Fotografie je jediný způsob, jak zastavit čas
Hugo Vítámvás, který se do Stodůlek přistěhoval před třemi lety, je úspěšný fotograf. Jeho cesta k této profesi ale byla klikatá. Chtěl být lesníkem, ale proti své vůli se stal chemikem, protože si to přáli rodiče, a také se jako chemik nějakou dobu živil. Sešli jsme se spolu v jídelně v Nových Butovicích, která teprve otvírala, že si později dáme kávu. Po hodinovém povídání jsme zjistili, že mají jen polévky a saláty. Dali jsme si tedy polévku a salát a pan Hugo vyprávěl další hodinu. A bylo to moc zajímavé. Posuďte sami.
Než si začneme povídat o fotografování, nemůžu si odpustit otázku na vaše neobvyklé příjmení…
Pro spoustu lidí je neobvyklé, pochází z Moravy, z okolí Náměšti nad Oslavou. Celkem je nás v Česku asi 120. Ale kvůli špatně zapsané diakritice jsme se děda, táta i já jmenovali každý jinak.
A k tomu vám rodiče přidali ne zcela běžné křestní jméno…
K tomu se váže celý příběh. Možná jste viděli výborný film Juraje Herze Habermannův mlýn o soužití Čechů a Němců v pohraničí před 2. světovou válkou a za války. Můj děda pracoval u továrníka Urbana Emmericha, který vlastnil papírnu v Praze 7. Postupně se vypracoval na jeho osobního asistenta, a taky spolujezdce a mechanika, protože pan továrník závodil na Bugatti a na Talbotu. A když se narodil můj otec, tak pan továrník dědovi navrhl, aby se jmenoval po jeho synovi. A tak tatínek dostal jméno Hugo a já ho mám po něm. Děda pak po válce, když byli všichni Němci v nemilosti, pomohl panu Emmerichovi odjet ze země.
Odkud pocházíte?
Narodil jsem se uprostřed Vltavy, v porodnici na Štvanici, kde jsou dnes tenisové dvorce. Takže jsem Pražák jako poleno, křtěný Vltavou. Jako kluk jsem hrozně chtěl být lesníkem. Chtěl jsem studovat lesnickou školu v Písku, ale naši mě poslali studovat chemii, abych studoval v Praze.
Jak jste se dostal k fotografování?
Když umřela maminka, hledal pro mě táta nějakou motivaci a přihlásil mě na kreslení. Figurální kresba mi nešla, ale nějaké umělecké sklony ve mně byly. Později jsem si koupil foťák Voigtländer Vitessa. Hned první snímky ukázaly, že vidím svět trochu jinak než ostatní. Přístroj se bohužel brzy rozbil, protože měl revoluční rychloposun a to byla slepá ulička a konečná pro můj foťák. Pak jsem měl nějakou dobu pauzu. V roce 1978 se začalo říkat, že přijde měnová reforma. Babička měla strach, že přijde o úspory, tak mně a sestřenici věnovala celkem slušný obnos. Za část jsem si tehdy koupil skvělou japonskou zrcadlovku Chinon CE-3. Začal jsem fotografování brát opravdu vážně a s kamarádem jsme začali chodit do fotoklubu na Žižkově, kde působili zkušení fotografové, kteří nás „příjemně pohlavkovali“ a mnohému nás naučili. Kolem roku 1980 jsme k jednomu z nich začali jezdit na víkendy na chalupu. Tyhle víkendy plné fotografování mi hodně daly a vznikla z toho přátelství, která trvají dodnes. Byl jsem nadšeným fotoamatérem, který fotí pro radost, nic víc.
Kdy nastal ten přelom k profesionálnímu focení?
Jednou z mých radostí byla zvířata v zoo. Tím jsem se oklikou vrátil k nesplněnému přání být lesníkem – to znamená být v přírodě a pečovat o ni. Chodil jsem tam a po nějaké době si všiml, že jeden z klokanů si srandovně lehá. Oni si lehají všichni, ale tenhle si lehal jako chlap. Zaměřil jsem se na něj a pravidelně jsem se na něj chodil dívat. Jednoho dne jsem si půjčil teleobjektiv, klokan spal zády ke mně, tak jsem se rozhodl, že si počkám, až se otočí. Čekal jsem asi dvě a půl hodiny a vyplatilo se to. Opravdu se otočil a na pár vteřin natočil hlavu tak, že jedno ucho je dopředu a druhé dozadu a vytváří véčko. Byl jsem připraven a ve správnou chvíli jsem stiskl spoušť. Bez těch uší by to byl dost obyčejný snímek. Ve fotoklubu jsem s ním pak vyhrál soutěž. Klokana vidělo více lidí a jeden kamarád z ČTK mi poradil dvě adresy, kam jsem pak snímek poslal – britskou obrazovou agenturu Camera Press a německý časopis Stern. Ze Sternu mi přišla okamžitě odpověď, že to otiskli a kam mají poslat honorář. Angličané mě požádali o negativ kvůli ověření. Několik měsíců trvalo, než jsem si v socialistické zemi mohl založit devizové konto na honoráře – a ty chodily, protože ležícího klokana otiskli ve 72 zemích.
