Vlastní rozhodnutí
„Paní doktorko, už nevím, jak dál. Nepřetržitá omezení, školní děti stále doma, zlobí, i ony jsou nervózní, chtějí za kamarády, s manželem si lezeme na nervy, nejsme zvyklí být tolik času spolu v jednom prostoru. Už opravdu „melu z posledního“. Nemáte nějakou jednoduchou radu, jak bych mohla sama sobě pomoci?“
„Dobrý den, paní doktorko. Žiju singl a jsem vlastně asi spokojená. Děti mám velké, občas za mnou přijdou, dcera i s vnučkou, která mi dělá radost. Baví mě moje práce a do práce naštěstí i v současné době mohu chodit bez omezení. Mám hodně kamarádek, ráda se chodím bavit do společnosti. Singl život mi normálně vyhovuje. Teď už ale rok je tolik omezení, že se cítím sama. Přirozený způsob seznámení vlastně odpadl, zkusila jsem on-line seznamky. Prý tam jsou v covidové době i normální partneři. Jít ale na procházku s rouškou je začátek a jak pak dál. Nechci si hned toho muže vzít domů. Je mi smutno.“
Ano, kavárny, kina, divadla, fitness centra a různá zábava pro aktivní volný čas jsou již dlouho zavřené. Život, který pro nás byl známou jistotou, se proměnil. Jsme donuceni se přizpůsobit a nelíbí se nám to. Kromě toho nikdo neví, na jak dlouho to vše ještě je. Dlouhodobý, termínově nekonkrétní stres je opravdu obrovská zátěž na nervy. I jen samotný přechod ze zimy do jara bývá náročný. V zimě kratší den a delší noc, méně slunce a celkově méně světla pro nás znamená obvykle psychickou zátěž. Letos na jaře se to všechno sečetlo dohromady. Všichni jsme již unavení, nespokojení a předráždění.
Co můžeme s takovým stavem udělat jednoduše my sami? Po roce covidového života se to všude hemží radami, že je třeba dodržovat režim, udržovat s blízkými sociální kontakt alespoň po telefonu, nezapomínat na staroušky, myslet na svoje tělo a přiměřeně sportovat, chodit do přírody na procházky atd. Všechno je to velmi moudré a skutečně to pomáhá. I když se k daným aktivitám nějak přemluvíme, stejně se můžeme cítit otráveně, naštvaně, podrážděně. Můžeme, ale nemusíme ☺.
Nejdůležitější zásadou pro vlastní spokojený a pozitivně naladěný život v rámci stávajících možností je prostě se pro něj rozhodnout! Ano, jenom my sami určujeme, zda sklenice vody je pro nás poloplná nebo poloprázdná. Omezení jsou nutná pro to, aby co nejvíce lidí prošlo touto dobou bez zdravotních následků a živých. Některá opatření jsou moudrá, některá méně. Určitě by každý z nás zvolil různou taktiku, jak postupovat. Ale žijeme na této planetě společně, takže se budeme muset navzájem přizpůsobit, možná je to i příležitost se to naučit.
Každému z nás vadí něco jiného. Ale pro všechny lidi platí, že když budeme víc brblat, nadávat a hudrovat, co všechno je špatně – líp žít se nám nebude. Každý můžeme tedy alespoň pro sebe zvolit způsob, jak budeme situaci prožívat. Jestli si ve svém životě budeme zdůrazňovat, co vše se nemůže a budeme vrčet (na okolí i sami na sebe), nebo se zaměříme na to, co je pěkné a fajn a zkusíme udržet úsměv na tváři (pro sebe i pro ostatní). Když se rozhodneme svůj život vidět jako poloplnou sklenici vody, nebudeme se cítit ublíženě, že nám v ní té vody nějak ubylo. Ten vnitřní úsměv a pocit spokojenosti se životem „tady a teď “ neotevře zavřené kavárny, neumožní nám jít do divadla, nepřikouzlí nám báječného životního partnera ani kupu kamarádů. Ale určitě zařídí, že se nám bude mnohem příjemněji žít. Sami se sebou. A ostatním s námi.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju poloplnou sklenici pozitivního pohledu na svět ☺.