Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Sochařina se nedá ničím ošidit

Milan Vácha je sochař každým coulem. Je umělec a řemeslník zároveň a svoji práci miluje. Vystudoval střední výtvarnou školu a poté sochařství na Akademii výtvarných umění u Vincence Makovského. Protože si rád rozhodoval o své tvorbě sám, míval za socializmu občas problémy se zakázkami. Tehdy se jako kamenosochař věnoval obnově řady pražských památek. Přes 25 let působil na Fakultě architektury ČVUT, v roce 1991 byl jmenován docentem. Absolvoval řadu sochařských sympózií a měl více než čtyřicet výstav, ať už samostatných či společných, např. s malířem Rudolfem Riedlbauchem nebo malířem a grafikem Jiřím Altmannem. Většina výstav se samozřejmě uskutečnila až po roce 1989. Vystavoval doma, ale i v Německu, ve Francii či v Rumunsku. Realizoval množství drobných i rozměrných plastik. Své náměty zpracovává nejraději z kamene nebo ze dřeva. Rád ztvárňuje téma rodiny, živlů, mateřství. Je autorem několika soch sv. Jana Nepomuckého i bronzové pamětní desky Milady Horákové. Jedním z jeho nejmohutnějších děl je „Dukla“ (1988), plastika tvořená dvěma vysokými, nahrubo otesanými pískovcovými kvádry, kterou můžete vidět před vestibulem stanice metra Nové Butovice. Ta byla totiž v roce 1988 uvedena do provozu pod názvem Dukelská. Po listopadu 1989 se ovzduší pro práci umělců výrazně zlepšilo. Od roku 1993 tvoří Milan Vácha na volné noze. Přestože v prosinci oslaví sedmdesátiny, nezahálí ani chvíli a každé ráno vezme do ruky kladivo a majzlík a alespoň chvíli „sochá“. V letošním roce se ujal realizace pomníku hrdinům z jinonického akcízu a zhostil se tohoto nesnadného úkolu se ctí. Krásný pískovcový pomník byl instalován jen několik metrů od již zmíněné „Dukly“ v Nových Butovicích. Skromný umělec přivezl své dílo stařičkým mikrobusem Barkas, do kterého se všechno vejde a který nikdy nenechal svého majitele na holičkách. Milan Vácha je svérázný sympaťák, který se dívá na svět optimisticky a má rád lidi i svoje sochy.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěl být sochařem?

Na střední škole Václava Hollara, kdy jsem se poprvé seznámil se sochařstvím. Do té doby jsem kreslil a maloval.

Studoval jste u skvělého mistra Vincence Makovského. Jak na něj vzpomínáte?

Vzpomínám na něj moc rád. Byl to vzácný člověk. Díky profesoru Makovskému jsem se naučil klasickému sochařskému řemeslu.

 

Bývalý režim umělcům moc velký prostor nedával. Kontrolovali vás třeba, na čem pracujete?

Normalizace po roce 1968 se projevila tak, že nás komisaři vyhazovali s našimi sochami od komisí, ale my jsme se stejně snažili dělat po svém. Bylo vypisováno hodně soutěží na různé státní zakázky, kterých jsme se zúčastňovali. Já jsem si prosazoval vždycky svůj názor, tak jsem častokrát neuspěl. Jelikož jsme ale ovládali řemeslo, tak jsme se mohli živit prací na restaurování památek. Já jsem dělal například rekonstrukci a kopii svatého Václava na Zbraslavském zámku nebo kopii Vimmerovy kašny na Uhelném trhu v Praze.

Měl jste i soukromé zákazníky, třeba ze zahraničí?

V roce 1985 jsem dělal do Holandska pro soukromého zákazníka sochu „Svědectví o tom, že jsme tady byli“.


Znáte film Pupendo? Je to podobné tehdejší realitě?

Film se mi líbil, až na tu filmovou nadsázku, kdy sochař vyráběl na obživu kýče. S tím jsem se ani u kolegů nikdy nesetkal.

Dělal jste si i nějaké sochy „do šuplíku”? Jen tak pro radost?

Ano, vždycky jsem si dělal malé skicy s myšlenkou na pozdější realizaci v materiálu. V uplynulých letech se mi podařilo řadu nápadů „ze šuplíku“ zrealizovat v kameni nebo ve dřevě.

V osmdesátých letech jste dostal zakázku na „Duklu”, velkou plastiku, která stojí u stanice metra Nové Butovice. Měl jste obavy, že budou chtít partyzána se samopalem. Jak to tehdy celé proběhlo?

Tehdy to nebyla zakázka ale konkurz, do kterého jsem byl vyzván. Zadání této plastiky jsem pojal po svém. V roce 1988 byla politická situace už velmi uvolněná, a tak jsem se svým návrhem nakonec uspěl.

Co je na práci sochaře nejtěžší – najít námět, sehnat vhodný materiál nebo dílo zrealizovat?

O náměty a témata nemám nouzi, ale v dnešní době je asi nejtěžší sehnat zákazníka, který má o sochy zájem.

Sochařina je těžká fyzická práce. Nenapadlo vás někdy: vykašlu se na to a budu dělat třeba perokresbu?

Máte pravdu, je to hodně těžká práce, ale mě těší. Rád dělám z kamene, ale také rád pracuji se dřevem. Každá socha si řekne z jakého má být materiálu. A ke všem svým sochám mám niterný vztah. Účastníte se sochařských sympózií a potkáváte mladé umělce.

Liší se dnešní mladí autoři od vaší generace?

Myslím, že se neliší, protože sochařina se nedá ničím ošidit.

Čím se zabýváte v současné době?

Teď právě dělám ze dřeva další figury, velké 140 centimetrů, do Betlémského výjevu, který jsem vytvořil vloni na Vánoce pro naše Lysolaje. Do Lysolaj jsem se přiženil a bydlím tady už 49 let. Pocházím ze Smíchova, tam bylo taky hezky, ale v Lysolajích je víc volné přírody a to mi ohromně vyhovuje.

Letos jste vytvořil pomník pro odbojovou skupinu z Jinonic. Bylo to pro vás něco nového? Byla to zajímavá práce?

Tento pomník jsem dělal s velkým zaujetím. Chtěl jsem, aby se propojil se stávajícím pomníkem dukelským hrdinům. Je to kvádr povrchově stejně zpracovaný, s bronzovou deskou se jmény a připomínkou místa zatčení radistů – odbojářů. Modelovanou desku s reliefem budovy akcízu doplňuje trnová koruna vytesaná v kameni. Na zadní straně pomníku je kříž, který tvoří tušená lidská figura za mřížemi. Bronzovou pamětní desku odlila slévárna Bronz Lysolaje, písmena vytvořil grafik Pavel Fexa.

Pokud byste se chtěli dozvědět více o díle Milana Váchy, navštivte jeho stránku www.milanvacha.cz.

Samuel Truschka