Před lety poslala do prestižní soutěže mravence, dnes ji řídí
V říjnu uplynou čtyři roky od otevření galerie Czech Photo Centre v Nových Butovicích. Hned první výstava Questions Without Answers světoznámé agentury VII byla zcela unikátní. Své snímky zde představili přední fotografové – Antonín Kratochvíl, Alexandra Boulat, Ron Haviv a řada dalších. A stejně kvalitních výstav se zde konala už celá řada. Czech Photo Centre se tak stává jednou z nejvýznamnějších galerií v hlavním městě. Za všemi úspěchy tohoto multižánrového centra stojí Veronika Souralová, kterou jsme požádali o krátký rozhovor.
Ředitelka galerie Czech Photo Centre Veronika Souralová
Momentálně jste fotografka, spisovatelka, ředitelka galerie Czech Photo Centre a současně také ředitelka soutěže Czech Press Photo, ale vaše původní profese se světem umění moc společného neměla.
To, co jste teď řekla, je vlastně ve zkratce můj životní příběh. Sice jsem křtěná Vltavou, ale v Praze jsem žila krátce. Můj otec byl biolog a odešel za prací do Krkonošského národního parku. Takže dětství i čas studia na střední škole jsem prožila v Hostinném v Podkrkonoší. Hodně mě ovlivnil nejen otec, ale také místo, kde jsem vyrůstala. Můj život byl protknutý přírodou, péčí o zvířata, ornitologií, ale také výtvarnem a psaním... Měla jsem tolik zájmů, že vybrat si budoucí profesi nebylo jednoduché. Otec si samozřejmě přál, abych šla v jeho šlépějích, ale... Na gymnáziu, kde mi šla i matematika, jsem se o své budoucí profesi radila s výchovným poradcem. Řekl mi, že bych mohla přírodě pomoci i jinak – přes techniku. A konečné rozhodnutí? Vodní stavby a vodní hospodářství na ČVUT. Tady jsem se věnovala oboru úprava toků. Navrhovali jsme různé regulace přívětivé k přírodě. Většinou ale v životě nic nejde jednoduše. K tomu, co člověk má dělat, se ve finále dostane, ale třeba trochu složitější cestou. Maminka říkala, že jsem vystudovala techniku proto, abych tam potkala svého manžela, který mi pak umožnil dělat to, co mě baví ze všeho nejvíc. A tak se časem z výtvarna vyvinula fotografie a psaní, to mě ostatně bavilo vždycky. Ráda píšu knížky pro děti, nyní se hlavně věnuji fotografii a akcím okolo ní.
A cesta k Czech Photo?
Ta byla zajímavá, vedla překvapivě přes mravence. Když jsem byla na mateřské, hodně jsem se věnovala fotografii a hledala směr, který by mě zajímal. A hmyz byl pro mě vždy tím nejhezčím v přírodě. Většina lidí se šestinohých tvorů bojí, pro mě jsou naopak fascinující. Táta byl zakladatelem časopisu Krkonoše, kam psal hodně článků a k nim potřeboval fotografie mravenců. Ale vyfotit je není úplně jednoduché. Takže jsem velmi brzy zjistila, že k tomu potřebuji speciální výbavu, dovednosti, znalosti a začala jsem se zajímat jak udělat dobrou makro fotografii. Dneska už jsou kurzy, ale tenkrát nebyly. Potkala jsem se s fotografy, kteří mě naučili makro fotit a také mě hodně ovlivnili. Makro fotografie je jiný svět, který vám otevírá úplně novou dimenzi. Focení je hodně o technice, takže mi pomohlo i mé technické vzdělání. Postupně do sebe začalo všechno zapadat. Nafotila jsem sérii makro snímků mravenců a tu jsem poslala do soutěže Czech Press Photo. Byly vystavené na Staroměstské radnici, což pro mne byl velký úspěch. Potom přišel nejkrásnější šok. Divácké ocenění – na prvním místě Václav Havel a na druhém moji mravenci!
Na Staroměstské radnici soutěžil i Mravenec s kapkou medu
A to jste jen tak poslala své fotografie do tak prestižní soutěže?
Ani náhodou, popostrčil mě fotograf Oleg Homola, navíc mě představil řediteli nakladatelství Mladá fronta a seznámil mě se zakladatelkou zmíněné soutěže Danielou Mrázkovou. Můj profesní život se hodně změnil.
Vraťme se ještě k těm mravencům. Původně jste je fotila pro svého otce, pak „putovali“ na Staroměstskou radnici. To ale asi nebylo všechno.
