Nemůžu se rozhodnout...
„Dobrý den, paní doktorko. Je mi 32 let. Žiju s partnerem, který je rozumově vlastně pro mne ideální, má a dělá všechno. Asi ho ale dost nemiluju. On mne určitě ano. Před ním jsem chodila s mužem, který byl vášnivý, byla to moje velká láska, ale hodně věcí mi na něm vadilo. Nemůžu se rozhodnout, jak dál. Jestli ve vztahu zůstávat nebo odejít. Pochybuju o tom, jestli jsem normální já. Mám všechno, co bych si mohla přát a nejsem spokojená. Bojím se udělat definitivní rozhodnutí. Cítím se špatně. Váhám už dlouho. Jsem z toho unavená. Nevím si rady.“
„Dobrý den. Mám problém, když si kupuju nějakou novou věc a je moc velký výběr. Naposledy to byla teflonová pánev. Vždy si detailně nastuduji recenze, materiály, záruky a vše k tomu, abych se mohla rozhodnout. Potom ale dlouho váhám, abych neudělala chybu a zvolila opravdu tu nejlepší. Když už jí konečně koupím, koukám se stále po dalších a znovu zpochybňuji, zda jsem se rozhodla správně. Je to pro mne hodně náročné.“
Při rozhodování určitě platí, že čím více možností na výběr máme, tím je naše definitivní volba složitější. Určitá míra váhání, rozumové úvahy i intuitivního zamyšlení určitě ke každému rozhodování patří. Snažíme se zvolit nejlepší řešení. Bojíme se, abychom neudělali chybu. Pokud doba váhání a rozhodování trvá příliš dlouho, náš psychický stav se zhoršuje. Jsme unavení a ztrácíme energii. Tu ale zároveň potřebujeme pro svoje finální rozhodnutí. Někteří z nás se začnou ptát na názory ostatních lidí. To nám naše rozhodnutí obvykle ještě zkomplikuje, protože názorů bývá často hodně, často jsou protichůdné a zjednodušení pro naše rozhodnutí nám to nepřináší. Navíc se ve velkém množství názorů ostatních lidí může náš vlastní názor ztrácet. Je normální, že i rozhodní lidé váhají. Jejich váhání ale není nekonečné. Jsou si většinou sami sebou jistí, věří ve svoje schopnosti a vědí, že když rozhodnutí nebude vyhovovat, dokážou s tím ve svém životě pracovat dál.
Čím víc se snažíme o nejdokonalejší řešení, a čím víc vstupuje na scénu naše nejistota, tím je nám obvykle psychicky hůř. Naše sebejistota postupně klesá. Perfekcionismus se většinou velmi blízce pojí s vyšší tendencí k úzkostem. Nastavíme-li si tedy vlastní laťku, že naše řešení čehokoli musí být absolutně dokonalé, začne stoupat míra naší úzkosti. Finální rozhodnutí můžeme začít oddalovat. Chvilku jsme rozhodnuti pro jednu variantu, za chvíli ale právě pro přesně opačnou. Tyto dva (nebo více) protipólů se nám mohou střídat a my začínáme být v začarovaném kruhu, stále více a více psychicky unavení.
Jak tedy proces rozhodování časovat? Jak z toho ven? Psychicky nejnáročnější období je váhání před definitivním rozhodnutím. Jakmile se rozhodneme, uleví se nám. Proto je moudré období rozhodování neprotahovat nekonečně. Stanovme si tedy přiměřený termín, do kdy se rozhodneme, a potom ho sami také dodržme a neoddalujme. Mimo jiné už i proto, že bude rozhodnuto.
Věřme, že jakmile se rozhodneme a ukončíme období zvažování všech možností, budeme se cítit lépe. A to dokonce i v případě, že jsme nezvolili nejdokonalejší možnost. Vždy je možné s naší volbou v životě dál pracovat.
I proto někdy lépe funguje „hodit si korunou“ než nekonečně rozebírat všechna pro a proti.
Všem čtenářům časopisu STOP přeji hezké jaro ☺.