To vás tedy motivovalo k zahájení profesionální kariéry?
Úspěch klokana mě samozřejmě povzbudil, že jsem v zoo fotil mnohem víc, taky na diapozitivy. A jeden kolega z fotoklubu mě doporučil ve vydavatelství Panorama, že jako amatér dělám lepší obrázky zvířat než Erich Tylínek, což byl tenkrát pojem a v Pressfotu měl na focení zoo monopol. Do Panoramy jsem přinesl krabici fotografií a oni si okamžitě vybrali fotky na dva kalendáře. Muselo se to navléknout jako ochrana přírody pod názvem Přežijí rok 2000?, protože na běžné fotky ze zoo mělo exkluzivitu Pressfoto. Dělali jsme pohlednice, leporelo, ale na knihu nedošlo, protože po roce 1989 se Panorama rozpadla a spolupráce skončila.
Zase ale přišla šance začít samostatně podnikat…
To ano, ale nebylo to snadné, protože všichni měli plno jiných starostí. Naštěstí jsem hodně studoval zahraniční odborné časopisy a přizpůsobil se novým trendům. Když vznikl český Playboy, nabídli mi fotografování k článku o pražských graffiti. A pak mě jedna redaktorka oslovila, že bude dělat módní profil Jiřího Korna. Plánovali dvě hodiny focení. To jsem odmítl a navrhl profesionální řešení – v první fázi nafocení jeho šatníku a teprve poté focení v oblečení dle výběru redakce. A tak se stalo a já jsem pak Jirku fotil tři dny. Představte si, že při prvním focení jsem si nechtěně nastavil na aparátu jiný čas a všechny tři filmy byly černé jak bota. Ale on byl takový profesionál, že souhlasil s opakovaným focením. Na to nikdy nezapomenu, že mi dal druhou šanci. Byla to úžasná spolupráce a mimo jiné vznikla i fotka ve flekatém saku s dalmatinem v náručí, kterou si vybral na obal desky „JK O5“(opět). Vzápětí se ozvala Helena Vondráčková. Pak jsem pracoval i s Martou Kubišovou. Ta má větší srdce, než je sama. Jednou mě představila na oslavě svých narozenin, že jsem ten, kdo jí udělal nejlepší snímky jejího života. To pro mě bylo jako dostat Nobelovu cenu.
Kdy jste začal fotit digitálně? Profesionální fotografové se tomu dlouho bránili, že přeci profík musí fotit na film…
Na digitál jsem začal fotit v roce 2003. Ve svém okolí jsem byl jeden z prvních. Přivedla mě k tomu velká zakázka pro rakouskou drogerii Droxi, kde digitální snímky vyžadovali. Pak se mi ozval časopis Žena a móda a já jsem jim nabídl nový způsob focení modelů – teleobjektivem s minimální hloubkou ostrosti, takže pozadí bylo rozostřené. To byl moderní přístup, do té doby fotili modely aranžované v ateliéru a vše vypadalo strašně staticky. Pro vydavatelství Mona jsem fotil jednu krásnou dívku Kateřinu, která vůbec nebyla profesionální modelka, ale když jsme ji dali na obálku, přišla do redakce i nabídka k sňatku. Fotil jsem módní přehlídky, interiéry, nábytek, vína…
Měl jste nějakou skutečně náročnou zakázku?
Reklamní agentura zastupující Toyotu zjistila, že nemá nafocené modely Corolla a Carina v některých barvách od dceřiné divize z Británie. Vyfotit auto na světové úrovni je opravdu náročné, záleží na každém detailu a odlesku. Normálně se používají obrovské světelné vany, ty jsme neměli. Já jsem ale ze zahraničních časopisů věděl, jak na to. Peníze na to byly, tak se na Barrandově postavila scéna za 120 tisíc a využili jsem velkou odraznou desku 12x3 metry, která levitovala nad autem – a výsledek byl k nerozeznání od snímků z Japonska. K zakázce mě přizval právě kolega z fotoklubu.
