Nástroj číslo jedna
Jindřich Pavliš je náš soused z Velké Ohrady, jehož doménou se stala hudba. Na profesionální úrovni se jí věnuje třicet let a je zakládajícím členem orchestru Prague Philharmonia, stejně jako souboru Clarinet Factory. V obou tělesech samozřejmě hraje aktivně dodnes, a navíc působí jako pedagog na plzeňské konzervatoři.
Kdy jste v sobě objevil muzikantského ducha?
K hudbě jsem tíhnul od malička. Pravdou je, že jsem vlastně tíhnul k mnoha věcem a původně jsem chtěl být archeologem, antropologem nebo paleontologem. Jenže pocházím z malého města, kde k tomu nebyly příležitosti. Zato těch hudebních tam bylo hodně. Můj táta hrál na housle, a hlavně celá rodina byla taková muzikální. Scházeli jsme se o všech narozeninách, svatbách, o Vánocích, na oslavy všeho možného a při těchto příležitostech vzniklo něco jako rodinná kapela a hrálo se a zpívalo. Já jsem začínal s těmi houslemi. Na kytaru jsem balil holky. Táta mě na ni naučil hrát asi v devíti letech. Vozil jsem ji potom od všech možných táborů až po třídní srazy a díky kytaře jsem se stal nakonec docela oblíbený ve třídě, do té doby jsem tam byl trošku solitér. Nakonec se ale mým celoživotním nástrojem číslo jedna stal klarinet. Vybral jsem si ho, protože u nás ve Svitavách byl jeden moc sympatický učitel, starší pán, který měl hezký vztah k dětem, a hlavně toho hodně kolem muziky naučil.
Z koníčku se ale stal profesionální způsob obživy.
Když se zjistilo, že můj talent je asi o něco míň průměrný než ten u těch ostatních, tak mi bylo navrženo, jestli nechci zkusit přijímačky na konzervatoř v Pardubicích. Vzali mě a nastala obrovská dřina, jak to bývá u přerodu ze zájmové činnosti k profesionální. Znamená to denně čtyři až pět hodin hrát, přičemž nejhorších je prvních deset, dvanáct tisíc hodin :-). To znamená několik let, ale když tohle nepodstoupíte, nikdy se z vás profesionál nestane. Pokračoval jsem na HAMU v Praze a v Paříži na Conservatoire National Supérieur. Už za studií jsem nastoupil do nově vzniklého orchestru PKF, nyní Prague Philharmonia, který založil profesor Jiří Bělohlávek a také vznikl můj hlavní a srdcový projekt, soubor Clarinet Factory.
Pojďte nám jej přestavit.
Počátky souboru sahají do roku 1994. S Vojtěchem Nýdlem, Luďkem Bourou a Petrem „Pepínem“ Valáškem jsme se potkali už v době studií v Pardubicích. Tam jsme měli společného profesora, který byl strašný tvrďas, náš společný nepřítel a to nás zprvu spojovalo :-). Pak jsme spolu studovali na HAMU a to už se začala rodit naše kapela. Nejdřív jsme společně hráli hlavně klasiku, kterou jsme si upravovali, protože pro klarinety se skladby moc nepsaly. Pak jsme se ale potkali s ikonou české jazzové hudby Janou Koubkovou. Ta nám ukázala úplně jinou cestu. Vytýkala nám, že všechno děláme podle not. Co kdybychom si s ní prý zkusili jen tak zaimprovizovat. My jsme byli všichni čtyři jednohlasé nástroje, tak nám to přišlo nemožné. Na všech těch školách jsme zapomněli to, co nám bylo vlastní jako dětem – hravost a improvizace. Tak jsme ji poslechli a ono to fakt fungovalo. Další zlom nastal, když jsme si řekli, že zkusíme něco s elektronikou. Koupili jsme si zařízení a zkusili jsme si ve studiu jen tak pro sebe hrát, stříhat, tak různě ten zvuk deformovat. Začali jsme si brát něco třeba ze současné taneční hudby a zjistili jsme, že to na klarinety funguje výborně. Má to úplně jiný punc než klasika nebo jazz, které jsou s tímto hudebním nástrojem hlavně spojovány. Používáme klarinety jinak, než by se přepokládalo, a myslím, že jsme tím překročili hranici, kterou žádné jiné klarinetové kvarteto nepřekračuje.
Co od vás tedy mohou posluchači čekat v současnosti?
