Jiráskovy Lucerny z roku 1924. V restauraci U Fafků se konaly plesy sokolů a hasičů, u Slovana se scházívali sedláci, působily tam zpěvácký spolek, který též hrál divadlo, a myslivecká jednota.
Na zábavy chodili i starší lidé „okukovat“. Seděli na balkóně a povídali si, kdo s kým tancuje, komu to dneska večer slušelo nebo naopak a kdo si koho namlouvá. Ve vesnici se nic neutajilo, ale lidé žili ve větší pospolitosti. Někdy se při zábavách strhla rvačka, chlapi se poprali a vyskákali oknem. Druhý den se zase usmířili a za týden se šlo znova.
V obecném povědomí panuje názor, že se scházejí ženské „na drby“. Ve Stodůlkách chodili „na drby“ i chlapi! Z Klímovic zahrady vedla vrata do polí (dnes se tam tyčí paneláky) a zeď natočená k vratům, u zdi stála lavička. Tam za humny besedovali staří Stodůláci. V zimě se setkávali u kováře Kratochvíla a koláře Fárky a většinou vzpomínali na 1. světovou válku, jejichž bojištěm prošli buď oni sami, nebo někdo z jejich rodin.
Za humny se v roce 1961 natáčela historická balada režiséra Františka Vláčila Ďáblova past s tehdy populární Karlou Chadimovou v hlavní roli. Některé záběry se točily u Hříbků, to je dnes dům paní Růženy Havránkové. Chadimová tam přes zeď hází věneček.
Ve Stodůlkách se vyskytovala velmi často stejná jména, z nichž bezkonkurenčně převažovalo jméno Kejha. Proto se nositelé tohoto jména odlišovali tím, že se nazývali přezdívkami. Ty byly dány jejich povoláním nebo místem, kde bydlili. Ve Stodůlkách žili např. Kejha plaňko, Kejha kostelník, Kejha kapelník, Kejha bubeník, Kejha varhaník, Kejha z Branky, Kejha kliďas. Někdy jména přetrvávala svého majitele, např. roku 1690 statek čp. 32 převzal Matěj Hříbek ze Smíchova. Roku 1819 ho koupil Jakub Havlůj, ale stále se tam říkalo u Hříbků. O původu některých přezdívek se dnes již můžeme jen dohadovat: v hospodě U Slovana se říkávalo u Cilingrů a šenkoval tam hospodský Kejha alias Tatar. Majiteli autobusu Boháčovi se říkalo Barchánek.
Pro cizí lidi, kteří se sem přistěhovali, z toho plynula řada legračních, ale někdy i trapných nedorozumění. Václav Kašpar byl v rajchu v Německu a přivezl si tam odtud manželku Helenu z Kašperských hor. Jednou byla na poli. Přišel tam starej Zejka a řekl: „Co tady děláte, na tom poli?“ „Žnu tady trávu. Co je vám do toho? To je ňákýho Zejky.“ A on říká: „To jsem já!“ A přitom se jmenoval Tůma! Ale i na voze měl cedulku Zejka. Dodnes jeho potomek, podnikatel Zdeněk Tůma z Řeporyj, má napsáno v logu své firmy Tůma a pod tím Zejka. Ochraňuje si přezdívku. Přezdívka se datuje až k roku 1657, kdy statek čp. 20 vlastnil Jan Zejka.
Na závěr několik úsměvných příhod převzatých z vyprávění místních pamětníků:
Na zábavách v hotelu Jílek hrával se svou kapelou i hudebník a skladatel Karel Valdauf. Jezdil sem svou Škodou Populár. Po skončení jedné zábavy přišel k autu a našel ho na špalkách. Od té doby nechtěl Stodůlky ani vidět.
I na posledním rozloučení se lidé zasmáli, např. když pan František Dvorský řekl při proslovu na pohřbu fotbalisty Jendy Helta: „Bylo nás jedenáct, už je nás deset. Buď zdráv a spi sladce.“ Z pohřbu se šlo hrát do hospody U Fafků, brzy se rozproudila zábava. Už když se šlo ze hřbitova, kapela hrála veselou.
„Jednou jsme jeli od JZD do divadla a Standa Stejskal spadl v Adrii ze židle. Při představení usnul a jak bylo sedadlo sklápěcí, překlopilo se to s ním a už ležel na zemi. Bouchl se o opěradlo, to se sklaplo a on nemohl vylézt. Celé divadlo se smálo.“
Na psaní tohoto článku se podíleli stodůlečtí pamětníci, především pan Vojtěch Kejha a František Vlasák. Děkuji jim za pomoc.