Fotíte raději neživé věci nebo lidi? Ti musí přece jen trochu spolupracovat, někdy se jim nechce nebo nechápou váš záměr…
Myslím si, že s lidmi umím vycházet. Vysvětlím jim to, případně ukážu a jde to. Jsem ale spíše konzervativní fotograf, nedělám psychologické portréty stavu duše. Dneska jsou lidi tak vytížení, že nechtějí jezdit do ateliéru. Přijdete fotit do firmy, dostanete seznam lidí a na každého je deset, dvacet minut. Tam není na psychologii prostor. Ale velmi mě třeba ovlivnil již zesnulý francouzský fotograf Jeanloup Sieff, který vytvořil pojem tzv. akt-portrétu. Fotil „neoblečené“ lidi, ale přitom určitým způsobem zachytil stav jejich duše. A doplnil stručnou charakteristikou. Tam nejde o prsa nebo boky, ale o mikropříběh konkrétního člověka. Na poslední straně jeho knížky byla fotka holčičky s popisem: „To je Michelle, nejkrásnější modelka na světě. Je to totiž moje dcera.“ Já jsem ho napodoboval a nafotil černobíle podobné portréty asi 90 lidí. Chtěl bych jednou uspořádat výstavu a pozvat na ni tu jeho dceru, k poctě jejího slavného otce, který ovlivnil moji práci.
Fotíte rád černobíle?
Ano, protože to samo je stylizace. V umění je důležitá určitá míra stylizace. Mezi dokonalou kopií reality a kapkou inkoustu na plátně je 99 % možností, jak obrázek stylizovat a černobílá fotografie je jednou z nich. Oproti perfektní barevné fotce, která je popisná, ubudou určité informace, ale jiné se zase upřednostní a ta fotka vyjadřuje něco navíc. Ale líbí se mi samozřejmě i perfektní barevné snímky, třeba v reklamní nebo krajinářské fotografii. Fotit se dá úplně cokoli, ale je dobré to dělat programově. Příklad – můžete třeba fotit v autobuse po cestě do práce sedadlo 38 – jednou tam bude studentka, jindy bezdomovec, jednou světlo, podruhé šero, vždycky jiná nálada. A za rok z toho máte knihu. Říkám: Fotografie je jediný způsob, který zatím známe, jak zastavit čas.
Jak vnímáte změnu technologií v průběhu své kariéry?
Je to obrovská změna. Jsou úplně nové možnosti. Nedávno jsem fotil firemní akci, kde zaměstnanci štafetově běželi maraton. A doma jsem zjistil, že jsem tam nafotil 2 800 obrázků. Člověk pak stráví výběrem záběrů více času než focením. Dříve se dal vyvolat film a buď to tam bylo, nebo ne. Stejně ale každou fotografii alespoň minimálně upravím ve Photoshopu, skoro vždy je co vylepšit. Tahle digitální doba ale současně přinesla změnu myšlení – když jsem tehdy vyfotil klokana, tak se ptali, kde jsem to vyfotil. Dneska se ptají: Je to montáž nebo ne? Všude je to samý „fake“, takže už často nevěříme tomu, co vidíme.
Co byste poradil amatérům, kteří chtějí dělat lepší fotky?
Amatéři dělají tu chybu, že se příliš soustředí na hlavní objekt a vůbec si nevšimnou, co je okolo, že je tam zbytečně moc oblohy nebo že někomu uřízli nohy. Také často objekt umístí přesně doprostřed záběru. Turisté si zase neuvědomují, že nejlepší světlo je mimo návštěvní doby památek – brzy ráno nebo před západem slunce. A ještě jedna důležitá rada zdarma – nejlepší viditelnost je vždy po přechodu studené fronty.
Když máme skvělé fotoaparáty, je dneska snadnější udělat vynikající snímek než za Josefa Sudka, který fotil dřevěnou krabicí?
Focení není jen o technice. Jde o vystižení momentu, trpělivost, dobré světlo, mimořádný nápad, shodu okolností. Udělat vynikající fotku bylo a je vždy velká práce, chce to čas. A právě geniální fotograf Josef Sudek, když se ho nějaká dáma v kožichu ptala, jestli všechny jeho snímky jsou tak úžasné, odpověděl: „Paninko, než já udělám jednu dobrou fotku, tak na to padne dubový háj.“
Hugo Vítámvás už dubový háj nepotřebuje, fotky má většinou v počítači. Ale focení ho nadmíru baví, a to je dobře. Více se o jeho práci dozvíte na www.interierfoto.cz.