Klavír nikdy na hřebík nepověsím
To, že se děti učí hrát na hudební nástroj, je zcela běžné. Některé to vzdají, jiné hrají dlouho a dobře, ale těch, které se propracují mezi špičku, až tolik není. My jsme požádali o krátký rozhovor klavíristu Pavla Praženicu, který už mezi velmi nadějné klavíristy bezesporu patří. Pavol, který se narodil v roce 2001 v Žilině, se věnuje hře na klavír od pěti let. Dnes je studentem Gymnázia J. Heyrovského, navštěvuje klavírní třídu Libuše Tiché v ZUŠ, patřící pod Gymnázium a Hudební školu hlavního města Prahy. Kromě toho je od roku 2009 žákem třídy talentovaných dětí a studentů na HAMU pod vedením Aleny Vlasákové. Odmala se zúčastňuje řady domácích i zahraničních soutěží, na kterých se opakovaně umísťuje s titulem laureát. Jen za loňský rok získal například tituly absolutního vítěze v soutěžích Klavírní Orava a v konkurenci 111 interpretů v Prague Junior Note. Pavlův repertoár je rozsáhlý, zahrnuje díla Scarlattiho, Bacha, Beethovena, Haydna, Mozarta, Chopina, Liszta, Mendellsohna, Prokofjeva a dalších skladatelů. Kromě soutěží Pavol pravidelně vystupuje na koncertech organizovaných Gymnáziem a Hudební školou hl. m. Prahy, Pražskou konzervatoří nebo HAMU.
Pavle, od kdy žiješ v Praze?
Do Prahy jsme se přestěhovali v roce 2003, kdy otec nastoupil jako lékař do Ústřední vojenské nemocnice.
Na klavír jsi začal hrát v pěti, takže volba hudebního nástroje asi byla na rodičích.
Určitě. Ale to, že na nějaký hudební nástroj hrát budu, se dalo předpokládat. Prarodiče i můj otec jsou hudebně založeni a odmala mě k hudbě vedli, maminka mi fandila. Prarodiče hudbu učí – dědeček je akordeonista, babička učí na kytaru, tatínek hrál na klavír a je opravdu výborný. A že budu hrát na klavír i já, to nějak vyplynulo ze situace. Navíc jsme ho měli doma. :-)
Dnes jsi výborný klavírista, který už má za sebou řadu velmi úspěšných vystoupení. Jaké byly tvoje začátky?
Já jsem z počátku mezi nejlepší nepatřil, několikrát jsem změnil učitele, ty začátky nebyly snadné. Talent jsem určitě měl, ale chvíli trvalo, než jsem ho dokázal zúročit. Hodně mi pomohlo účinkování v muzikálu Je třeba zabít Davida. Dostal jsem se do úplně jiného světa, světa umění. Získal jsem i potřebnou sebedůvěru. Tehdy jsem chodil do druhé třídy, ale pořád na to rád vzpomínám. Byl to úžasný zážitek.
Tam ses ale dostal jako zpěvák.
To byla náhoda. Zpíval jsem ve škole, dostal se na Butovický zvoneček a ve své kategorii vyhrál. Tam si mě všimli s tím, že bude konkurz do muzikálu a potřebují ještě jednoho kluka. A vybrali mě. Musím říci, že nikdy nepřestanu být vděčný svojí paní učitelce Jitce Kopecké, která mě učila v ZŠ Bronzová. První zjistila, že mám talent i na zpívání a „postrčila“ mě tím správným směrem. Velmi výrazně ovlivnila určitou etapu mého života.
Muzikálem tvoje pěvecká kariéra skončila?
Ještě jsem asi tři roky zpíval v Kühnově dětském sboru. Pak jsem začal mutovat, takže na čas jsem zpívat úplně přestal. Byl jsem ale párkrát pozván jako host na koncerty Kühnova dětského sboru. To ale jako klavírista. Vystoupení s tímto tělesem v roli sólisty i korepetitora mělo velkou odezvu, hlavně na úspěšném turné ve Španělsku. Teď se ke zpěvu vracím. Spolu s klavírem studuji sólový zpěv v hudební škole pod vedením pana učitele Mrázka.
Od začátku hraješ klasiku. Tvoji vrstevníci asi spíš inklinují k lehčím žánrům.
Lehčí žánr mám rád, mám rád vlastně všechnu hudbu. S chutí si poslechnu nějaké písničky a někdy si i pár populárnějších skladeb zahraju. Ale klasika je klasika. Alespoň pro mě.
Říká se, že i výborný muzikant se může, sklouzne-li k lehčímu žánru, trochu zkazit.
To je těžké posoudit. Někoho klasika nezajímá a podle mě by to neměl lámat přes koleno. Najde-li se v jiném žánru, který ho bude bavit, může být výborný a prorazit. Já hraju klasiku a připouštím, že kdybych delší dobu hrál jiný žánr, mohlo by to být znát. Ono by ale bylo znát, i kdybych jen polevil a nehrál ty své dvě tři hodinky denně.
Co tvému pravidelnému cvičení říkají sousedé?
Teď už nic. Z paneláku jsme se přestěhovali do rodinného domu v Řeporyjích. Ale aby to nevyznělo špatně. Se sousedy jsme žádný velký problém neměli, já se snažil hrát v přijatelnou dobu, ale co si budeme povídat. V paneláku je slyšet každé kýchnutí, natož klavír. Navíc nejsem jediný, kdo u nás na něco hraje. Bratr Andrej (12 let) začal s klavírem, ten ale po čase vyměnil za hoboj a bicí, a sestra Vanessa (7 let) hraje na klavír. A to by asi nevydržel ani ten největší otrlec.
Byly momenty, kdy jsi chtěl všeho nechat?
Určitě ano. Hlavně když se mi něco nepovedlo nebo nevyšlo úplně podle mých představ. Pak člověk pozná, jestli má v sobě dost vytrvalosti, zdravého sebevědomí, psychické odolnosti a také pokory. Myslím, že klavír nikdy na hřebík nepověsím.
Za nějaký čas odmaturuješ, přemýšlel jsi už o tom, co dál?
Nějakou představu už mám. Určitě bych rád vystudoval konzervatoř nebo Hudební fakultu AMU. Jestli se ale budu klavíru věnovat profesionálně, to zatím netuším. Myslím, že by se mi líbila i medicína. Dneska už začíná být celkem běžné, že se studují dvě vysoké školy najednou. Naštěstí mám na nějaké závazné rozhodování ještě čas, tak uvidíme.
Jak trávíš volný čas?
Dříve jsem hrál florbal, maloval, teď mě hodně baví lyžování. Zajímám se skoro o všechno, o co se zajímají kluci v mém věku. Jenom tomu mohu věnovat podstatně méně času.
Kde tě v nejbližší době můžeme vidět, ale především slyšet?
Soutěží a koncertů bude celá řada, například v Římě, Paříži, Newcastlu. Tím nejbližším datem je 14. březen, kdy budu hrát v Rudolfinu v pořadu Mladé talenty Josefu Sukovi se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK pod taktovkou Václava Blahunka.