Velikonoce, kdy končí noc a začíná den
Říká se, že opat jednou zkoušel mladé novice a ptal se jich: „Jak se pozná, že skončila noc a začal den?“ Jeden z nich odpověděl: „Když v dálce spatříte zvíře a poznáte, jestli je to kráva nebo kůň.“ „Ne,“ odpověděl opat. „Když v dálce spatříte strom a poznáte, jestli je to dub nebo buk,“ mínil jiný mladý mnich. „Zase špatně,“ odtušil opat. „Jak tedy,“ chtěli vědět všichni. „Když se podíváte do tváře kteréhokoli muže a poznáte v něm bratra, když se podíváte do tváře kterékoli ženy a poznáte v ní sestru. Když se vám tohle nepodaří, pak je stále ještě noc – ať už je slunce jakkoli vysoko na nebi.“
Velikonoce se slaví první neděli po prvním úplňku po jarní rovnodennosti, neboli v čase, kdy je noc, zima a tma definitivně poražena jarem, světlem a dnem. O těchto svátcích si připomínáme, že Boží Syn chtěl být bratrem všech lidí do té míry, že přijal nejen jejich tělo – to ostatně slavíme především o Vánocích – ale že dokonce přijal nejposlednější stádium lidského života, totiž smrt a pochování do hrobu. Velikonoční dny nám říkají, že není nic skutečně člověčího, co by Boží Syn neznal, co by mu bylo cizí. Prožíváme radost? Ježíš se uměl radovat na svatbě ze štěstí mladých lidí. Prožíváme smutek? Ježíš mnohokrát plakal. Ničí nás únava? O Ježíšovi Bible na jednom místě říká, že měl tolik práce, že ani neměl čas se najíst. Zjišťujeme, že smrt je jediná jistota, která nás čeká? Ježíš smrt dobrovolně podstoupil, aby ukázal, že tak má Bůh rád lidi, že s nimi chce být i v této poslední skutečnosti. Když se podíváme na tvář Božího Syna a poznáme v něm svého bratra, pak začínáme chápat důležitost Velikonoc.
Velikonoce jsou nejen svátky Ježíšovy smrti na kříži, ale především jeho vzkříšení třetí den. Protože se Boží Syn stal bratrem lidí a prožil vše, co my žijeme na zemi, mohou být lidé Božími dětmi v nebi. Velikonoční dny pro nás mohou být nejen dny pomlázky, vajíček a mláďat, ale především dny naděje, že ve všem, co prožíváme, jednou skončí noc a temnota a začne světlý den.