V době, kdy fotky vznikaly, jsem měla malé děti a připadalo mi, že je pro samé vysedávání u mraveniště tak trochu zanedbávám. Když jsem mravence nafotila, vymýšlela jsem pro děti o mravencích pohádky. Dělala jsem i koláže – zmenšovala jsem fotky dětí na velikost mravenců a příběhy jsem jimi ilustrovala. Tak vlastně vznikla moje první knížka pohádek. Pohádek, které jsou založené na faktech. Když si je děti s rodiči přečtou, vnoří se do života mraveniště. Jsem přesvědčená, že příběh na děti pozitivně působí a motivuje je k lásce k přírodě. Zjistí, že za nádhernou přírodou nemusí jezdit na konec světa a také se učí tu krásu chránit. Celkově jsem vydala čtyři dětské knížky o hmyzu, ve spolupráci s fotografem Danem Maternou dvě knihy o psech a pak ještě další knihy cestovatelské. Jeden náš známý entomolog o mně řekl, že jsem Ondřej Sekora moderní generace. Což je pro mě obrovská pocta, protože s knížkami Ondřeje Sekory jsem vyrůstala. Když máte otce biologa, tak vám čte jenom Ferdu Mravence anebo Knihu džunglí ☺.
Komentovaná prohlídka výstavy
Zmínila jste jméno Daniela Mrázková.
Daniela Mrázková založila v roce 1995 soutěž Czech Press Photo. V průběhu zhruba osmi let jsem se nejdříve stala členkou jejího týmu, pak jsem organizovala autorské prezentace fotografům a postupně jsem se stala její pravou rukou. V určitém okamžiku viděla, že potřebuje následovatele. Soutěž mi předala a já jsem značku odkoupila. Tak začala moje nová životní éra, která je spojená se společností Czech Photo, o.p.s. To byl můj největší životní zlom, neváhám říct, že totální kotrmelec – ze světa fantazie jsem „vletěla“ do tvrdé manažerské reality. V době, kdy jsem společnost přebírala, se jednalo pouze o Czech Press Photo – novinářskou fotografickou soutěž pro české a slovenské fotografy, kteří v průběhu jednoho roku pořizují snímky napříč celým světem. Výstava byla tradičně prezentována na Staroměstské radnici a návštěvnost byla pokaždé obrovská. Pro Danielu Mrázkovou bylo důležité, aby fotografie z minulých let zůstaly uchovány pro další generace. K tomu bylo zapotřebí vybudovat archiv. V tu dobu manžel stavěl v Nových Butovicích developerský projekt Smart, a tak jsme plánovali. Podzemní prostory Smartu by byly pro archiv vhodné, když už tu bude umístěný archiv, tak by tady logicky mělo být i sídlo společnosti. A samozřejmě velká fotografická galerie! A když galerie, tak by s ní měla sousedit restaurace...
Návštěvu galerie si nenechal ujít ani známý umělecký fotograf Jan Saudek
Tak tedy vznikl v těsné blízkosti metra Nové Butovice projekt Czech Photo Centre – moderní centrum pro fotografy a všechny, kteří fotografii milují.
Naše představa byla vytvořit uměleckou zónu mimo centrum města. Proto jsme oslovili známého výtvarníka Davida Černého, aby speciálně pro nás vymyslel sochu a on se s tím skvěle popasoval. Navrhl Trifota, chodící dvanáctimetrové monstrum s velkýma očima, místo nohou má stativ a hlava je sestavená z fotoaparátů různých značek, které evokují vývoj fototechniky v dějinách lidstva. Velké oči umístěné v objektivech přenášejí obraz kolemjdoucích na obrazovky. Poselství Trifota říká, že člověk se, ať chce nebo ne, s videem a fotografií setkává na každém kroku. Hned vedle našel místo jeho další projekt Cyberdog s první robotickou vinárnou na světě. Musím říct, že obavy některých, kvůli tomu, že nejsme v centru Prahy, se nenaplnily. Lidé k nám chodí a návštěvnost se stále zvyšuje. Ví se o nás. Každý měsíc měníme výstavy, téměř každý den se zde koná workshop, prezentace nebo přednáška. Cestu si k nám nacházejí důležité osobnosti z oblasti fotografie i kultury obecně. Probíhá zde celoroční studijní program výtvarné fotografie a kurzů pro seniory, letní škola fotografie, studenti tu mají výstavy zároveň se svými lektory. Při galerii funguje komunitní centrum, jehož cílem je přes fotografii spojovat lidi. Fotografie je srozumitelná všem skupinám – od dětí až po seniory, stejná témata dokáží pomocí fotografie zachycovat hendikepovaní nebo cizinci. Poroty soutěží Czech Press Photo zasedají právě tady. Nejlepší fotografové světa a scházejí se v Nových Butovicích. No není to skvělé? Tvrdí, že takové sídlo pro fotografy ještě nikde neviděli. Za poměrně krátkou dobu se to tu velmi proměnilo. Galerie je super a pořádně „prokouklo“ i okolí. Vzniká tady příjemný prostor, my tomu říkáme „náměstí pod Trifotem“. Koná se zde spousta kulturních akcí, nejen ty naše, ale třeba navštěvovaná akce Zažít Butovice jinak. Spolupracujeme se školami i mateřinkami a lidem se tady líbí. A to je podstatné. Ostatně, přijďte se k nám podívat. Až do 20. září u nás představuje Zlatý fond Národního muzea fotografie druhou část své unikátní sbírky. Sbírka fotografií je velmi různorodá jak žánrově, tak svou datací. Je kolekcí 222 přístupů, 222 názorů, 222 fotografů. Možná si na www.czechphoto.org vyberete ještě něco jiného.