Pozor na pozdní placení nájemného
Pozor na pozdní placení nájemného
Jsem nájemcem bytu ve vlastnictví městské části. Stalo se mi v minulosti, že jsem zaplatila nájemné v pětidenní ochranné lhůtě po jeho splatnosti, a to převodem z účtu, přesto jsem později musela uhradit poplatek z prodlení. Vysvětlete prosím občanům, jak může k něčemu podobnému dojít.
Nájemce by měl správně zaplatit nájemné do data splatnosti, tedy do konce příslušného měsíce. Ideální je pravidelná platba prostřednictvím inkasa, občan se tak zbavuje nutnosti sledovat každý měsíc datum splatnosti. Poplatek z prodlení může pronajímatel podle občanského zákoníku nárokovat jedině v případě, že nájemce neuhradí nájemné do pěti dnů po jeho splatnosti. Pokud však nájemce provádí platbu po datu splatnosti ve zmíněné pětidenní ochranné lhůtě, musí uvést výslovně, že tato platba má být započítána jako úhrada dluhu na nájemném z předchozího měsíce, jinak bude platba započtena jako úhrada nájemného ve stávajícím měsíci. Dluh z předchozího měsíce tak zůstane neuhrazený a nájemce bude dříve nebo později postaven před nepříjemnou povinnost zaplatit poplatek z prodlení.
Odpovídá psycholog
Paní doktorko, mám pocit, že většina lidí zneužívá mé dobroty. Místo aby ocenili, že jsem ochotná ustoupit a dojít ke kompromisům, prosazují bez ohledu na mě svůj názor a já na to většinou doplatím. Stávalo se mi to už s rodiči, opakuje se to v práci s nadřízenými i s kolegy a nyní mám čtyřletý partnerský vztah a tam už je to také. Když už se nevydržím ovládat, většinou se stáhnu do sebe a je mi smutno, jsem uražená. Jak se můžu naučit ovládat? Chci mít ve vztazích klid.
Emoce není možné uhlídat, je ale možné projevovat je v různé podobě. Někdo křičí, někdo pláče, někdo mlčí a drží vše v sobě, ale časem stejně vyplavou napovrch. Nemůžeme se nezlobit, když máme vztek, nemůžeme nebýt smutní, když prožíváme smutek. Je dobře svému okolí neagresivně a nemanipulativně sdělovat svoje pocity – jsem smutná, jsem naštvaná, mám vztek, nechci to takhle, spletl jsem se, udělal jsem chybu... Představa, že bychom se měli ovládat a nedávat city najevo, může vycházet z výchovy rodinou i společností. Která pravidla pro život platí? Kdo určuje, co je správně a co špatně? Hlavním kriteriem je přece pro každého z nás naše vlastní osoba. Můžeme tedy chtít nebo nechtít dělat cokoli, co je pro nás příjemné a přínosné, pokud tím nepoškozujeme druhé lidi. Je to hlavní pravidlo asertivní komunikace – prosazování vlastních názorů a postojů bez agresivity. Jak se naučit neustupovat, neútočit, neurážet se, nehromadit emoce v komunikaci s druhými, tomu se hodně věnuje teorie asertivity. Teorie asertivní komunikace vychází především z deseti základních asertivních práv, která nám mohou pomoci orientovat se v tom, na co máme nárok: 1. sami posuzovat a hodnotit své vlastní chování, myšlení a emoce, 2. právo nenabízet omluvy a výmluvy za své chování, myšlenky a emoce, 3. právo rozhodnout se, zda a nakolik jsem zodpovědný za řešení problémů ostatních lidí, 4. právo změnit názor, 5. právo dělat chyby, 6. právo říci nevím, 7. právo být nezávislý vůči dobré vůli druhých, 8. právo dělat nelogická rozhodnutí, 9. právo říci já ti nerozumím, 10. právo říci je mi to jedno. Samozřejmě, že za všechna svá rozhodnutí a jejich důsledky neseme zodpovědnost. Takže když se rozhodnu, že na společný výlet se mi nechce, může se stát, že zůstanu doma a partner odejde na výlet sám. Můžeme i otevřenou komunikací pracovat na kompromisu. Ale je to něco jiného, než když z pocitů viny, že by se zlobil, na výlet raději půjdu a po celou dobu budu mlčenlivá, protivná, hádavá. Možná se ještě i na výletě ovládnu, ale po čase mu to vyčtu, protože emoce byly zadržené a potřebují ven.
Teorie asertivity je o spoustě dalších postupů, které nám mohou pomoci třeba při jednání s manipulujícím partnerem, kde je vše mnohem těžší. Některé z nich nabídnu příště.