Kouzlo neútočné odpovědi
„Dobrý den, paní doktorko. Mám hroznou rodinu. Pořád mě všichni kritizují, co jsem udělala špatně, co bych měla dělat jinak, co bych neměla dělat vůbec atd. Vysvětluju jim to pořád dokola, že to jinak nešlo, nebo že to tak moc špatně nebylo, ale vůbec mě neposlouchají. Pořád se hádáme. Pořád se musím obhajovat a vysvětlovat, jaký jsem měla úmysl. Proč musím zrovna já mít tak šílenou rodinu?“
Dobrý den. Asertivita... způsob komunikace, jak sdělit vlastní názor a nevyvolat konflikt. Už jsme tu v minulosti měli text, který nám pomáhal, jak říkat neútočně náš názor svému okolí. Nejhorší verze je obvinění nebo kritika druhého: je to slovní agresivní útok, který spustí hádku. Základní pravidlo asertivní (tedy neútočné) komunikace je, že mluvíme o svém pocitu: „já bych si raději přál..., bylo by mi příjemnější..., atd.“.
Jaké je to ale, když na nás někdo spustí útok, výčitky, kritizuje nás nebo naše činy? Jeho útočná komunikace automaticky vyvolá v nás tendenci obrany. Možná ani nevnímáme detaily, ale rovnou slovně útočíme. Jde o naučený obranný protiútok. Vysvětlujeme, obhajujeme se a útočíme na druhého, co on udělal možná ještě hůř, abychom nebyli ti nejhorší. Už vlastně ani nejde o původní téma, ale o to, kdo vyhraje. Každá strana chce dokázat, která je ta lepší. Je to únavné a nikam, než do nepohody obou stran to nevede.
Když nás někdo neoprávněně urazí nebo obviní, je třeba se bránit. Určitě není vhodné mlčet a nechat si to líbit - stal by se z nás hadr na podlahu, kterého by si nikdo nevážil. Je třeba stanovit hranice, co ještě ano, co už ne. Dát světu znát, že tohle si k nám nemůže dovolovat, že máme svoji hodnotu a hranice, kterých si jsme vědomi, a za ně je nepřípustné vstupovat. Jak ale na to, abychom nespustili kolotoč útoků a obviňování a soutěže, kdo víc a kdo hůř a kdo je lepší atd.?
Jestliže sami sobě nevěříme, začneme vysvětlovat a obhajovat, proč jsme udělali to, co nám druhý vyčítá. Vysvětlujeme, co nás k našemu kroku vedlo. Argumentujeme, proč za to vlastně ani nemůžeme a postupně se do vysvětlování a odůvodňování sami zamotáváme. Vysvětlováním a odůvodňováním jen potvrzuje svoji nejistotu. Dáváme tím druhému příležitost k útoku. Silněji útočící v komunikaci vyhrává. My se pak cítíme poraženi, zneužiti. Dlouhodobě nejsme v útočících vztazích spokojeni a naši sebejistotu to dál jen oslabuje.
Asertivní komunikace má tedy zlaté pravidlo - mluvíme o svých pocitech a nevysvětlujeme a neobhajujeme, proč je máme. Nepotřebujeme, aby s námi ostatní souhlasili. Možná se pleteme, ale aktuálně cítíme situaci takto. Stačí stručně konstatovat, že tento názor je aktuálně náš, tak to cítíme. Tečka. Není třeba dodávat už nic. Nepotřebujeme potvrzení okolí. Můžeme se i mýlit, ale je třeba být si svým názorem jistý. Pro spolupráci nejlépe fungují věty typu: „Vím, že ty to máš jinak, ale já si to myslím tak.“ „Rozumím ti, ale moje řešení je jiné.“ „Každý má právo na svůj názor.“ atd.
Všem čtenářům časopisu STOP přeji neútočnou komunikaci s lidmi kolem sebe z obou stran ☺.