Hrajeme už jen vlastní tvorbu. Půl na půl jsou to instrumentální věci a něco jako písničky. Máme filozofii, že nemusí být všechno jenom na hlase, zpěvu a textu, a snažíme se, aby to byly spíše takové esence. Texty jsou především Vojtovy. Píše hodně pocitově, jsou to v podstatě takové epigramy, většinou ten text nemá víc jak pár řádků. Na klarinet se dá zahrát úplně všechno. Třeba Pepíno dokáže vykouzlit na basklarinet tolik zvuků, a to včetně bicích. Používáme hodně elektroniky a poslední dva roky s námi stále hostuje perkusista Milan Cimfe, který se jí hodně zabývá. Poslouchají nás lidé, kteří mají rádi vážnou hudbu, jazz a podobné žánry a hledají ještě nějakou další alternativu. A naopak přichází i posluchači, kteří nás berou jako zklidnění. Skladby nahráváme už jen na klasický vinyl. Myslím, že kdo má rád muziku a rád si k ní v klidu sedne, ten si sedne ke gramofonu. Samozřejmě je všechno dostupné taky na streamovacích službách.
Clarinet Factory letos slaví významné jubileum. Co chystáte?
Je to samozřejmě skvělá příležitost k bilancování. Máme za sebou šest řadových alb, koncerty u nás i v zahraničí, spolupráci například s Janou Koubkovou, Radkou Fišarovou, Ivou Bittovou, perkusionistou Alanem Vitoušem společný projekt Eternal Seekers s Lenkou Dusilovou a Beatou Hlavenkovou, ze zahraničních spoluprací pak nesmím zapomenout na Bobyho McFerrina. Narozeniny jsou také o dárcích a my jsme si nadělili čtyři hlavní. Jednak je to naše poslední album Towers. Skladby nejen z něho můžete slyšet 11. září v Městské knihovně v Praze, kam vás tímto upřímně zvu. Kromě většiny z výše zmíněných kolegů a přátel přijala pozvání taky Bára Poláková, která se stane kmotrou naší nové desky. Tento koncert je naším druhým dárkem. Třetím jsou tři covery našich starších věcí od skupin Dunaj, Zrní a Tata Bojs a nakonec turné po vlastech českých, moravských a se zastavením v Německu.
Vy kromě hraní v Prague Philharmonia v Clarinet Factory také vychováváte nové hudebníky na plzeňské konzervatoři.
Neřekl bych, že vychovávám, ta práce je hlavně na nich. Jsem pro ně spíš takový průvodce, ten, který jim říká, tudy ne, zkus tohle, protože to ti zkrátí cestu. Samozřejmě nasazuji různé metody jako třeba trenéři ve sportu, ale ve výsledku je to na nich. Nemakáš - nehraješ. Nejdřív jsem učil malé děti, to jsem byl ještě hodně mladý a nějak mi to moc nešlo. Pak jsem zase dlouho neučil, až přišla nabídka z plzeňské konzervatoře, proběhlo výběrové řízení a už tam učím dvacet let. Ta práce je jednodušší v tom, že před sebou (většinou) máte studenta, který se hru chce opravdu naučit, chce se stát profesionálem a je ochotný podstoupit tu dřinu, kterou jsem popisoval na začátku. Samozřejmě učitel toho musí opravdu hodně umět a znát, aby mohl předávat. Ale je to určitě jednodušší než stát před třídou pětadvaceti dětí, z nichž opravdový zájem má možná půlka. Nicméně i to si dopřávám a užívám. Docházím na jednu školu vypomáhat s hudební výchovou. Jednou týdně si třikrát za sebou užiju těch pětadvacet dětí a stačilo :-).
Máte dvě děti. Také hrají na nějaký hudební nástroj?
Máme syna a dceru a řekl bych, že jsou oba hudebně extrémně talentovaní. S manželkou jsme se ale dohodli, že necháme na nich, jestli se hudbě budou věnovat. Nakonec se pro to rozhodli až skoro v osmi letech. Syn hraje na piano a dcera je fagotistka. Nastavili jsme si takové pravidlo – všechno ti umožníme, trošku tě k tomu přitáhneme, nevyžadujeme, aby z tebe byl profesionál, ale vydržíš to do maturity. Oba totiž se ženou víme, že začít se učit na nějaký nástroj, hrát na něj dva roky a pak ho opustit je obrovská škoda.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.