Stalo se v únoru: Právě se vracím z Hradu
Většině z nás se vybaví, pod dojmem dlouholeté masáže soudruhů, balkon paláce Kinských na Staroměstském náměstí s triumfujícím Gottwaldem. Ta slova znamenala na dalších 40 let, s malým nadechnutím v roce 1968, konec nadějím a víry obyvatel Československa v lepší demokratický život. Zkušenost s předválečnou krizí, mnichovskou bezmocí a válkou dala jasnou představu o tom, co už nikdo nechtěl zažít. Přesto se od roku 1946, za podpory všehoschopných soudruhů, před očima všech lidí, řítila s rachotem k zemi jejich vlastní republika. Tenkrát dospěl a vládu převzal většinový a pohodlný, alibistický a dodnes vítězící přístup k veřejným věcem, spočívající v tom, že „oni“ (asi politici, prezident a parlament) se postarají. Dnes i tenkrát. Politici, až na čestné výjimky, tak dlouho bezzubě taktizovali, až to prokaučovali, s vlastním demisním gólem, do vítězného února. Pak říkali, že prezident se měl postarat. Ne, my jsme se nestarali a nestaráme o to, kde žijeme, o vlastní veřejný život. Tenkrát i dnes. A máme skvělou výmluvu – za všechno můžou „oni“. A my, oběti, pak můžeme dál jen na všechno nadávat. A mimochodem, ten proslov o vracení se z Hradu nepřednesl Gottwald triumfálně z balkonu paláce Kinských na Staroměstském náměstí, jak jsme se učili ve škole. Pronesl ho s topornou snahou o udržení rovnováhy a s dlouhými orientačními pauzami, z korby náklaďáku na Václaváku. Starejme se.