Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Nejkrásnější hudba je ticho


Petra Janů (vlastním jménem Jana Petrů) patří mezi stálice české populární hudby. Zpívala od dětství, v 70. letech působila v Semaforu, v roce 1978 vydala první album Motorest. Od rockové hudby postupně přešla ke střednímu proudu, třikrát získala Zlatého slavíka. Celkem natočila 25 desek a mnohé její písně se staly všeobecně známými hity. Na Koncertu pro park v Praze 13 vystoupila letos poprvé a publikum ji ocenilo velkým potleskem. Přestože je stále v jednom kole, rozhovor nám ochotně poskytla.

Vzpomínáte si na to, když vás ve škole poprvé nutili zpívat před lidmi?

Mě nemuseli nutit, já jsem byla exhibicionista od malička. Zpívala jsem na besídkách a moc ráda. Babička se mnou zpívala a já jsem chtěla všem ukázat, jak mi to jde. Trému mám větší teď. Alespoň vždycky před nějakou velkou důležitou akcí, jako je Lucerna. To mám strašnou trému. Nikomu bych nepřála ty mrtvičné stavy, než vlezu na jeviště. Ale jak už tam jsem, tak je to v pohodě.

Když jste začínala, měla jste nějaké vzory?

V pubertě jsem měla ráda Martu Kubišovou, Evu Pilarovou, milovala jsem Vaška Neckáře, Karla Kahovce, Vláďu Mišíka – celou silou svých čtrnácti let.

Působila jste v Semaforu, v „líhni“ všech známých umělců. Čím to podle vás je, že je Semafor tak jedinečný?

Semafor byl prostě pojem, meta, na kterou je člověk pyšný. Pro mě to byla moc důležitá léta, vlastně moje konzervatoř. Byla jsem tam šest sezon a konzervatoř trvá taky šest let. Co jsem se tam naučila, používám dodnes. Byla to pro mě škola a ještě příjemná, takže na to s láskou vzpomínám.

Na koho tam vzpomínáte nejvíc?

Na Jiřího Císlera, protože to byl geniální muzikant a měl, chudák, absolutní sluch, takže občas trpěl jako zvíře. Ten mi dával na začátku strašlivé kapky. Po každém představení mě posílal zpátky do Náchoda, odkud jsem přišla. Když jsme se pak skamarádili, tak jsem se ho jednou ptala, proč mě tak strašně deptal. A on povídá: „Já jsem věděl, že v tobě něco je, ale ty jsi byla takový tele, že sis nic jinýho nezasloužila.“ A já jsem mu do dneška vděčná, že mi nic nedal zadarmo.

V Semaforu jste se vlastně poprvé setkala s muzikálem…

Ano, Kytice byla můj první muzikál. Když jsem se později dala na sólovou dráhu, tak mi divadlo scházelo. Takže jakmile po změně režimu přišla nabídka od Adama Nováka, který přivezl Bídníky, tak jsem po tom samozřejmě skočila a byla jsem ráda, že si zase zahraju divadlo.

Začínala jste jako rocková zpěvačka, ale později jste přešla spíše k populární hudbě. Došlo u vás k nějakému přelomu nebo se to prostě postupně vyvinulo?

Já si myslím, že to je přirozený vývoj. Rocková muzika, to je energie, ale výrazové prostředky tam nejsou tak bohaté jako v muzikálu nebo středním proudu. Ten rockový kabátek mi začal být trochu těsný a řekla jsem si, že je načase, abych si zazpívala i něco jiného. Já jsem se ničeho nezřekla, ale rozšířila jsem si rozptyl. V repertoáru mám rockové věci, muzikálové skladby, operetu, kantilény nebo Gershwina. Kromě dechovky zpívám všechno.

Také jste si zahrála v několika filmech, první byl Koncert v roce 1980.

Režisér Honza Schmidt měl příběh a chtěl k tomu rockovou kapelu. Není to žádné velké dílo, ale pro mě je důležité, že jsou tam autentické záběry z mého koncertu. I ta brána, kterou vyvalilo publikum, když je nechtěli pustit. Štáb to zaskočilo, ale naštěstí to natočili. Druhý film byl Můj hříšný muž, to zase byla první spolupráce s Míšou Kocábem, kterého si nesmírně vážím a obdivuji jako hudebníka.

