Věřím, že se všechno brzy obrátí k lepšímu
Středisko sociálních služeb Prahy 13, jehož zřizovatelem je městská část Praha 13, poskytuje své služby seniorům a zdravotně hendikepovaným občanům už dlouhou řadu let. Před rokem 2000 fungovaly sociální služby v rámci odboru sociální péče místního úřadu, pak byly začleněny pod příspěvkovou organizaci naší městské části – Zdravotnické a sociální služby Praha 13. V květnu roku 2002 došlo k jejich úplnému osamostatnění zřízením příspěvkové organizace Středisko sociálních služeb Prahy 13. V roce 2006 se organizace přestěhovala do tehdy nově zrekonstruovaného objektu v Trávníčkově ulici 1746/37. Ten je dnes všeobecně znám pod názvem Dům pro seniory Lukáš. Jak se středisko vyrovnává se současnou situací, kdy všichni společně bojujeme proti šíření koronaviru, jsme se zeptali ředitele Jiřího Maška.
Jak činnost střediska ovlivnila pandemie?
Výrazně. Téměř přes noc se z Lukáše stalo „opuštěné stavení“. Vstup do objektu byl zakázán, přestaly fungovat veškeré služby pro seniorskou veřejnost, komunikace s klienty začala probíhat pouze po telefonu. Začali jsme poskytovat sociální služby seniorům a zdravotně postiženým, kteří jsou doslova odkázáni na pomoc druhých.
Jaká opatření muselo středisko přijmout a jak se tato opatření bezprostředně dotkla klientů?
Od chvíle, kdy byl vyhlášen nouzový stav a postupně se „přitvrzovala“ rozhodnutí ze strany státu, tak i my jsme postupně přijímali přísnější organizační opatření v chodu střediska i způsobu péče o klienty v terénu. Naši zaměstnanci byli poučeni, jak mají v této době postupovat. Apelovali jsme a stále apelujeme na důsledné dodržování všech bezpečnostních opatření. Změnili jsme pracovní režim tak, aby pracovníci mezi sebou minimalizovali vzájemnou komunikaci a co nejméně se potkávali. Pokud je kontakt nezbytný, jejich počet nesmí přesáhnout tři osoby, které musí dodržovat stanovený odstup. Změnili jsme režim nakládání obědů i doby zahájení jejich rozvozů. Zcela jsme uzavřeli celý objekt. Ukončili jsme činnost denního stacionáře, dopravní služby pro seniory i činnost všech subjektů, které poskytovaly služby pro seniorskou veřejnost – kadeřnictví, pedikúra, masáže, akupunktura, rehabilitace. Byla pozastavena činnost klubů seniorů a Mateřského centra Kulička. Po objektu se v tomto okamžiku mohou pohybovat jen pracovníci střediska a zdravotní sestřičky Farní charity Stodůlky, která má v Lukáši provozovnu. V domě bydlí v nájemních bytech dvacet seniorů. Jejich bydlení ale není sociální službou. Proto jsme jim doporučili, aby vycházeli ze svých bytů co nejméně, minimalizovali návštěvy svých rodinných příslušníků a to jen na případné obstarání nákupu, vynesení odpadků a podobně. Současně jsme jim nabídli i naše sociální služby – donášku obědů, obstarání léků, ale i nákupů. Vyhlášený nouzový stav se zcela zásadně promítl na práci pečovatelek a pečovatelů terénní pečovatelské služby. Při rozvozu obědů klientům domů probíhá nepřímá komunikace. Klientovi se položí jídlo v termoobalu za dveře. Vezme se starý jídlonosič s termoobalem, který klient má přichystaný přede dveřmi a pracovník při odchodu na klienta zazvoní, čímž mu sděluje, že má jídlo dovezené. Předávání obědů tak probíhá zcela bezkontaktně. Na základě usnesení vlády a dle metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí jsme zredukovali pečovatelské služby pouze na donášku stravy, pomoc při osobní hygieně apod. Tyto služby můžeme poskytnout, a my je také poskytujeme, i dalším osobám (osamělým seniorům), které nejsou našimi běžnými klienty, bez podmínek, které stanovuje zákon, pokud nám to umožní personální kapacity. Rozdělujeme důsledně péči na nezbytnou (obstarání oběda) a zbytnou (úklid). Péče v domácím prostření probíhá za přísných hygienických podmínek, terénní pracovníci jsou vybaveni odpovídajícími ochrannými pomůckami (roušky, rukavice, štíty, brýle, desinfekce, apod.)
V současné době je naprosto nezbytné respektovat a dodržovat bezpečnostní nařízení vlády a ministerstev. Máte k dispozici dostatečné množství ochranných pomůcek?
Ze začátku to nebyla žádná sláva. Teď už je to o hodně lepší.
Jak především senioři zvládají omezení – neměli by v podstatě vycházet, nebo jen v opravdu nutných případech, jsou tak říkajíc odstřiženi od svých blízkých a přátel
Je to různé. Někteří lépe, někteří hůře. Důležitá v těchto okamžicích je komunikace – s rodinnými příslušníky, dalšími blízkými a třeba i s námi, byť jen přes telefon. Oni musí mít pocit, že nejsou sami a opuštění. Myslím, že si přejí, ostatně jako my všichni, aby to už skončilo a vše se vrátilo k normálu.
Jaká opatření jste přijali, aby se nákaza nemohla šířit mezi zaměstnanci střediska?
Kromě těch, které jsem již zmiňoval, se snažíme nepřetěžovat a nestresovat zaměstnance. Dbáme, aby jejich práce byla časově vyvážená a přiměřená. Když mají svojí práci hotovou a udělanou přípravu na příští den, odcházejí domů. Pracují spolehlivě a rizika nekomentují, i když by mnohdy mohli. Jsem jim za tento přístup vděčný a moc si jich vážím.
Máte představu o tom, co jako první uděláte, až všechno skončí a padne i to poslední omezení?
Ještě nevím. Nad tím jsem neměl čas uvažovat. Až to vše skončí, tak asi budu mít pocit velkého vnitřního štěstí. Co udělám soukromě, to neprozradím. A pracovně? Všechno vrátím do krásného normálu.