Prý jste za komunistů byla asi dva roky omylem na černé listině…

To si mě jeden soudruh spletl s Janou Kratochvílovou a zařadil mě do tzv. nové vlny. Nikdo mi nic neřekl, jenom média dostala oběžník, že mám stopku. Najednou mi „kamarádi“ přestali volat, někteří přecházeli na druhý chodník, když mě viděli… Alespoň se poznali ti opravdoví přátelé. Ale Pragokoncert se za mě tehdy postavil, takže jsem mohla aspoň koncertovat.

Kdy to embargo skončilo?

Po delší době mě František Polák z televize jednou vzal s Borisem Hybnerem do pořadu Možná přijde i kouzelník. Prostě to zkusil. Tam jsem ale nemohla zpívat rock, tak mi Zdeněk Rytíř napsal text na italskou píseň Maldita Primavera. A tak vznikla Moje malá premiéra, byl to takový přestupní můstek ke střednímu proudu. Já jsem se za to trochu styděla, ale divákům se to tak líbilo, že si vydupali vydání singlu. A když už jsem začala s „krasozpěvem“, tak jsem nazpívala 12 písní oceněných Oskarem.

V devadesátých letech začala vaše éra muzikálů. V čem je to jiné než koncertování? Co je těžší?

Já mám moc ráda divadlo, takže mě to hodně bavilo, hrála jsem celkem ve 13 muzikálech. Ale pak jsem si řekla, že chci, aby lidi chodili na mě. V muzikálu jste kolečko ve stroji, který musí fungovat. Je samozřejmě hezké, když celý ten stroj má úspěch, ale když vystupujete sám za sebe, je to úplně něco jiného – lidé si koupí lístky na vás, znají vaše písničky… Začala jsem vystupovat zase sama a nelituji toho.

Se kterými skladateli a textaři se vám nejlépe spolupracovalo?

Půlka jich je bohužel mrtvých. Karel Svoboda byl velmistr, Pavel Vrba, Zdeněk Rytíř… Eda Krečmar naštěstí ještě zůstal. Ale dobrou historku mám k písničce, kterou mi napsali bráchové Kučerové, jeden je mistr světa ve hře na akordeon. Tenkrát jsme hledali autory skladeb na desku a ozvali se různí grafomani, otravovali a nosili šílené věci.
A do toho přišel takový skromný kluk s kazetou, že složili s bráchou písničku. A manžel, jak už byl otrávený, tak ho vyhodil. Ta kazeta tady ležela, pak jsme si ji nějak pustili a užasli – byla to skvělá písnička A pak že je to hřích. Mobily tenkrát nebyly, začali jsme hledat telefon a naštěstí ho našli.

Co děláte ve volném čase?

Mám zahrádku, běhám po lese a paradoxně mě uklidňuje taky cvičení. Dvakrát týdně chodím do posilovny, večer na eliptickém trenažeru koukám na televizi a teď jsem začala chodit na kruhový trénink.

Jakou muziku nejraději posloucháte?

Žádnou. Já mám nejradši ticho. Proto utíkám na chalupu do lesa. To je pro mě nejkrásnější hudba. Ptáci, šumění lesa, déšť, všechno… Já té hudby mám tolik, že nepotřebuji nic poslouchat. Jenom v autě si občas pustím rádio. A čím jsem starší, tím je pro mě ticho důležitější.

Budete mít společné turné s Věrou Špinarovou. Jak k tomu došlo? Kdysi jste spolu nahrály písničku…

Ano, skoro před třiceti lety, byla to písnička To máme mládež v roce 1986. Měla tehdy velký úspěch. To turné vzniklo tak, že jsem loni jezdila s Evičkou Pilarovou. A producentka Míša Kocourková navrhla, že bychom mohly oslovit Věru Špinarovou. A dopadlo to dobře. Budeme mít deset vystoupení, první 9. listopadu v Brně. A zájem je velký, koncerty 10. a 11. prosince v pražské Lucerně už jsou vyprodané. Posluchači se mohou těšit na její největší hity, moje největší hity, dva velké hlasy a spoustu energie…

Někde jsem četl, že vy a Věra Špinarová máte největší hlasy u nás. Co na to říkáte?

To je hezký. Tak uslyší dva největší hlasy! (směje se)

Tak vám přejeme úspěšné turné.

Samuel Truschka